Chození v Boží vůli

Proto je velmi důležité, pokud toužíme po plnosti, dokonalosti, originalitě, autenticitě, abychom přijali Boží plán pro svůj život. Znamená to ochotu vzdát se svých vlastních plánů, které jsou poznamenané naší lidskou omezeností a mít odvahu v důvěře vůči Bohu překročit sebe sama, nechat ze sebe udělat někoho úplně nového, neopakovatelného v tomto světě. Dát Bohu své ano znamená, že dovolím Bohu pracovat na mně a budu spolupracovat, moje osoba nebude jen mým vlastním dílem, ale i Božím, pod jeho odborným vedením a v jeho moci.

Proč žiji?
Zkusme si dát odpověď na otázku „Proč žiji? Proč dělám to, co dělám? Co určuje jednání, proč se rozhoduji právě takto?“ Velmi často žijeme „ze dne na den“, bez hlubšího cíle, pod tlakem stereotypu a okolností, program dne je seznamem nezbytných věcí. Člověk nejednou ani nemá chuť ráno vstát, prožívá den s trpkostí jako vězeň vlastního života. Jindy je to zase naše samolibé já, které rozhoduje o tom, co děláme. A když sami od sebe neznáme cíl svého života, často se svými rozhodnutími od něho vzdalujeme, vzdalujeme se od Boha i od sebe. Boží dokonalý plán nahrazujeme svými výmysly.
Náš život se nemá podobat vlajce zmítané větrem okolností, zavěšené na vratké tyči našeho já. Nemáme žít od náhody k náhodě, ale cílevědomě k uskutečnění Božího plánu s námi. Každá událost, i ta nejmenší, každý náš skutek na nás zanechává stopy, formuje nás a poznamenává a jistým způsobem se stává součástí naší osoby. A my se v každé chvíli můžeme opřít o Boha postojem: „Jsem tu proto, abych plnil tvou vůli.“ Každý okamžik tak dostane hluboký smysl. Jedinou smysluplnou motivací každého našeho skutku je chtění dělat to, co ode mě teď Bůh chce. Podle Ef 2,10 „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“
Bůh nikdy násilím neporuší naši vnitřní svobodu, ani nás nebude nutit konat svou vůli. Je ochoten raději riskovat ztroskotání svých věčných plánů, než použít hrubou sílu na jejich uskutečnění. Raději bude volit obchůzky anebo upravovat plán podle momentální situace, případně ho úplně změní (takže už nebude tak ideální jako předtím). Možná by mnozí z nás dokázali dlouho vyprávět o obchůzkách, kterými Boha ve svém životě nutili jít. Možná také právě proto vypadá církev tak, jak vypadá.
Aby se náš život stal Božím dílem, je potřebné a nevyhnutelné naše vážné rozhodnutí chtít a konat to, co chce Bůh, a chtít to úplně, bez kompromisů a výhrad. „Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat“ (Ž 119). Když člověk poprvé učiní toto rozhodnutí, znamená to obvykle velký zlom v životě a nejednou může hmatatelně pocítit, že Bůh přišel. Celý další duchovní život je ustavičným vracením se k tomuto rozhodnutí a jeho prohlubováním. Jinými slovy, křesťanský život znamená, že Ježíš je můj Pán.
Jsme stvořeni jako Boží děti, ke své existenci potřebujeme prožívat a zakoušet Boží otcovskou lásku. Bůh nás miluje stále, ale v srdci to pocítíme, jen když mu jeho lásku opětujeme. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Naše svévole Bohu nedovoluje, aby nám dal najevo svou lásku. A naopak, konáme-li jeho vůli, přesvědčujeme se, že právě ona je projevem jeho lásky k nám. O tom se však většinou nemůžeme přesvědčit, dříve než splníme to, co od nás chce. To jsou kroky víry.

Jak poznat Boží vůli?
Jak máme poznat Boží vůli? Základem k tomu je poznávání Pánova učení pravidelnou četbou Písma a duchovní literatury a aplikace takto získaných poznatků v našem životě. To je však jen všeobecná zásada. Odpověď na otázku, co po nás Bůh chce v konkrétní situaci, často nenajdeme v žádné knize a musíme to od Pána zjistit přímo. „Nejcennější na světě je poznání Boha a alespoň částečné poznání jeho vůle.“ (stařec Silván)
„Kdo je ochoten plnit jeho vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe“ (Jan 7,17). Tato Ježíšova slova jsou příslibem i pro nás: Kdo chce plnit Boží vůli, pozná ji.
Prvním krokem tedy je ochota dělat to, co od nás Bůh chce. Ještě než se budeme Pána ptát na jeho vůli, musíme být ochotni přijmout všechny alternativy. Bez toho nám Bůh nic neřekne, protože by tak činil nátlak na naší svobodu. Svou svobodu mu musíme nabídnout, sám si ji nevezme. Když se tedy Pána budu ptát, zda si mám vzít slečnu XY, nezjistím nic, budu-li chtít jen potvrdit mou touhu, a nebudu-li připraven slyšet i zápornou odpověď. „Když se duše zcela odevzdá do Boží vůle, tehdy ji sám Pán začne vést za ruku a duše se učí bezprostředně od Boha, zatímco dříve se řídila radami učitelů a knih. To však nastává jen zřídka, … a pozná to jen ten, kdo žije podle Boží vůle.“ (stařec Silván)
Druhým krokem je ptát se, zajímat se o Boží vůli. Je důležité se ráno a mnohokrát během dne zastavit a ptát se: Pane, co ode mě právě teď chceš? Rovněž v případě zásadních rozhodnutí s dlouhodobým významem, např. rozhodujeme-li se pro svůj životní stav, je nutné ptát se, modlit se a čekat, dokud se nám nedostane odpovědi. Mnoho lidí by mohlo svědčit o tom, jak překvapivě jasně k nim Bůh začal mluvit, jakmile se jej začali ptát. Potom si vyčítali, kolik času promarnili tím, že se ho nezeptali už dříve. „Vždy je třeba modlit se, aby nám Pán dal poznat, co máme dělat, potom nás Pán nenechá bloudit.“ (stařec Silván)
Třetím krokem je plnění toho, co nám Pán ukázal. Svou vůli odhaluje většinou po jednotlivých krocích. Nový krok nám neukáže, dokud neučiníme ten předchozí.
Jestliže chceme konat Pánovu vůli a ptáme se na ni, pak události a situace, v nichž se ocitáme, přestávají být náhodnými a stávají se Boží řečí k nám. Bůh nám dá schopnost rozeznat ve všem, co se s námi děje, jeho řeč, takže většinou je to „jasné“. Neuvěřitelné „shody okolností“, něčí nepochopitelný výrok či přeřeknutí nám mnohdy dají přesnou odpověď na to, na co jsme se ptali před několika hodinami.
Bůh k nám však mluví především uvnitř, v srdci. Jsme-li svobodní pro přijetí jakékoli možnosti a toužíme-li nezištně plnit Boží vůli, Bůh nám ji dá poznat tím, že při správném řešení zažíváme vnitřní pokoj, zatímco při nesprávném neklid.
Jestliže jsme se Pána opravdu vážně ptali na jeho názor, pak je pokoj, radost, občas až nebeská blaženost a pocit jistoty v srdci bezpečným znamením, že jsme se rozhodli správně (tento stav ale netrvá navždy, je úplně normální, když po nějaké době opět zápasíme s pochybnostmi). „Pán miluje ty, kteří se snaží plnit jeho vůli. Ti nacházejí v Pánu hluboký pokoj.“ (stařec Silván) A naopak, máme-li v srdci neklid, často i iracionální, je to znamení, že nejednáme podle Boží vůle, že něco musíme změnit.
Neklamným potvrzením Pánova názoru je i to, když po modlitbě dospěje více lidí k shodnému řešení. Do jisté míry se právě takto projevuje neomylnost v církvi.

Posvěcování okamžiku
Jeden americký křesťan řekl: Dříve se lidé stávali svatými tím, že konali hrdinské činy. Dnes je cestou ke svatosti věrné plnění každodenních stavovských povinností. Jsme-li věrní v malých věcech, Bůh nám svěří více. Nejsme-li věrní v malém, jsme-li nedůslední v maličkostech, pak je naše snění o hrdinských a velkých činech jen útěkem ze skutečnosti. Můžeme si být jisti tím, že např. pro studenta je základní cestou k jeho osobní svatosti právě poctivé studium. Rovněž láska k těm, s nimiž žijeme, je zcela jistě jedním z hlavních požadavků Boží vůle. Láska např. k neobráceným Japoncům je zcela jistě až za povinností milovat své nejbližší. Boží vůli plníme jistě i tím, že poctivě sloužíme ve své farnosti, místo abychom ustavičně snili o tom, jaké by to ve farnosti mohlo být a co by měli dělat druzí. Bůh je realista a za nástroj našeho posvěcení si volí právě ty stavy a situace, v nichž se zrovna nacházíme.
To také znamená, že každý okamžik, každá přítomná chvíle má pro mé posvěcení nesmírný význam. Jakmile v srdci přijmu momentální situaci a dám v ní Bohu svůj souhlas (který ovšem neznamená pasivní poddání se, naopak, často to může znamenat, že se v Božím jménu ozvu tam, kde všichni ostatní mlčí), tehdy Bůh jedná ve mně a skrze mě. Jsem v Boží dílně. A protože jsem osoba, Bůh se mnou a skrze mne jedná, jen jestliže jsem osobně duchem přítomný a souhlasím s jeho jednáním. To je výzva k tomu, abychom prožívali svůj život naplno a každou chvíli využili k tomu, že se odevzdáme Bohu.
Jedním z tajemných, ale asi nejúčinnějších způsobů plnění Boží vůle je odevzdanost Bohu skrze odevzdanost lidem. „Kdo chce být první, ať se stane služebníkem všech.“ Modlí-li se člověk za poznání Boží vůle, velice často (ne však vždy!) ji nalezne prostřednictvím poslušnosti vůči svým představeným, pokořením se před svým bratrem apod. Bůh používá jako nástroje pro mou spásu i lidí v mém okolí. V praxi východních mnichů se duchovní vůdce nového mnicha nazývá „bůh po Bohu“.

Úskalí odevzdanosti
Tím nejtěžším bývá pro člověka čekání. Moc bychom si přáli, aby nám Bůh hned ukázal, jak velké věci máme vykonat. Jeho vůle však často zní: Čekej. Buď věrný v tom, co děláš, a ve správnou chvíli se dozvíš, co bude potřeba. Člověk je pokoušen k netrpělivosti, rád by Boha přiměl k rychlejší odpovědi, popřípadě by chtěl vše urychlit vlastními silami. To je ovšem poměrně jistá cesta k zmaření Božích plánů.
Je to těžké a pohoršující, když cítíme, že naše síly a schopnosti nejsou využité, když my sami sršíme energií a chutí, a Bůh ne a ne nás zaměstnat. Trápí nás, když vidíme, kolik užitečného by se pro Boha dalo udělat, a přitom nemáme podmínky pro to, abychom to uskutečnili. Naše situace v takovém případě může být opravdu zlá, ale právě tím, že ji přijmeme, začíná platit jiný metr – bláznovství kříže. Ježíš byl Bůh. Kolik toho mohl za svůj život udělat! A místo toho byl 30 let tesařem. Na to přece nemusel být Bohem! Vyučoval jen tři roky. A přece spasil svět…
Nejméně pochopitelné je, musíme-li se na přímou Boží výzvu nebo v důsledku nespravedlivých okolností vzdát něčeho skutečně dobrého, co nám dal sám Bůh, jako se Abraham vzdal Izáka. Nedokážeme-li se svého pokladu pustit, zůstane nám jen on. Nebudeme-li se však z poslušnosti vůči Bohu bát ztratit cokoli, dostaneme ještě mnohem víc. Boží dílo nemůže být zničeno lidskou mocí, Bůh mu nedá zahynout. Ježíš se nechal úplně znemožnit a zabít – a tím spasil svět. Tohle většinou víme, ale přesto je pro nás těžké přijmout, že už půjde víc o Boží dílo než o naše vlastní.

Známky odevzdanosti
„Jak poznáš, že žiješ podle Boží vůle? Hle, toto je znamení: Znepokojuješ-li se pro jakoukoli věc, znamená to, že ses ještě úplně neodevzdal do Boží vůle, byť ti může připadat, že podle ní žiješ. Kdo žije podle Boží vůle, nedělá si o nic starosti. Potřebuje-li něco, odevzdá sebe i svou potřebu Bohu, a nedostane-li to, zůstane stejně klidný, jako kdyby po té věci netoužil. Duše, která se odevzdala do Boží vůle, nemá strach z ničeho …Ať se jí stane cokoli, ví, že v Božích očích je to tak správně … A tak si uchovává pokoj duše i těla.“ (stařec Silván)
Ježíš praví: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,31-36). Pokrm nám dává sílu. Žijeme-li podle Boží vůle, máme dost sil, abychom zvládali i těžké věci, neboť Bůh je nese s námi. „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Život bez odevzdanosti se dříve či později stává nesmyslnou dřinou. „Když je s námi milost, jsme silní duchem, ale když ji ztratíme, vidíme svou slabost, vidíme, že bez Boha nemůžeme ani jen pomyslit na něco dobrého. …Zdá-li se nám naše utrpení příliš velké, znamená to, že jsme se ještě zcela neodevzdali do Boží vůle. …Na zemi se nemůžeme vyhnout utrpení, ale ten, kdo se odevzdal do Boží vůle, je snadno snese.“ (stařec Silván)
Člověk toho svými vlastními silami, silou své osobnosti zvládne hodně, ale nakonec vždy narazí na hranici, kterou nemůže překročit. Jsme povolaní žít právě za touto hranicí!
Odevzdanost je nezbytným předpokladem pro to, aby se člověk mohl dobře modlit a prožívat hluboké společenství s Pánem. Nejsme-li odevzdáni, nechce se nám modlit, anebo se modlíme jen povrchně, formálně, nevložíme do modlitby své srdce. „Je velkým dobrem odevzdat se do Boží vůle. V duši je pak jedině Pán, nemáme postranní myšlenky. A duše se s čistou myslí modlí k Bohu, cítí jeho lásku, a to i tehdy, když tělo trpí.“ (stařec Silván)
Na druhé straně, modlitba je nezbytným předpokladem odevzdanosti. Nestačí naše rozhodnutí. Abychom dokázali milovat Pánovu vůli, potřebujeme k tomu milost, milost poddání se Bohu, milost změny srdce a sílu konat to, co od nás Pán chce. Skutečné chození v Boží vůli neznamená jen vnější poslušnost, ale především to, že k Boží vůli přilneme svým srdcem. A to vše dostáváme díky modlitbě.
„Milosrdný Bože, ty znáš naši slabost. Prosím tě, dej mi pokorného ducha, neboť ve svém milosrdenství dáváš pokorné duši sílu žít podle tvé vůle, odkrýváš jí svá tajemství, dáváš jí poznat sebe sama i to, jak nekonečnou láskou nás miluješ.“ (stařec Silván)

autor: David Pancza
ze slovenštiny přeložil P. Beneš, red. upraveno a kráceno
Z časopisu Amen 10/1997
S laskavým svolením

Převzato z webu bosekarmelitky.cz.