Modlitba je nenahraditelnou, životně důležitou potřebou naší duše. A co víc: je naší radostí, nejvyšší výsadou, předchutí blaženého patření na Boží tvář.
Náš každodenní život však za touto pravdou mnohdy silně pokulhává nebo se s ní míjí: modlitbu častěji vnímáme jako neřešitelný problém, vzdálený ideál či nepříjemnou povinnost. Jakých zbraní se musíme chopit, abychom v boji o vytrvalou modlitbu zvítězili?
Boj o modlitbu
Cesta od první nesmělé modlitby k umění stále se modlit bývá většinou velmi dlouhá a namáhavá, plná překážek, nástrah, oklik. Na začátku jsme povzbuzováni dosud neprožitou radostí, úžasem nad rozlehlostí a krásou dříve netušeného světa, do něhož jsme zváni. Prožíváme svoji první lásku k modlitbě a zdá se nám, že bez ní již nedokážeme žít. Cíl cesty, v němž si již opravdu život bez modlitby nelze představit – protože celý život se zde stává modlitbou – bývá však v tuto chvíli nepředstavitelně daleko.
Po počátečním období zamilovanosti přichází vystřízlivění, modlitba postupně zevšední. Najednou si nejsme schopni vybavit, co nás k ní tak přitahovalo, proč jsme měli před očima jenom ji. O naši pozornost se znovu začíná ucházet tolik jiných lákavějších věcí, náš rozum marně křičí, že modlitba je cennější a důležitější. Nepokoušíme se sice (ještě) zpochybňovat oprávněnost Ježíšova požadavku, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), ale víc a víc máme pocit, že bychom mu nemohli dostát, ani kdyby zněl: „je třeba jednou denně se chvilku modlit“. Oslabeni v touze a důvěře, zbaveni radosti a útěchy z modlitby musíme se učit opravdové lásce k ní, lásce nezištné, vynalézavé, lásce, která všechno vydrží, lásce na celý život.
Zdá se zarážející, že člověk, jehož smysl tkví v životě s Bohem, potažmo takový, který již Boha uznává jako nejvyšší dobro, postrádá přirozenou náklonnost k němu a musí se do modlitby nutit. Proč člověk, byl-li stvořen pro Boha, je pro tento vztah tak nedostatečně disponován? Nejde o defekt stvoření, vždyť veškeré Boží dílo je velmi dobré; je to následek hříchu prvních lidí, kteří neobstáli ve zkoušce svobody. Dědičný hřích a jeho následky (obtížné poznání pravdy, zlá vůle, slabost v úsilí o dobro, neuspořádaná žádostivost,…) jsou pádnou odpovědí na naši otázku, proč nás pokrok v duchovním životě, a tedy i pokrok v modlitbě, stojí tolik sil, proč se neobejde bez přemáhání, bez askeze. Jinými slovy: proč o modlitbu musíme bojovat.
Skutečně, je to tak: modlitba je boj. Boj proti nám samým, již jsme oslabeni hříchem, boj proti pokušení a lákadlům světa, a boj s ďáblem, jenž se nás snaží od Boha a od modlitby odvrátit. Boj o modlitbu je obtížnější než všechny ostatní zápasy; modlitba je do našeho posledního vydechnutí spojena s namáhavou těžkou bitvou (stařec Agathon). Zaskočí-li nás první či další a další neúspěchy, nenechme se odradit. Jedna prohraná bitva ještě neznamená porážku. Osudnou chybou by však bylo vzdát se či z boje utéct.
Stejně tak by naší modlitbě neprospělo, kdybychom se do boje o ni vrhli bezhlavě, bez rozmyslu. Mohli bychom snadno upadnout do léčky nepřítele, mohli bychom své síly zbytečně vyčerpávat v bezvýznamných bojůvkách, mohli bychom přehlédnout nabízející se účinné prostředky či zapomenout na osvědčené rady a zkušenosti druhých.
Zkusme si nyní zformulovat několik zásad, na něž bychom v úsilí o modlitbu – má-li nést plody – rozhodně neměli zapomínat:
Stálá, resp. častá modlitba je nezbytností, nelze se bez ní obejít. Kde chybí modlitba, nastává duchovní smrt.
Růst v modlitbě vyžaduje pokoru, pravdivé zhodnocení vlastní situace, přiznání chyb, nedostatků a potřeby stálého zdokonalování.
Modlitba není nedosažitelný ideál, každý člověk, v každé situaci, je povolán k modlitbě. Bůh nám nabízí všechno, co k modlitbě potřebujeme.
Modlitba je Božím darem, ne my, ale Bůh je pánem naší modlitby. Nechme se jím vést, když hledáme vhodný čas, vhodné místo i formu naší modlitby, svěřme do jeho rukou i její výsledek.
Nezbytnost modlitby
Bez modlitby to nejde. Jak jednoduché, jasné, nezpochybnitelné pravidlo. A přece se mnoho z nás dnes a denně pokouší bez modlitby obejít. Známe sice pravdu o modlitbě, ale svůj život jsme jí nepodřídili. Uznáváme, že modlitba je životně důležitá, ale právě jen svými slovy. Než od svých slov a myšlenek přejdeme k činům, stihneme pravdu vyměnit za pohodlnější lži.
Tato propast mezi tím, co o modlitbě říkáme a jak modlitbu praktikujeme, je velmi nebezpečná. Jednak proto, že se tváří, jako by nebyla. Může nám příliš dlouho trvat, než zjistíme, že s námi a s naší modlitbou něco není v pořádku. Dále proto, že má tendenci snadno a rychle se prohlubovat, klesání v duchovním životě je vždy snazší než výstup. A především proto, že přerušuje právě tu cestu, jež nás v našem boji o modlitbu může dovést k vítězství.
Úsilí o modlitbu, jež se nejprve nevypořádá s tímto rozporem mezi slovy a skutky, jež nebere zcela vážně poznanou pravdu a zapomíná na nutnost podřídit se jí, nemůže být plodné. Naše víra v nezbytnost a nenahraditelnost modlitby musí být natolik pevná, aby obstála v každé situaci, bez ohledu na to, zda zakoušíme radost z modlitby či zda je nám dáno vidět její výsledky. Musí překonat mnohé překážky a odolat mnohým pokušením, od obyčejné lenosti, nechuti k modlitbě, přes pocit vyprahlosti, opuštěnosti od Boha až po lstivé úskoky a našeptávání ďábla.
Bez modlitby to nejde. Začněme brát tuto pravdu smrtelně vážně a začněme s tím teď hned. Každým dalším dnem prožitým bez modlitby v nás zlozvyk modlitbu odkládat sílí a pevněji se zakořeňuje. Každou zanedbanou modlitbou se vzdalujeme od pramene života.
Přiznání nedostatků
Modlitbě se nemůže dařit bez pokory, bez ochoty k obrácení. Nelze dosáhnout pokroku bez pravdivého zhodnocení situace, nikdy nezdoláme vrchol hory, budeme-li si namlouvat, že na něm již stojíme. Opovážlivá sebejistota a farizejská zbožnost opravdovou modlitbu dusí.
Neúspěchy v modlitbě často vysvětlujeme nedostatkem času, nepříznivými okolnostmi a drobnými nedokonalostmi. Zkusme však po pravdě přiznat, čemu všemu dáváme před modlitbou přednost, ptejme se, nakolik máme v úctě Boží dary, kolik je v našem postoji opovážlivého spoléhání na Boží milosrdenství, zkoumejme, jak jsme na tom s poslušností poznané pravdě.
Pravdivé zhodnocení vlastní hříšnosti a ubohosti bývá pro mnohé z nás velmi nepříjemné. Toužíme po klidu, ale vědomí hříchu jej nabourává. Což takhle přimhouřit oko, trošičku snížit laťku… opravdový pokoj nám však toto natírání hříchu narůžovo nepřinese. Cesta ke skutečnému pokoji je právě opačná: začíná úplným vyznáním hříchu a jeho zloby spojeným s touhou po očištění a obdarování. Člověk je žebrák před Bohem (sv. Augustin), jeho hlas k Bohu nedolehne, bude-li mu předkládat svá přání z výšin své pýchy a libovůle. Modlit se opravdově může jen ten, kdo zakusil potřebu Boha, kdo ví, že je na něm zcela závislý. Bůh naslouchá každému, kdo k němu volá z hloubi zkroušeného a pokorného srdce.
Pokora a dětinná důvěra jsou také nezbytným předpokladem vytrvalosti v modlitbě. Pokorný člověk se snáz vyrovná s pádem a selháním, naučí se rychleji vstávat a nenechá se svými neúspěchy odradit. Ví, že kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. (sv. Řehoř z Nyssy)
Modlitba je vždy a všude možná
V žádné situaci nesmíme pokládat modlitbu za nemožnou (Lustiger). Kdo se pouští do boje, který již předem vzdal, zbytečně plýtvá svými silami. Nevěříme-li, že modlitba je vždy a všude možná, pokládáme-li ji za nedosažitelný ideál, nemůžeme v boji o ni uspět.
Modlitba se pro mnohé z nás stala strašákem x-té povinnosti, vnímáme ji jako jeden z mnoha dalších úvazků, na který nám už ale opravdu nezbývá čas. Každý den trávíme ve vyčerpávajícím kolotoči zápasů: modlitba versus zaměstnání, modlitba versus péče o rodinu, modlitba versus odpočinek…. a bodové skóre modlitby zůstává stále žalostně nízké.
Jak se vyrovnat s tímto přetrvávajícím konfliktem? Především je nutné uvědomit si, co se zde vlastně dostává do sporu. Je možné, aby spolu soupeřily např. stavovské povinnosti a modlitba? Chce po mně Bůh, abych se modlil na úkor svých povinností v zaměstnání? To je samozřejmě nesmysl. Bůh po nás nemůže chtít, abychom v jednom a témže okamžiku dělali zároveň dvě či více neslučitelných věcí. Bůh nás nezavazuje k nemožnému. Pro každý okamžik našeho života existuje jediná Boží vůle, která od nás očekává jednu konkrétní odpověď. Pokud se naše povinnosti či zájmy střetávají, není zdroj rozporu v nich samých, ale jedná se o konflikt naší vůle s Boží. Buď jsme při hledání Boží vůle udělali chybu a nebo se jí vědomě vzpíráme.
Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem (Evagrius Ponticus). Přikázal by nám Pán něco, aniž by nám předem dal vše, co pro splnění jeho vůle potřebujeme? Bůh nás povolává do nelehkého boje, ale také nás pro tento boj dostatečně vyzbrojuje a bojuje s námi bok po boku. Nezapomínejme na to, až zas budeme v pokušení vymlouvat se na nepříznivé okolnosti, na „objektivní“ důvody, na nepřekonatelné překážky. Nic nemůže být překážkou pro ty, kdo se chtějí modlit, ani dnešní hlučný, uspěchaný svět, na který se tak často rádi vymlouváme. Je-li Pán s námi, najdeme místo k modlitbě všude, kde je místo k životu. Svět, ulice, zástup lidí, to jsou místa naší svatosti. (Madeleine Delbrelová)
Bůh je pánem naší modlitby
Neúspěch v modlitbě bývá často způsoben naší špatnou volbou: umíněně usilujeme o takovou modlitbu, která je pro nás v dané situaci nevhodná. Tvrdošíjně se pokoušíme modlit v nepříhodnou dobu. Odmítáme podřídit se vnějším a vnitřním okolnostem, bezhlavě prosazujeme svoji vůli. Není divu, že se nám modlitba nedaří. Neumíme či nechceme přiznat si naprostou odkázanost na Boha a pošetile se pokoušíme demonstrovat svoji nezávislost. Pravdou však je, že nevolíme sami druh a způsob setkání s Kristem. On sám přichází k nám a vezme si nás (A. Peyriguere). Je třeba modlit se tak, jak chce Bůh, ne tak, jak se to líbí či hodí nám.
Totéž platí i o našich pocitech při modlitbě a o jejích výsledcích. Nemůžeme „programovat“ své zážitky s modlitbou, nemáme právo diktovat Bohu, zda, kdy a jak nás vyslyší. Kvalita naší modlitby nezávisí na tom, jak se při ní cítíme, co při ní zakoušíme; a je krátkozraké zanechat modlitby jen pro to, že hned nevidíme její plody.
Nenecháme-li se zcela vést Bohem a nevložíme-li do jeho rukou osudy svých modliteb, těžko v boji o modlitbu vytrváme.
Metody usnadňující modlitbu
Respektování zmíněných čtyř zásad je nezbytnou podmínkou úspěšnosti nejrůznějších modlitebních metod, návodů a praktických opatření. Připomeňme si nyní alespoň některé z nich.
Je vhodné stanovit si pevný řád modlitby. Náš život je podřízen určitému řádu, probíhá v pravidelných opakujících se cyklech, dnech, týdnech, rocích. Chceme-li, aby modlitba náš život zcela prostoupila, musíme ji tomuto řádu přizpůsobit.
Zběhlosti v modlitbě nedosáhneme bez askeze, cvičení, bez vytrvalého pravidelného opakování. I k tomu potřebujeme určitý plán, závazek, abychom jen tak bezcílně nepřelétávali od jedné modlitby k druhé. Pevný rozvrh modliteb nám umožní kontrolovat, jak si v úsilí o modlitbu vedeme, pomůže nám překonávat lenost a nechuť k modlitbě.
„Méně je někdy více.“ Častou chybou začátečníků je vytváření nerealistických plánů. Svatými se nestaneme přes noc; svatost vyžaduje tvrdou práci na sobě krůček po krůčku, den za dnem. Je lepší předsevzít si něco hodně malého, ale trvat na dodržování, než dělat velkolepé plány, o nichž už předem víme, že jsou neuskutečnitelné. Časem získáme v dané věci takovou zběhlost, že se pro nás stane samozřejmostí a nebude zaměstnávat naši pozornost. Budeme moci postoupit o krok dál a začít se cvičit zase v něčem dalším.
Modlitbu usnadňuje spojení s nějakou pravidelnou činností. Velkým problémem v úsilí o modlitbu je zapomínání a roztržitost. Můžeme se s nimi docela dobře vypořádat, spojíme-li modlitbu s nějakou pravidelnou činností (jídlo, probuzení, uléhání, změna činnosti, cesta do zaměstnání, atd.). Účinným „katalyzátorem“ modlitby může být také cesta kolem kostela či hřbitova, pravidelné vyzvánění zvonů z blízkého kostela, či pouhý pohled na krucifix na stěně či obrázek na pracovním stole. Skvělým pomocníkem je i kropenka umístěná u domovních dveří, díky níž se naučíme odcházet z domu a přicházet se znamením kříže a střelnou modlitbou.
Velmi užitečné je znát více modliteb zpaměti. Modlitba je obtížná, když se nám nedostává slov, když se nemůžeme soustředit. Překážkou v modlitbě může být i to, že nám chybí látka k rozjímání. Všechny tyto problémy lze účinně řešit tím, že se některé texty naučíme zpaměti. Nejčastěji jsou k tomuto účelu doporučovány žalmy. Žalmy jsou slovem Božím a modlitba žalmů je osvědčená a prověřená věky; žalmy byly modlitbou izraelského lidu, Panny Marie i Ježíše, jsou modlitbou církve. Mnoho učitelů duchovního života připomíná, že v žalmech je všechno.
Známe-li nějaké texty zpaměti, stává se také, že se nám samovolně vybavují a pomáhají nám tak „nastartovat“ modlitbu v okamžicích, kdy by nás to třeba ani nenapadlo.
Je důležité hledat i mimořádné příležitosti k modlitbě. Pokrok v modlitbě bude výraznější, naučíme-li se – aniž bychom upustili od pravidelného řádu – využívat k modlitbě také nečekaných příležitostí. Musíme vystát dlouhou frontu, čekáme v ordinaci u lékaře nebo na zastávce autobusu. Nemůžeme usnout. Uspáváme dítě, myjeme nádobí, čekáme, až počítač provede zadanou operaci, až se v obchodě objeví další zákazník. Atd., atd. Všechny tyto situace se mohou stát příležitostí k modlitbě. Využíváme-li je, rozšiřuje se tak naše otevřenost a vnímavost vůči Božímu vedení, roste naše svoboda a připravenost ke službě pro Boží království. Jsem, Pane, připraven, jsem připraven (Ž 108).
V tomto výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale to už bychom jen sepisovali zkušenosti dávno zaznamenané. Knih na toto téma je u nás dostatek. Jen ještě poznamenejme, že ve všech případech se jedná o pouhé prostředky k dosažení cíle – pokroku v modlitbě, sjednocení s Bohem, a že by bylo velmi nebezpečné prohlásit je za sám cíl.
Na závěr už jen zbývá vyrovnat se s požadavkem obsaženým v nadpisu. Bez přestání se modlete. Vše, co jsme zde dosud napsali, by mohlo dostát výzvě: Často se modlete. Modlit se bez přestání však vyžaduje, aby se celý náš život stal modlitbou. Jak je to možné? Nechme odpovědět dvě velké duchovní autority: Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou (Origenes). Říká-li apoštol: „Modlete se bez přestání“, co jiného to znamená než: bez přestání mějte touhu po blaženém životě, jímž není žádný jiný nežli život věčný, přejte si jej od toho, který jediný ho může dát (sv. Augustin).
Autor: Dagmar Kopecká
Z časopisu Amen 10/1998
S laskavým svolením
Převzato z webu bosekarmelitky.cz.
