Z "Nauky" sv. Marie Magdaleny de Pazzi (1566-1607)
O sv. Marii Magdaleně je známo, že to byla světice Ducha svatého, která jej přijala ve všech jeho podobách. Často o něm mluví, a to s největší láskou a úctou.
„Duch svatý vychází z Otce a Slova tak líbezným způsobem, že to nelze vyjádřit". Je „dechem v souznění lásky" mezi Otcem a Slovem; je z podstaty láskou, která „rozpaluje a roztavuje láskou". „Celá Nejsvětější Trojice je hořícím ohněm, z něhož vyšlehuje tento blesk Ducha svatého, který je jednou ze tří božských Osob, a jako oblak přichází zastínit naše duše. Ó, kdo kdy viděl oblak snášet se nad řekou tak krásně, jak to činí tento láskyplný Duch, aby se usadil v našich duších?" Je jako „milý vánek", který zavanutím do „oblaků halících Boží úradky dá pršet na zem onu líbeznou půvabnou a sladkou vodu" milosti. „On je rozdavatelem pokladů, které jsou v lůně Otcově, a pokladníkem úradků, které jsou mezi Otcem a Slovem."
Duch svatý působil již od stvoření „tohoto velikého stroje světa", ale zvláště je činný v díle vykoupení. Duch svatý způsobil vtělení Slova. On „vzal Slovo z lůna Otcova a zasadil je do lůna Mariina". „Vidím tohoto Ducha čistoty, jak nehybným pohybem sestupuje od Otce a proudem se vlévá do Marie". „Tento Duch byl stále s lidstvím Slova, od počátku vtělení až do návratu do nebe, a působil s vtěleným Slovem vše, co učinilo a vykonalo ve svém lidství." „Duch svatý vlastnil toto svaté lidství jako své." „Tento Duch je vždy poznamenán vzácnou pečetí krve Slova, zabitého Beránka, a Beránkova krev jej má k tomu, aby k nám přišel, i když i on sám k tomu tíhne a chce přijít."
Marie Magdalena de Pazzi dává Duchu svatému mnoho jmen, která obrazně vyjadřují různé účinky jeho působení. Uveďme aspoň některá z nich: holubice, oblak, oheň, olej, řeka, sloup, síla, ohnivé jazyky, magnet, orel, paprsek, slunce, zapečetěný pramen, trůn, břitva, keř, ratolest, desky Mojžíšovy, šíp, roh, dech, ústa, zvuk, kopí aj.
Jako utvořil lidství Slova a působil v něm, tak Duch svou přítomností stále nově utváří jeho mystické tělo, církev, a žije a působí v ní, a tak proměňuje svět. Vede duše až k nejvyšší svatosti, ke „spojení s Bohem, k »pojmutí« Boha do sebe, k nalezení nejvyššího štěstí v Bohu". Taková duše „v Duchu svatém na každém kroku tisíckrát zrodí Boha (kdyby mohl být zrozen Ten, který zrozen být nemůže). Ve styku s tímto Duchem lásky každým slovem, myšlenkou a touhou rodí Krista. To již není pouze jeden Bůh, ale tisíce, tisíce »Bohů«, jeden Bůh v podstatě a ve třech Osobách, ale tisíce, tisíce »Bohů« účastí, společenstvím a spojením".
Překážky, které brání vylití Ducha svatého do duše, jsou: obojakost úmyslů, zatvrzelost, „prokletá vlažnost", chybějící pokora, lpění na sobě. Nejlepší podmínky pro přijetí Ducha naopak jsou: „prostý úmysl", „činná spoluúčast na Kristově lásce", „poznání své nicoty"; zvláště snaha o tři charakteristické vlastnosti Ducha svatého: čistotu, pravdu, svatost. „Tento Duch je láska a hledá lásku, a proto nespočine v těch srdcích, která nemilují, v duších těch, kdo vedou jedovaté řeči, protože si velmi oškliví ostré a reptavé jazyky, od těch se vzdaluje a prchá." „Jako letící a povznášející orel uchopí a vezme Duch svatý duše, které ho přijaly, a odnese je tam, kde je Slovo."
(Podle strojopisu P. Metoděje Minaříka, OCarm.: Svatí Karmelu; redakčně upraveno)
Převzato z webu www.karmel.cz.
