Mezi člověkem a Bohem stály v minulosti dvě zdi, které bránily našemu plnému společenství s Bohem: zeď přirozenosti (Bůh je "duch" a my jsme "tělo") a zeď hříchu.
Ježíš odstranil překážku přirozenosti svým vtělením a překážku hříchu svou smrtí na kříži, a proto už nic nebránilo vylití jeho Ducha a lásky.
"Vyznáš - li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš - li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen" (Řím 10,9).
Spása tedy závisí na víře ve vzkříšení.
Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my.
(Sv. Augustin)
Vzkříšením Ježíše nám Otec dal živou naději. Vzkříšení není jen základní kámen křesťanství, ale i síla, která vnitřně živí jeho naději.
Kdyby Kristus opravdu nebyl vzkříšen, byla by jak naše naděje, tak naše víra marná.
Když už člověk opravdu nemá v co doufat, ráno vstává a už vůbec nic neočekává, je jako mrtvý.
Pokaždé, když vzklíčí v srdci lidské bytosti naděje, je to jako zázrak. To, co zmůže naděje, nezmůže žádná propaganda.
Předmětem křesťanské víry je vzkříšení z mrtvých: Ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, s Ježíšem také vzkřísí nás (2Kor 4,14).
Musíme se nechat vzít za ruku nadějí. Musíme doufat, že i v našem životě se může něco změnit, že není pravda, že vše bude osudově pokračovat, jak to bývalo vždycky, a pro nás se neobjeví nic nového pod sluncem. Doufat znamená věřit, že tentokrát to bude jiné, i když jsi věřil už stokrát a pokaždé se zklamal. Jestliže přes to všechno doufáš, Bůh ti přijde na pomoc. Žádný pokus, ani když vyšel naprázdno, není marný a zbytečný, pokud je upřímný.
"Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení." (Iz 40,31)
Každý řetěz, který nás poutá, lze přetrhnout, ať je sebestarší a sebetvrdší. Protože Ježíš sestoupil v Duchu za těmi, kdo leželi v temnotách podsvětí, "rozrazil bronzová vrata a železné závory zlomil" (Žl 107,16), může tedy každého z nás vysvobodit z jakéhokoliv duchovního vězení a ze smrti. Může zavolat - a také volá - mne, tady a teď, jako zavolal na pohřbeného Lazara: "Pojď ven!"
Svátek velikonoc se slavil už v židovství a Ježíš neumřel právě o nich náhodou, ale aby bylo zřejmé, že pravou velikonoční obětí je on a že jednou provždy uskutečňuje to, co se do té doby dálo jen obrazně.
/Z knihy R. Cantalamessy, Život pod vládou Kristovou, vydalo Karmelitánské nakl./. Převzato z webu pastorace.cz.
.
