V době, kterou právě prožíváme, si mnozí kladou otázku, jaký bude budoucí papež a jaké bude další směřování církve. V těchto dnech vyšla poslední kniha rozhovorů s nedávno zesnulým kardinálem Martinim nazvaná „Hovory v Jeruzalémě“, ve které Carlo Maria Martini odpovídá na otázky, které si klade současný člověk tváří tvář situaci ve světě i v církvi. Vybral jsem ukázku z odpovědí na dvě otázky z této knihy, které pro nás mohou být povzbuzením k modlitbě za budoucího papeže:
Druhý vatikánský koncil vyhlásil otevřenost církve vůči světu. Dnes se zdá, že se brány opět zavírají. Ti, co zůstali, a osoby ve vedení ve své většině přece víc sázejí na vnitřní restrukturalizaci než na kroky směrem ven.
Jistě existuje tendence odvratu od koncilu. Odvaha a síly už nejsou tak velké jako v době koncilu a bezprostředně po něm. Určitě se v první době uvolnění házely přes palubu i mnohé poklady. I tím se církev oslabila. Energii odčerpaly také spory v důsledku koncilu. Přesto ty ostré diskuse byly nezbytné. V souvislosti se spory vzpomínám na teology, jako byli Karl Rahner, Pierre Teilhard de Chardin, Henri de Lubac, a také na mladší. Oni koncil teologicky zpracovali a následně uplatňovali ve svých knihách a na svých katedrách. Nutně se dostávali do sporů s těmi, kdo byli bázliví a chtěli zachránit něco z novoscholastické teologie. Jejich pochybnosti dokážu dobře pochopit, když pomyslím na to, kolik kněží v té době opustilo svůj úřad, jak do kostela přicházelo stále méně lidí, jaká ukvapená uvolněnost zavládla ve společnosti i v církvi. Jestliže zejména biskupové a konzervativní učitelé chtějí jevy rozkladu omezit a pokoušejí se o návrat do starých dobrých časů, dá se to pochopit. Navzdory tomu musíme hledět dopředu; i když každý zlom vyžaduje oběti a není možné vyhnout se přehánění, věřím v dlouhodobou perspektivu a kladné působení koncilu. Koncil odvážně čelil otázkám doby. Vstoupil do dialogu s moderním světem, takovým, jaký je, neměl strach a neuzavíral se. Především pak viděl, kde ve světě jsou ony mnohé dobré síly sledující tentýž cíl jako naše církev, totiž pomáhat lidem, hledat Boha a uctívat ho. Velká náboženství a samozřejmě různé křesťanské konfese nechtějí nic jiného než poskytovat hledajícím orientaci, uzdravovat zraněné, zasazovat se o spravedlnost a o podmínky umožňující všem dětem a mladistvým dobré vzdělání a lidskou budoucnost. Chtějí hlásat víru v jediného Boha, aby tak každého jednotlivého člověka posilovaly a dodávaly mu sebevědomí přesvědčením, že je stvořen, povoláván a veden Bohem. V tomto velikém zaujetí lidí nacházíme ve světě mnoho sester a bratří mezi věřícími i nevěřícími...
Chce-li církev být misionářská, a taková dnes být musí, vzhledem ke klesajícímu počtu členů a zejména s ohledem na základní Ježíšovu výzvu „Jděte do celého světa a učte národy“, pak nás to zavazuje vstupovat do hovoru se všemi lidmi, všem věnovat své přátelství a se všemi hledat spolupráci. Pak dokážeme nalézt společné cíle, vzájemně si naslouchat a učit se jeden od druhého. Pokud k navázání takovýchto vztahů mezi lidmi nedojde a nebudou se pěstovat, nelze si představit, jak se církvi podaří přinášet světu své poklady a radostnou zvěst. Skutečný křesťan se vyznačuje právě tím, že navazuje kontakt s jinak smýšlejícími a jinak věřícími, s těmi, kdo kladou otázky a hledají.
Naším mistrem v tomto otevírání se cizím je Ježíš – v jeho době to byli pohané a římští vojáci. Ocenil víru pohanského setníka. Jevila se mu dokonce větší než víra vlastního národa. Žasl nad pohanskou ženou, která víc než celé jeho okolí od něho očekávala uzdravení. Ježíš vedl důležité rozhovory s radními, členy vlády, tedy velerady. Stavěli se k němu kriticky a odmítavě. I jeho přátelství s Josefem z Arimatie, který mu dal k dispozici svůj hrob a společně s Nikodémem obstaral pomazání a uložení jeho těla, ukazuje, jak byl Ježíš s jinak smýšlejícími spřátelen. Ne náhodou jsou důležitými svědky Ježíšova významu lotr po pravici a římský setník pod křížem. Vložili v Ježíše svou naději. Tato linie byla pro Ježíše programem, jenž pak ve světě odvážně a s velikým nasazením šířil apoštol Pavel. Ani zde nesmíme zapomínat na to, jaké to vyvolalo spory mezi apoštoly a jaké obtíže musela Ježíšova zvěst a církev překonávat ve svých počátcích. Oproti tomu se spory po Druhém vatikánském koncilu jeví v mírném světle. Za rozkvět a rozšíření církve vděčíme odvaze tehdejších apoštolů a stejnou odvahu potřebujeme i dnes: při potížích se nevzdávat, ale kráčet dál a se všemi setrvávat v rozhovoru.
Chcete otevřenou církev. Máte odvahu riskovat. V co přitom vkládáte důvěru?
Ano, chci otevřenou církev, církev, jejíž brány jsou otevřené mládeži, církev, jejíž pohled je zaměřen do dáli. Církev se nestane přitažlivou tím, že se bude přizpůsobovat a její nabídky budou vlažné. Důvěřuji radikálnímu Ježíšovu slovu, které musíme přesazovat do světa: jako pomoc pro život, jako radostnou zvěst, která chce přinášet Ježíše. Přesazovat neznamená slevovat. Skrze náš život vyznačující se odvahou naslouchat a vyznávat se má dnes projevovat charakter Ježíšova slova. Ježíš chce ulevit těm, kdo se lopotí a jsou obtíženi, ukázat bohatým, v čem jsou jejich možnosti, a vystupovat proti nespravedlivým.
Ukázky jsou vzaty z knihy: Carlo Maria Martini, Georg Sporschill -Hovory v Jeruzalémě
