Na putování do hor si bereme s sebou vodu do polních láhví. Jedna láhev na celé dlouhé putování ale často nevystačí. Vlastně pokaždé nějak počítáme s tím, že narazíme na potůček, ze kterého si budeme moci vodu doplnit.
A ještě krásnější je objevit průzračný pramen, ze kterého se můžeme napít rovnou.
Když dorazíme k prameni, mimořádně nás to potěší. Je nádherné moci se napít z pramene. Pití z pramene symbolizuje skutečnost, že jsme ve styku s vlastním vnitřním pramenem. Pramen má v sobě cosi posvátného a nedotčeného. V Bibli je Bůh představován jakožto pramen života. Evangelista Jan hovoří o tryskajícím prameni, který dává vodu věčného života (srov. Jan 4,14). Pramen tu uvádí do souvislosti s Duchem Svatým. Myšlenku rozvádí dále, když vkládá Ježíši do úst slova: „‘Ten, kdo ve mě věří, jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.’ To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 7,38–39).
Je ve mně tedy pramen Ducha Svatého. Jsem-li ve styku s tímto svým vnitřním zdrojem, cítím se osvěžen. Už se nebojím, že mě práce vyčerpá. Spoléhám se na to, že tento můj vnitřní zdroj je nevyčerpatelný, protože je božský. Čerpám-li z něj, pociťuji vnitřní svěžest a kreativitu. Uvědomuji si, že dostávám nové nápady.
Znám období, kdy se mi ani trochu nechce do psaní. V těch okamžicích mám dojem, že píšu pořád to samé a že mi pod rukama nevzniká vůbec nic nového. Jakmile se ale napojím na svůj vnitřní zdroj, najednou to začne plynout. Tehdy vnímám, že i můj vztah k ostatním je mnohem živější. Nejsem pod tlakem, že jim musím nabízet něco zvláštního. Jednoduše vstupuji do vlastního nitra, snažím se být ve styku se svým vnitřním pramenem a potom ze mě začnou vycházet slova, která lidé potřebují. Už se nemusím namáhat. Pouze se snažím být naplno v přítomném okamžiku a v kontaktu s vnitřním pramenem.
Při putování je důležité dostatečně pít, abychom doplnili tekutiny, které jsme ze sebe vydali pocením. Na túrách jsme vždycky odkázáni na to, že najdeme potok nebo pramen, kde si budeme moci doplnit polní láhve. Stejný je i obraz našeho života – i zde vydáváme síly při práci a v nasazení pro druhé. Neustále potřebujeme pramen, z něhož bychom mohli načerpat občerstvení a obnovit ztracené síly. Pro mě je takovým pramenem všedního dne ticho. Ztiším se a obrátím se do vlastního nitra, a tak se napojím na svůj vnitřní zdroj. Už ticho samo je tím zdrojem, který mi umožní načerpat osvěžení, podobně jako putování po horách nebo poslech krásné hudby. I tehdy se dotýkám svého nitra. Duše se naladí na stejnou vlnu, a jestliže byla unavená, osvěží se.
Pojem natankování není jako obraz vhodný, jakkoli se ho dnes s oblibou užívá, chceme-li vyjádřit, že potřebujeme doplnit své vnitřní nádrže. S plnou nádrží mohu jet pouze tak dlouho, dokud se zase nevyprázdní. Jsem-li ale ve styku se svým vnitřním pramenem, nepotřebuji dotankovávat. Mohu z něj čerpat kdykoli, protože tryská ve mně. Musím však pro něj být průchodný, aby nevyschl. On totiž neslouží mému egu, které se mi snaží namluvit, že se mohu neomezeně zatěžovat, ale chce skrze mne proudit dál. To je však možné, jedině když vykážu své ego na patřičné místo vzadu a nechám se prostoupit Duchem Svatým.
Převzato z knihy Hory a údolí života.
