Nejednou, když je má mysl ponořena do tak velké vyprahlosti, že je pro mě nemožné vydolovat z ní byť i jedinou myšlenku, která by mě sjednocovala s Bohem, modlím se velice zvolna Otče náš a potom Andělské pozdravení; pak mě tyto modlitby pozvedají a dokážou naplnit mou duši mnohem lépe, než kdybych je odříkala stokrát, ale chvatně.
sv. Terezie od Dítěte Ježíše
Modlitbu nedokážeme pochopit bez kříže. Ten na sebe podobu vyprahlosti, znechucení a nudy. Modlitba vyžaduje vytrvalost a statečnost, má-li obstát ve zkoušce vyprahlosti. Ale nejprve se samozřejmě musíme zeptat sebe samých, jestli naše potíže při modlitbě nevyplývají z různých zanedbání. Představme si rozsévače, který vyšel na pole rozsévat. Když byl večer s prací hotov, řekl si: „Jestli tu pozítří neuvidím zralé klasy, pole opustím.“ Hned je nám jasné, že je tu problém. Není to problém osiva ani pole, ale rozsévače. Tento způsob uvažování je provázen ukvapeností, které nechápe, co je to rozhovor s Bohem. Modlitba není jako mechanický přístroj, ve kterém stačí natáhnout klíček a on začne fungovat. Modlitba je jako sazenička, kterou Duch svatý zasadil do našeho srdce a svěřil péči našich rukou. Má růst po celý náš život.
Převzato z knihy 365 dní s mystiky Karmelu (vydalo Karmelitánské nakladatelství).
