Existuje předem načrtnutý nebeský plán pro můj život?

Bůh si také přeje, aby každý z nás ve všem, co dělá, vykazoval ovoce Ducha: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (srov. Gal 5,22).

Toto povolání se netýká jen mě, ale všech Božích dětí kdekoli na světě; proto nevyhnutelným rozměrem naší víry v Boha je práce pro spravedlnost. K ustavení Boží vlády na tomto světě (i na onom) můžeme napomoci vytvářením společnosti, kde se budou moci všichni lidé plně realizovat, žít život hodný svého povolání – to jest věřit, doufat a milovat. Myslím, že neexistuje nějaký předem načrtnutý nebeský plán pro můj život. Skrze posvěcování času a místa, skrze dary přírody i na základě milosti Boží však spolupracuji s Bohem na tom, abych co nejvíce a co možná nejlepším způsobem uskutečnil svůj potenciál. I když to bude znamenat, že musím dělat věci, které jsou náročné, obtížné a vyžadují oběti. Tato moje odpověď na povolání nevychází ze strachu nebo z nějakého náhlého popudu, ale z lásky a touhy.

Být ženatý nebo vdaná, žít celý život jako single nebo se stát řeholnicí, knězem či mnichem – to musí muž nebo žena opravdu chtít z celého srdce. Zakladatel jezuitského řádu svatý Ignác z Loyoly rád říkával, že Bůh pracuje v našich touhách a jejich prostřednictvím, ačkoli by tyto touhy měly být očišťovány. Jestliže si ve skutečnosti nepřejeme povolání, na jehož rozlišení pracujeme, budeme prožívat mizérii a já opravdu nevím, jak by se Bůh mohl z něčeho takového radovat. Nebo jak bychom za takových okolností mohli být spokojeni, že jsme si vybrali to nejlepší.

Za předpokladu, že víra, naděje a láska označují Boží vůli v celkovém kontextu a že my musíme společně s Bohem dát dohromady detaily, může rozlišování proběhnout opravdu úspěšně. Je zapotřebí mít se na pozoru před falešnou útěchou. „Dobré může být nepřítelem lepšího.“

Není dobré se rozhodovat ve chvíli, kdy jste na tom zle – počkejte, až krize přejde. Někdy děláme ta nejhorší rozhodnutí, když jsme pod tlakem. Vždycky je lepší nechat krizi odeznít a pak, až jsme klidnější, zvážit všechny naše možnosti.

K nalezení nejlepšího způsobu jednání ale vždycky pomůže, získáme-li trochu času, jakýkoli čas. Dobrý duch přináší správný úhel pohledu a umožňuje stanovit jednotlivým problémům priority. Musíme být obzvlášť opatrní, pokud se chystáme učinit životní rozhodnutí, které je v rozporu s jiným životním rozhodnutím učiněným s rozvahou a v době útěchy a pokoje.

Buďte dostatečně pokorní, abyste byli schopni moudře přijmout moudrou radu. Nemáme být „ostrovy a skalami“, které fungují bez cizí pomoci. Potřebujeme moudrost našich rodin a nejdůvěrnějších přátel, církve a někdy i radu profesionálů, aby poučila naše svědomí a pomohla nám udělat co možná nejlepší rozhodnutí před Bohem.

Dobré nebo lepší rozhodnutí je na dosah. Zlý duch nás bude ale vždycky přesvědčovat, že jsme v pasti a neexistuje žádné východisko. Zatemňuje naši paměť, a tak budeme opakovat destruktivní chování, ačkoli nám nikdy nepomohlo.

Dobrý duch nás spojuje a osvobozuje k tomu, abychom vynesli na světlo cokoli, co schováváme v nějakém tmavém koutě. Zlý duch rozděluje, izoluje a uvězňuje nás v našem strachu. Pokaždé, když jsme otevření a pravdiví vůči těm, jež milujeme a jimž důvěřujeme, je při díle dobrý duch. Nic, co jsme kdy udělali, děláme nebo uděláme, nezabrání Bohu v tom, aby nás miloval. Neexistuje nic, co by Bůh nemohl odpustit a vyléčit, musíme ale začít tím, že přiznáme, kdo jsme a co jsme učinili. Pak bude možné všechno.

Umožněme dialog mezi naší hlavou a srdcem – potřebujeme obojí.

Jedním z největších darů Ducha je věrnost. Zůstaneme-li věrní dokonce i tváří v tvář protivenství a jiným možnostem volby, je to heroický úkon lásky. Evangelium nás vybízí, abychom „zemřeli sami sobě“, nikoli abychom „zabili sami sebe“. Nikdy není Boží vůlí, aby někdo například zůstával ve vztahu, který je fyzicky, emočně a duchovně plný násilí. Ignác nás vyzývá, abychom si představili, že ve věci, v níž máme za úkol rozlišováním dospět k rozhodnutí, radíme svému nejlepšímu příteli.