Vztah k Bohu se známkovat nedá

Po pětiletém studiu v Římě se vloni vrátil do České republiky a byl na další tři roky jmenován představeným karmelitánského řádu. Po těžkém hledání našel skulinu ve svém zaplněném diáři a poskytl rozhovor Katolickému týdeníku.

Myslíte, že kněží to měli dříve jednodušší než dnes?

Každá doba má své obtíže a těžkosti. Kněz vždy slouží lidem konkrétní doby a prožívá v ní samozřejmě také své osobní problémy. Pokud se služba dělá poctivě, je vždycky nějakým způsobem náročná i krásná.

Má výchova v rodině vliv na to, že se muž rozhodne pro kněžskou službu?

Určitě. Myslím, že to není jediný faktor, ale je důležitý. Vypozoroval jsem, že část těch, kdo přijali povolání ke kněžské službě, je z rodin, kde se víra upřímně a opravdově žila. Pak je zajímavé, že další velkou část tvoří ti, kdo pocházejí z nevěřících rodin, kde žádná víra nebyla. Tito lidé prožili nejdříve konverzi a poté následně přijali povolání kněžství. Pro samotný výkon služby je velmi důležité, aby měl člověk zkušenost z dobrých rodinných vztahů. Pokud ji nemá, je to určitý handicap.

Kdo nebo co nejvíce ovlivnilo při volbě povolání vás?

To se nedá říct úplně přesně. Setkal jsem se s několika kněžskými vzory, které na mě působily, i když vlastní moment povolání byl na tom dost nezávislý. Bylo to něco, co se najednou jakoby objevilo a začalo na mne dotírat jako myšlenka či vnuknutí a musel jsem se s tím nějak porvat.

Máte nějaké vysvětlení, proč je stále méně bohoslovců?

Faktorů je jistě více. Je to jednak proto, že je všeobecně méně chlapců. Prostě se rodí méně dětí. Dřív bylo normální, když rodina měla pět dětí a ani deset nebylo žádnou výjimkou. Dnes je úplně jiná situace. V rodinách bývá jedno či dvě děti. Povolání přitom v minulosti bývalo často až u těch, které se narodily později. Další skutečností je, že dnes mají lidé mnohem větší možnosti uplatnit se a sloužit v církvi jako laici. Myslím si, že je to také výzva, abychom dali laikům větší prostor. Mohou být pověřeni službou akolyty, katechety nebo jáhna.

Myslíte si, že by se semináře zaplnily, kdyby byl zrušen celibát?

Pravděpodobně ano, ale zase by s tím byly spojeny jiné problémy. Můžeme to vidět na situaci v pravoslavné nebo řeckokatolické církvi či u bratří evangelíků.

Můžete být konkrétnější?

Stabilita rodiny dnes není úplně samozřejmá ani ve věřícím prostředí. Když pak dojde k nějakým manželským nebo rodinným problémům u kněze nebo pastora, tak to církevní obec nese daleko hůř. Jsou s tím prostě spojeny obtíže. Vidíme to tam, kde celibát povinný není.

Je spousta různých řádů. Proč jste se stal právě karmelitánem?

Seznámil jsem se s karmelitánem otcem Metodějem Minaříkem, který byl vlastně jediný z karmelitánů u nás, kdo přežil totalitu. Jeho životní svědectví a to, jak podával karmelitánskou spiritualitu, bylo pro mě tak oslovující, že jsem se v tom našel.

Jste znám jako kněz angažující se v charismatické obnově. V rámci církve je spousta jiných hnutí. Proč jste dal přednost charismatikům a ne třeba fokolarínům nebo mariánským ctitelům?

Nechtěl jsem se zařadit do žádného hnutí. Neměl jsem to zapotřebí. Dříve, než jsem se stal knězem, jsem byl karmelitánem a jsem jím rád. S charismatickou obnovou jsem se seznámil ještě před kněžským svěcením. Nejprve mimo katolické prostředí a pak i v katolické církvi. Nová zkušenost s mocí Boží byla pro mne tak silná, že významnou měrou ovlivnila můj křesťanský život i službu. Je to něco, co nemohu ze svého života vymazat. Rozhodně ale nejde o nějakou příslušnost k dalšímu řádu. Tuto zkušenost bych ale ze srdce přál každému.

Vaše přednášky jsou velmi populární. Dotýkají se mnoha lidských srdcí. Kolik času vám zabere příprava na ně?

Musím říct, že když jsem byl novoknězem, tak jsem se připravoval mnohem déle. Trávil jsem více hodin přemýšlením, modlitbou a studiem. Dnes se samozřejmě také chystám a hodinová přednáška mi zabere několik hodin. Záleží na tom, jak je náročná, co obsahuje a na jaké úrovni se má přednášet. Připravuji se i tím, že na to delší dobu myslím, modlím se za to a sbírám podněty. Jakmile dám vše dohromady, tak to svěřím Bohu.

Lidé mají tendenci citově se vázat na silné osobnosti. Ať už jsou to osobnosti ve sportu, kultuře či politice. K něčemu podobnému může dojít i u duchovních vůdců. Je problém udržet si potřebný odstup, aby přitom ale člověk někoho nezranil?

Úplně snadné to není. Pokud vstoupíte do života člověka jako někdo, kdo mu pomůže, kdo je k němu laskavý, tak vám podvědomě dá důvěru. Byl by sám proti sobě, kdyby vás chtěl ze svého života okamžitě škrtnout. V první fázi mu třeba nedojde, že stejně jako jemu pomáháte spoustě dalších lidí. Je to prostě součástí vaší služby. Nejde tedy o rovinu komunikace, ve které by si člověk normálně vybíral své přátele, i když i to se může stát. Podobných situací má někdy kněz za den několik. Není proto možné s každým, komu slouží, navázat přátelské vztahy. Někteří to pochopí rychleji a někteří později. Není to úplně snadná situace.

Může existovat přátelství mezi knězem a ženou?

Za určitých okolností může. Vyžaduje to ale velkou korektnost vztahu. Pokud bychom ale kvůli nějakému přátelství zanedbávali svou službu, pak to není dobře a také by to mohlo zraňovat ostatní lidi ve farnosti.

Předpokládám, že ze zpovědnic i odjinud mohou kněží získat reálnou představu o tom, co obnáší život v manželství. Umíte si něčím vysvětlit, proč se přesto někteří vzdají duchovní služby a začnou žít partnerským životem? Vždyť jim kromě zásadního porušení slibu musí být jasné, že nejde o žádnou procházku růžovým sadem.

Zkušenosti s manželstvím ale nejsou jen těžké a bolavé... Jsou i krásné. Svou přirozeností člověk tíhne k tomu mít partnera. Někdo se mohl cítit povolán ke kněžství, ale nedomyslel, že je s tím spojeno i povolání k celibátu. Po létech může zjistit, že povolání k celibátu je nad jeho síly a cítí se neschopen slibu celibátu dostát, tak požádá o laicizaci a zproštění ze služby.

Byl jste hodně vytíženým knězem. Doslechla jsem se, že se na vás čekalo i celé dny a ani vaši rodiče dokonce nebyli výjimkou. Přesto jste z republiky odešel studovat do Říma. Nenapadlo vás, že tu budete věřícím chybět?

Nemyslím, že jsem byl vytíženější než spousta jiných kněží, kteří působí v živých farnostech nebo se nějakým způsobem stanou známými. Vždy jsem se snažil rozlišit, kdy se člověk opravdu se mnou potřeboval sejít. Pak jsem se snažil najít nějakou možnost. Kromě toho jsem ale musel plnit jiné své povinnosti. Nebyl jsem vyčleněn jen proto, abych se věnoval pouze lidem v pastoraci. Mohlo se tedy stát, že jsem si domlouval termíny nebo jsem někomu řekl, ať si najde někoho jiného, protože nemám čas. Každý den má jen čtyřiadvacet hodin. S rodiči jsem se vídával, ale moc času na to, abych se s nimi pobavil, nebylo. To je prostě dáno službou. Při odchodu do Říma jsem si samozřejmě uvědomoval, že některým lidem budu chybět. Na druhou stranu si myslím, že nikdo není nenahraditelný. Rozpoznal jsem, že je to pro mě určitá možnost nebo snad výzva, abych ještě mohl naplnit touhu, kterou jsem léta měl a nemohl jsem ji uskutečnit. Proto jsem se rozhodl pro studium.

Studoval jste teologii křesťanské spirituality. Jak sám říkáte, je to vlastně nauka o zkušenosti s Bohem a životě s Ním. To se dá studovat? Nemá se to spíš prožít a žít?

Zkušenost se má zažít, ale křesťanská spiritualita neboli nauka o duchovním životě se může studovat, protože od začátku, co je křesťanství křesťanstvím, byli lidé, kteří prožívali život s Bohem a popisovali to, co prožívali. Na základě toho vznikla spirituální teologie. Nauka o tom, co souvisí s tím, jak se dá v tomto světě s Bohem žít a všechno, co s tím souvisí. Vztah ke světu, lidské vztahy, vztah s Bohem, modlitba, formy modlitby – to vše je součástí spirituální teologie.

Co vám studia v Římě dala pro další pastoraci?

Nesmírně mnoho. Utřídil jsem si svou vlastní osobní zkušenost. To, co jsem prožil ve zkušenosti v pastoraci, si podložil teologickým studiem a navíc se mi velice rozšířil obzor. Jednak vlastním studiem a dále pak pobytem v Římě, kde jsem se setkával s celosvětovou církví. Měl jsem možnost bydlet v naší řádové koleji, kde byli kněží, kteří studovali stejně jako já postgraduální studium a byli z celého světa.

Domníváte se, že doktorát z Říma má pro vaši službu větší význam než třeba z Prahy nebo Olomouce?

Některé rozměry studia nemůže člověk ve vlasti dostat. Nehledě k tomu, že v tomto oboru jsou v Římě jedni z největších odborníků na světě. Ty prostě v Praze nebo Olomouci nemáme. Taková je prostě realita.

Můžete čtenářům prozradit, kde po návratu do vlasti působíte?

Je to složitější. Moje sídlo je v Praze, kde také učím nějaké krátké kurzy, něco vyučuji také v Olomouci. Nemohu se více uvázat, protože mám ještě další povinnosti. Kromě toho, že mám coby představený na starosti všechny bratry karmelitány ve vlasti, sloužím také jako exercitátor a zpovědník.

Co je pro vás v pastoraci nejdůležitější?

Nevím, jestli se na to dá odpovědět jednoduše. Moc bych si ale přál, kdyby Pán Bůh dal milost mnoha lidem zvěstovat evangelium srozumitelným jazykem a v moci Boží. Za to se modlím a o to usiluji. Druhou věcí je pomoci konkrétním lidem v problémech, které mají a jež jim brání v životě s Bohem. Za třetí vytvářet společenství lidí, kteří jsou schopni žít křesťanství ve společných vztazích a spolupráci. Žít ho společně a ne jen individuálně.

Nedávno jsem mluvila s knězem, který si posteskl, že značnou část života prožil v montérkách při opravách kostelů. Zničil si zdraví. Kostely jsou teď sice opravené, ale prázdné. Máte nějakou představu, jak kostely, které se vyprazdňují i na Slovácku, zase naplnit?

Kostel by měl být určitým znamením živosti farní obce. Pokud je živá, tak je dobře, že je kostel opravený. Pokud se jeho oprava stane navíc záležitostí celé farní obce, tak má i pastorační dopad. To znají všichni. Chlapy většinou nepřimějete k tomu, aby začali službou uvnitř církve, ale na opravu dojdou. Dá se s tím udělat hodně dobra. Pokud se ale kněz vyčerpává opravou v situacích, kdy farní obec není živá, je to sice pěkné, že je kostel opravený, ale za cenu, že se zničí farář a nemá sílu k pastoraci, tak to není dobré, protože na prvním místě byl povolán k lidem a ne k tomu, aby opravoval kostely. A jak je naplnit? Neexistuje jiný recept než ten, který nám dal v evangeliu Ježíš. Prostě zvěstovat evangelium a věnovat se potřebným lidem tak, jak je máme kolem sebe. Evangelium se zvěstuje vždy od úst k ústům, od člověka k člověku a ve vztazích. To je naše poslání, které je posláním všech křesťanů, ale speciálně toho kněze, který věřící také sdružuje a vede. Když bude živé společenství, tak bude i opravený kostel.

Jaký je váš názor na známkování dětí v náboženství? Dá se vůbec známkovat vztah k Bohu? Někdo může mít znalosti na jedničku, ale jeho vztah s Bohem je nulový.

Vztah k Bohu se známkovat nedá. Já jsem na to měl takovou zvláštní teorii. Akceptoval jsem, že je to předmět a i to, že každé z těch dětí touží po tom někdy uspět. Při známkování jsem měl takovou zvláštní stupnici. Nejhorší známka byla jedna mínus, pak byla jednička, lepší byla jednička jednou podtržená a nejlepší byla jednička dvakrát podtržená. Říkal jsem si, že každý má právo dostat aspoň někdy v životě jedničku. Ať už je mu dáno anebo není. Nikdy jsem nezkoušel u tabule. Psávali jsme testy. Vždy jsem se snažil nějak naznačit, abych jim to usnadnil, takže mohl něco napsat každý. Pokud byl někdo hodně nervózní, tak jsem mu napověděl, aby všichni mohli jedničku dostat.

Asi je zbytečné ptát se, zda byste se znovu rozhodl pro kněžskou službu. Po letitých zkušenostech možná ale dnes můžete říct, proč byste do toho šel znovu?

To je těžká otázka. Mohu říct, proč jsem rád knězem. To nejkrásnější, co člověk může v životě zažít, je, když nežije pro sebe. Kněžství k tomu dává obrovský prostor. Žít pro druhé a pomáhat jim, aby našli Boha a byli šťastni už v tomto světě a samozřejmě pak i na věčnosti. Ale to vlastní, proč je člověk knězem, není v tom, co to dává, co z toho ten člověk má. Je to otázka povolání. Dobro se dá dělat všude a Bůh si člověka volá, povolává ke konkrétní službě v církvi, ve světě. To je veliké tajemství. Nejvíce záleží na tom, co Bůh s konkrétním lidským životem zamýšlí. A když to člověk pozná a přijme, zpracuje a na výzvu Boží začne odpovídat, tak je pak šťastný sám.

LENKA FOJTÍKOVÁ