Vyjádření "na počátku bylo Slovo" obsahuje jako v zárodku celé budoucí učení o Trojici. Říká, že Bůh Bible je jediný, ale ne osamělý, že je vztahem, komunikací, protože není slovem, které by nepředpokládalo rozmlouvajícího, které by nepředpokládalo "ty".
Bůh Bible je Bůh, který promlouvá. "Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem od východu slunce až na západ. Bůh zazářil ze Siónu plného nádhery: přichází náš Bůh a nemlčí" (Žl 50,1-2). Bůh opakuje v Bibli mnohokrát: "Slyš, můj lide, budu mluvit" (Žl 50,7). Tak Bible ukazuje, čím se Bůh liší od model, které "mají ústa, ale nemluví" (Žl 115,5). Bůh používá slova, aby komunikoval s lidmi.
Jak však máme rozumět antropomorfním vyjádřením jako "Bůh řekl Adamovi", "tak praví Pán", "řekl Pán", "výrok Pána" a podobně? Evidentně se zde jedná o jiné mluvení než lidské, jde o mluvení k srdci. "Svůj zákon jim vložím do nitra, napíšu jim ho do srdce," hlásal prorok Jeremiáš (Jer 31,33). Bůh píše do srdce a také svoje slova nechává zaznívat v srdci. Totéž opakuje skrze proroka Ozeáše, když mluví o Izraeli jako o nevěrné manželce: "Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci" (Oz 2,16).
V některých případech jako by šlo téměř o materiální, vnější Boží mluvení: "Hospodin, váš Bůh, k vám mluvil z ohně zvukem slov. Slyšeli jste jen zvuk, podobu jste však neviděli" (Dt 4,12; srov. Sk 9,7). Ale i v těchto případech se jedná o vnitřní, duchovní události. V každém případě jde o promlouvání, které se liší od lidského mluvení.
Bůh nemá lidská ústa a lidský hlas, jeho ústy je prorok, jeho hlasem je Duch svatý. "Ty budeš mými ústy" nebo "vložím svoje slovo na tvoje rty" říká Bůh svým prorokům. To je smysl známého verše: "Lidé oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý" (2 Petr 1,21). V duchovní tradici církve se pro tento způsob mluvení přímo k mysli a k srdci ustálil výraz "vnuknutí".
A přesto se jedná o mluvení v pravém slova smyslu. Člověk přijímá poselství, které dokáže přeložit do lidských slov. Boží promlouvání je tak živé a realistické, že si prorok přesně pamatuje místo a čas, kdy k němu konkrétní slovo "přišlo": "Toho roku, kdy zemřel král Uziáš" (Iz 6,1); "třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, kdy jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kabaru" (Ez 1,1); "ve druhém roce vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce" (Ag 1,1).
Boží slovo je tak konkrétní, že se o něm říká, že "dopadá" na Izraele, jako by to byl kámen: "Pán poslal rozsudek proti Jakubovi a dopadl na Izraele" (Iz 9,7). Jindy je podobná konkrétnost a materiálnost vyjádřena nikoli symbolem kamene, který zasahuje, ale symbolem chleba, který jí člověk s chutí: "Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce, protože mám tvé jméno, Hospodine, Bože zástupů!" (Jer 15,16 a srov. Ez 3,1-3).
Žádný lidský hlas nezasáhne člověka do takové hloubky jako Boží slovo. Ono "proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími" (Žid 4,12). Někdy je Boží slovo mocné. "Hlas Hospodinův, jak mocný hlas, hlas Hospodinův, jak je velkolepý! Hospodinův hlas láme cedry, Hospodin láme cedry libanonské" (Žl 29,4-5). Jindy zase připomíná "tichý a jemný" vánek (1 Král 19,12). Boží promlouvání zná všechny odstíny lidské řeči.
Převzato z knihy Tvé slovo mi dává život.
