Na otázku: "Kdo jsem?" odpovídá Thomas Merton takto: „Můj nejhlubší objev sebe samého: jsem ten, koho miluje Kristus.“

 


 

Člověk - miláček Boží

Bůh křesťanů je láska. Nepohlcuje, ale naopak dává sám sebe. Dává vlastní život a přijímá člověka za své dítě. Děje se tu cosi neslýchaného: Bůh slouží člověku (srov. Lk 12,37). Samozřejmě není správné chápat Boží osobnost příliš antropomorfně, to znamená podle obrazu lidské osobnosti a se všemi jejími omezeními. Kristus mluvil o svém vztahu k Otci tak konkrétně, že nám hrozí riziko představovat si Otce čistě z pohledu lidské osoby. Pak je Otec jakýmsi velebným starcem sedícím na trůnu kdesi vysoko v nebi, který odtud člověka kontroluje, soudí a brání mu ve svobodném rozvoji. Takový Bůh příliš lidských představ se může stát pouze sokem a vládcem.

Podíváme-li se hlouběji na pojem Boží transcendence, ukazuje nám jej vtělení, a především Ježíš na kříži. Na kříži hledíme na Boží nepochopitelnost, ano, na jeho „bláznovství“ (srov. 1 Kor 1,18): vidíme před sebou Boha, který se stává do takové míry láskou, že za člověka položí život. Čím víc se nám Bůh přibližuje, tím se nám zdá nepochopitelnější, a to nejen v abstraktním slova smyslu, nýbrž ve smyslu velice konkrétním. Boží nevýslovnost už není jen nějakým prázdným nekonečnem, ale je to plnost lásky – má obsah. Protože Bůh je láska, i jeho přesažnost je přesažností lásky.

Upraveno podle knihy
Wilfrida Stinissena 
Křesťanská hlubinná meditace
kterou vydalo KNA.

Se svolením převzato z webu modlitba.cz.