Text P.Vojtěcha Kodeta pro časopis Immaculata.
Smlouva s Hospodinem
Celé dějiny spásy od první až do poslední knihy Písma svatého jsou protkány touhou Boha po důvěrném vztahu s člověkem, který se má uskutečnit skrze smlouvu mezi nimi. Už po potopě uzavírá Bůh smlouvu s Noem, při které sám sebe zavazuje slibem (Gn 9,1-17). Po rozptýlení lidstva při stavbě babylónské věže se další smlouva omezuje na otce všech věřících Abraháma a jeho potomstvo (Gn 17,1-14). Po utrpení Izraele v Egyptě dochází na Sinaji k uzavření smlouvy, která je nazývána smlouvou starou (Ex 24,1-11). Jejím základem byla jednak krev obětních zvířat jako „krev smlouvy“, jíž se kropil oltář jako symbol Boha a lid, a dále Boží slib a slib poslušnosti ze strany Izraele. Od samého začátku však byl tento slib ze strany lidí porušován.
Proto proroci předpověděli novou smlouvu, která nebude založena na lidské křehkosti, ale bude vepsána do lidských srdcí. Nejjasnější text najdeme u proroka Jeremiáše: „Hle, blíží se dni - praví Hospodin, kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.“ (Jer 31,31-34).
Tuto smlouvu nemohl s Bohem uzavřít nikdo z nás, proto nám dal Bůh tajemný příslib Božího služebníka, který nás zachrání tím, že na sebe vezme naše hříchy, naše nemoci a bolesti, naši nevěrnost, a který za nás zemře a národy pokropí ke spáse svou vlastní krví (srov. Iz 52,13-53,12). Autor listu Židům spojuje naše posvěcení a ustanovení nové smlouvy s dobrovolnou obětí Božího Syna za nás: „Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: ‚Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘ Po prvních slovech: „oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůlí“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. (Žid 10,5-10). Stará smlouva byla jen nedokonalým předobrazem té nové a věčné, kterou nám Ježíš, jako Velekněz, sjednal jednou provždy přístup k Bohu (srov. Žid 10,19-22).
Nová smlouva - smlouva Svatební
Náš Pán – Prostředník nové smlouvy – jako pravý Bůh a pravý člověk při uzavírání této smlouvy zastupuje jak Boha, tak také nás. Na jedné straně je garantem smlouvy ze strany nás hříšníků, kteří bychom toho sami za sebe nebyli schopni, ale na straně druhé nás zve, abychom se stali smluvními partnery této zvláštní smlouvy, kterou uzavřel pro nás. Nová smlouva, kterou Pán chce uzavřít také s námi jako se společenstvím církve, novým Izraelem, a potažmo s každým z nás je totiž smlouva svatební.
Benedikt XVI. ve své promluvě na Zelený čtvrtek 2009 v bazilice sv. Jana na Lateránu řekl: „Pán nám prostírá stůl uprostřed hrozeb tohoto světa, a dává nám slavný kalich, kalich velké radosti, pravé slavnosti, po níž všichni toužíme, kalich naplněný vínem jeho lásky. Kalich znamená svatbu: nyní přišla ta hodina, k níž tajemně odkazovala svatba v Káni. Ano, eucharistie je více než hostina, je to svatební slavnost. A tato svatba se zakládá na sebedarování Boha až k smrti… Tento kalich je nová smlouva a věčná… a vyjadřuje tak nerozlučnost snubního svazku Boha s lidstvem… On z nás prostřednictvím tohoto daru své lásky zajisté činí opravdové partnery a uskutečňuje se snubní tajemství lásky“ (
).
Nová smlouva, kterou Ježíš stvrdil prolitím své krve, tak nahradila starou smlouvu, kterou lidé stále porušovali a kterou nebyli schopni zachovávat. Ale následky nedodržování této staré smlouvy a prokletí s tím spojené, které mělo dopadnout na nás, vzal na sebe Ježíš (srov. Jer 34,18). Je to smlouva věčná, protože už nemůže být nikdy zrušena, protože „i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tim 2,13). Ať děláme cokoli, jeho láska k nám zůstává věrná. Jeho krev za nás prolitá a jeho tělo vydané na smrt za nás hříšníky je tou největší zárukou, že tato smlouva nikdy nepřestane platit.
Přesto se z naší strany na nabídku této smlouvy čeká odpověď, a to nejen nějaká. On sám se nám při slavení eucharistie chce oddat jako ženich své nevěstě a proto čeká, že se my budeme chtít darovat jemu. Je tedy na místě, abychom na jeho slova „toto je moje tělo, které se za vás vydává; toto je kalich mé krve, které se za vás prolévá“ odpověděli „a zde je, Pane, moje tělo, které se tobě vydává a můj život a moje láska, ve které se ti vydávám“. Svatební smlouva mezi námi a Ježíšem a skrze něho mezi námi a Otcem je stále znovu obnovována na oltáři, kdykoli se slaví eucharistie. Je vždy platná i bez nás, ale plný užitek z ní má jen ten, kdo uzavře nebo obnoví s Pánem svatební slib.
Srdce smlouvy
Jádrem této svatební smlouvy je darování sebe. Ježíš toto darování sebe uskutečnil celým svým životem, dokonal ho svou obětí na kříži a stále ho zpřítomňuje v tajemství eucharistie. V našem jazyce máme krásné pořekadlo, které vyjadřuje to, že se dotýkáme jádra věci: „když dojde na lámání chleba“. Nejde však jen o slovní hříčku, ale o vyjádření podstatného, protože lámání chleba je symbolem nejušlechtilejšího životního postoje, kdy člověk nemyslí jen na sebe a nežije jen pro sebe, ba naopak, kdy se stává darem pro druhé.
Evangelista Lukáš plasticky popisuje, jak se po Velikonocích Ježíš přidal k učedníkům jdoucím do Emauz (Lk 24,13-37). Ti však Ježíše nepoznali ani když na ně mluvil, ani když jim vysvětloval Písmo a svým slovem zapaloval srdce. Teprve „když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. V tom se jim otevřely oči a poznali ho.“ (Lk 24,30-31). Proč ho poznali až při lámání chleba? Jedno vysvětlení se nabízí. Lámání chleba pro všechny přítomné v domě bylo úkolem otce rodiny. Bylo to také gesto pohostinnosti, které dávalo hostu podíl na společenství u stolu. V Emauzích byl ale Ježíš hostem a bylo běžným zvykem, aby chléb lámal hostitel a ne host. Je ale také možné, že Pán ten chléb, jak při poslední večeři, tak v Emauzích, lámal jinak, protože tím lámal sebe! Byla to jedinečnost jeho lásky, která se v gestu lámání chleba učedníkům zjevila a uzdravila jejich srdce.
V Ježíšových rukou dostalo toto gesto při poslední večeři radikální podobu darování sebe. Toto Ježíšovo gesto se následně stalo symbolem tajemství eucharistie. V prvotní církvi byl pojem „lámání chleba“ označením pro slavení mše svaté (Sk 2,42). Současně toto gesto naznačuje jeho smrt na kříži, jeho tělo „rozlámané“ za nás a za naše viny (srov. Iz 53,5). V eucharistii přijímáme Boží lásku a pohostinnost nám darovanou v Kristu. Současně je lámání chleba nejen výrazem kultu ale také projevem konkrétní činné lásky k potřebnému.
Ježíš nám svým životem i svou smrtí ukazuje jedinou a jedinečnou cestu k naplnění lidského života, a tím i k vrcholnému způsobu seberealizace člověka. Člověk se uskutečňuje v nejvyšší míře tím, že žije pro druhé, že se stává darem pro Boha i pro lidi, stává se vlastně „eucharistií“.
Eucharistie - společenství
O ustanovení eucharistie se v Písmu sv. mluví na několika místech. Historicky nejstarší zprávu nalezneme v listě Korinťanům (1Kor 11,17-34). Pavel se v tomto listě netají svými výhradami k poměrům, které panují v korintské církevní obci. V rámci toho se také zabývá problémy, které se objevili mezi Korinťany při bohoslužbě. Vyjadřuje svůj zármutek nad různými třenicemi a rozděleními mezi nimi a moc je nechválí, ba naopak. Píše o tom, že když se sejdou na slavení eucharistie, že je to spíše ke škodě než k prospěchu. Proč? Protože, když se sejdou, každý se nejprve dá do svého jídla, a to bez ohledu na druhé. Někdo se dokonce opije. Přitom jsou tam přítomni i ti, kdo nemají co jíst. Toto už, podle Pavla, není to společenství večeře, kterou ustanovil Pán Ježíš.
Totiž chléb, který se proměňuje v Ježíšovo tělo na oltáři, je jeden způsob jeho přítomnosti mezi námi. Ale zároveň i každý bratr a sestra, my všichni dohromady, tvoříme jedno tělo Kristovo. A to má své důsledky. Protože tvoříme společně jedno Kristovo tělo – církev, je třeba, abychom při slavení eucharistie byli mezi sebou smířeni. Není možné, abychom na jedné straně přijímali Tělo Páně pod způsobou chleba, a pohrdali Tělem Páně pod způsobou bratra. Ježíš, který je v srdci tvého bratra, tvé sestry a který je uprostřed nás, to není jiný Ježíš než v eucharistii.
Od samého začátku patřilo k slavení eucharistie vědomí společenství, sounáležitosti se všemi, kteří jsou se mnou společně křesťany. A nejenom to. Slavení eucharistie bylo vždy sdílením darů. Jeden myslel na druhého a nebylo možné slavit jenom „já a Pán“, když patříme všichni k sobě. Pavlovi se po právu tedy nelíbilo, jak to praktikovali v korintské církevní obci. Proto ve svém listě po zprávě o ustanovení pokračuje napomenutím: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje (nerozpoznává), jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi tolik nemocných a churavých a mnoho jich už umřelo“ (1Kor 11, 26-30).
Slovo „nehodně“ je třeba chápat v souvislosti s kritizovanými zlořády při slavení eucharistie v Korintu. Chování, které nebere ohled na chudé v církevní obci, neodpovídá tomu, co ustanovil Ježíš. Důležitý je pak smysl toho, co znamená, že někdo nerozlišuje tělo Páně. Apoštol Pavel mluví o Tělu Kristovu ve smyslu církve, že máme rozpoznat Tělo Páně v bratřích a sestrách, kteří společně s námi slaví eucharistii. Kdo nerozpoznává toto společenství jako Tělo Páně, nemůže pít z kalicha Páně, jinak by pil nehodně. Plnou účastí na mši svaté není jenom to, že věřím v reálnou přítomnost Krista po proměňování, ale také v přítomnost Ježíše v bratřích a sestrách. V důsledku toho se mám chovat ke každému člověku, který je vykoupen krví Ježíšovou, jak se chovám k eucharistii. Pavlovo poukázání na nemocné, slabé a umírající pak zní jako varování.
Souvislost mezi slavením eucharistie a tělem Kristovým v člověku trpícím, potřebném a chudém ležela na srdci mnoha církevním otcům starověku. Jedním z největších zastánců chudých byl cařihradský patriarcha Jan Zlatoústý, který v jedné své promluvě na toto místo v Pavlově listu, říká: „Tys pil krev Páně a nerozpoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším" (Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios 27,4: PG 61, 220-230).
Chudí byli pro něho tím pravým chrámem Božím a Tělem Kristovým. Vztah k nemajetným byl pro Jana Zlatoústého dokonce jakýmsi znamením křesťanské zralosti, podle kterého se dalo poznat, zda katechumen může přistoupit ke křtu.
Tento rozměr eucharistie najdeme také u sv. Jana. Ve svém podání (Jan 13,1-15) evangelista Jan vůbec nezmiňuje, že Ježíš vzal chléb, lámal a dával svým učedníkům. Nezmiňuje se ani, že vzal kalich a pronesl nad ním díkůvzdání, aby proměnil víno ve svoji krev. Zato píše něco, co ostatní evangelisté jako by zapomněli zaznamenat. Ježíš se při poslední večeři učedníkům úplně vydal, když jim „projevil lásku až do krajnosti“. Vyjádřil to tím, že vykonal práci otroka, když se sklonil ke každému z nich a umyl jim nohy. A tak jim názorně ukázal, co je tím tajemstvím, které mají uchovávat a konat na jeho památku: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ Eucharistie není tedy jen nějakým rituálem, ale jednáním. Máme konat to, co konal Ježíš, a to především v našich každodenních vztazích a ve službě.
Obětovat se spolu s Ježíšem
Máme tady vedle sebe dvě skutečnosti. Na jedné straně to, co slavíme na oltáři, na druhé straně toto silné gesto Ježíšovy lásky, ve kterém se vydal až do krajnosti. Obojí hluboce souvisí a jedno nelze oddělit od druhého. Na oltáři se totiž zpřítomňuje Ježíšova láska, ve které vždy byl a je stále ochoten dát svůj život za druhé, za nás, za mě. To, co se stalo při poslední večeři, když Ježíš vzal chléb a lámal ho, se zviditelnilo druhý den na Kalvárii, kde svoji oběť dokonal, kde bylo jeho tělo rozlomeno smrtí. On již ve chvíli slavení věděl, že položí svůj život za nás, a lámáním chleba se de facto vydal a lámal sám sebe. Obětoval svůj život za učedníky, za všechny lidi, za každého z nás. Duší eucharistie je tedy to, že se Ježíš úplně vydal za spásu druhých. Každého, kdo se účastní jeho tajemství zve, aby to dělal také.
S Ježíšem, který se obětuje a dává, si všichni křesťané znovu připomínají, že toto je jediný způsob, jak důsledně následovat Krista. Nemyslet na sebe. Největší přikázání, je přikázání lásky. Ježíš, když zve k následování, tak říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe“ (Lk9,23). Eucharistie, kterou slavíme na oltáři, je vlastně zviditelnění celoživotního postoje. Nestačí jenom brát chléb a víno a říkat nad tím Ježíšova slova, ale je třeba k tomu přidat svoje vlastní obětní smýšlení, ochotu darovat sebe sama.
Je to náš úkol na celý život, abychom se učili slavit tajemství eucharistie každý den a každý okamžik svého života všude tam, kde jsme, abychom se stávali eucharistií. Toto slavení, které se děje v každodenních chvílích našeho života je z určitého pohledu ještě důležitější než to, které se děje na oltáři. Člověku by nic neprospělo, kdyby byl denně na mši svaté a přitom kdyby se nepodobal vnitřně Kristu, a nerostl v lásce.
Slavit eucharistii tedy znamená nežít pro sebe, ale „lámat sebe druhým“. A v tom je pro všechny křesťany žijící ve světě neuvěřitelně radostné poselství. Všechno, co v životě prožíváme, můžeme žít s Bohem, před jeho tváří, z jeho lásky a z jeho síly. Když se pak sejdeme v kostele k slavení eucharistie, budeme vědět, že slavíme svoje vlastní tajemství, ve kterém se spojujeme s Kristem v jeho postoji sebedarování. Tím naplňujeme svoje všeobecné kněžství, když „přinášíme sami sebe v oběť živou, svatou a bohumilou; to je naše pravá bohoslužba“ (srov. Řím 12,1).
