VÝSLECH O ŽIVOTĚ pro časopis Effatha 2/2011 ptala se redakce
P. Vojtěch Kodet, OCarm (*1956). Je hlavním představeným Řádu karmelitánů v ČR a známým kazatelem. Charismatickou obnovu poznal v roce 1981. Několik let je členem týmu, který připravuje program konferencí CHO a křesťanský tábor JUMP. Mezi jeho neúspěšnější knížky patří: O eucharistii, Novéna k Duchu svatému, Marta a Maria trochu jinak, Jeho rány nás uzdravily (křížová cesta), Učednictví, Hledám tvou tvář (2011).
Jak a kdy asi začal tvůj život z víry?
Do života z víry mě uváděli především rodiče, ale více životem než slovy. Utkvěla mi třeba vzpomínka na tatínka, jak se dlouho tiše modlí před svatostánkem (dělal kostelníka). Tím mě přivedl k přemýšlení o Bohu jako o někom živém. Také mne oslovilo, že dokázal odpustit těm, kdo stáli za jeho nespravedlivým uvězněním a mučením (byl politickým vězněm hned po nástupu komunismu, v pouhých 22 letech). A způsob, jakým se maminka starala nejprve o stárnoucího dědečka z tatínkovy strany a následně o svou maminku: to mi dalo víc než všechny katecheze o křesťanské lásce. Doma jsem nasával, že křesťanství úzce souvisí se životem.
Jak jsi objevoval své povolání?
Začalo se probouzet už na gymnáziu. Projevovalo se vnitřním neklidem, který mě vedl k modlitbě a hlubšímu hledání toho, co si přeje s mým životem Bůh - otázka, kterou jsem si dřív nekladl. Byl to nesnadný vnitřní zápas. Byl jsem na to sám, neměl jsem, s kým se poradit. Až po mém rozhodnutí pro kněžství se mi tatínek přiznal, že se za to celý život modlil, ale nikdy mi o tom nic neřekl. Dokonce mi to chvíli rozmlouval... Povolání k řeholnímu životu jsem objevil až později v semináři.
Ovlivnil někdo podstatně tvé hledání?
Zatímco na cestě ke kněžství asi ne, k poznání karmelského způsobu života mi nesmírně pomohlo setkání s otcem Metodějem Minaříkem. To byl jediný karmelitán u nás ve vlasti, který přežil celou totalitu a dočkal se i pádu komunismu. Podle mne svatý člověk. Kolem něho se v totalitě tajně sdružovalo pár zájemců o život podle karmelitánské řehole. Nesmírně mne oslovil svým životem modlitby, pokorou, vnitřní čistotou a láskou k Panně Marii. Předal mi vztah ke spiritualitě Karmelu.
Je pro tebe zvláště důležitá nějaká pasáž z Bible? Jaká a proč?
V různých dobách ke mně promlouvaly různé citáty z Písma, ale nemám takový, který by byl leitmotivem celého mého života. Na primiční obrázky jsem si zvolil dva texty: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti“ (Ef 6,10) a „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství“ (Iz 30,15). Poslední dobou rád pročítám knihu Píseň písní, která mluví nejen o lidské lásce, ale o důvěrném vztahu Boha k člověku. Také mne stále znovu oslovuje Janovo evangelium.
Máš nějakého oblíbence v dějinách církve?
Je jich víc. Zásadní postavou se pro mne stala po Kristu Panna Maria. Proto jsem rád, že mi rodiče dali již při křtu jméno Vojtěch Maria; dnes vím, že mě Matka Boží věrně provází celý můj život. Postavu sv. Vojtěcha jsem objevoval postupně. Stal se mi blízký svou věrností Kristu v nesnadných dobách, věrností vnitřnímu životu, i když nemohl žít stále v ústraní kláštera, a také svou pastýřskou láskou. Líbí se mi význam jména Vojtěch - ten, kdo těší bojující (těšitel vojů). Oslovují mne i díla karmelských světců, zvláště Terezie Veliké, Terezie z Lisieux a Jana od Kříže. Při studiu v Římě jsem se blíže spřátelil s Filipem Nerim a Ignácem z Loyoly, k jejichž hrobům jsem se chodíval modlit. Z novodobých svatých pro mě hodně znamenají Matka Tereza a Jan Pavel II.
Je nějaké téma, které tě pálí a prochází Tvým životem a službou jako červená nit?
Od začátku své služby jsem cítil povolání ke zvěstování evangelia a budování společenství (to druhé jsem dělal hlavně jako mladý kněz, kdy na mnoha místech žádná společenství laiků neexistovala). Boží Slovo se stalo mou celoživotní srdeční záležitostí, zdrojem vnitřního života a služby. Snažím se také uvádět do modlitby s Písmem ostatní, laiky i kněze. Postupně jsem vnímal také pozvání ke službě modlitbou za uzdravení a za osvobození.
Jak a kde si nejlépe odpočineš?
V přírodě. Když mohu chodit do lesa, nic neřešit, fotit hezká zákoutí, houbařit, luštit jen tak pro radost sudoku nebo křížovky... A dospat se, přečíst si dobrou knížku. Rád pobývám sám i s blízkými lidmi, jen mi bohužel na přátelské vztahy zbývá díky službě jen málo času.
Jaká knížka tě v poslední době oslovila a proč?
Z duchovní beletrie mě v poslední době asi nejvíce oslovila Chatrč. Z teologie asi Ježíš Nazaretský od Benedikta XVI. a nádherná kniha Meditace o církvi (De Lubac). A také Moudrost Silvána z Athosu: uchvátila mne tím, že je jako čistá studánka, vtahuje člověka přímo do modlitby.
Jaký film tě poslední dobou zaujal?
Na filmy se dívám velmi zřídka, většinou na doporučení přátel. V posledních letech mě asi nejvíce zaujal film „Ostrov“.
Jakou rád posloucháš hudbu?
V mládí jsem poslouchal především folk, blues a spirituály. Dnes na poslouchání muziky moc času nemám, ale rád si poslechnu koncert vážné hudby nebo písně chval k modlitbě. Při řízení mi někdy vyzpěvuje Johny Cash nebo Andrea Bocelli.
Co tě v životě těší, a co tě dlouhodoběji trápí?
Snad to nevyzní moc pateticky: Těší mě, když se lidé mají rádi, když se daří vracet Boží pokoj do lidských srdcí, když vidím mladé lidi, kteří milují Krista a hledají dobro, když vidím šťastné manžele a fungující rodiny, když potkám lidi oddané Bohu a sloužící mu s radostí, když se mohu těšit ze setkání s některými „povedenými“ seniory, kteří dozráli jak zralé víno a obohacují ve svém stáří všechny, se kterými se setkají. Těší mě, když se zvěstuje evangelium v moci Boží, a přitom srozumitelným jazykem, jako třeba na konferencích. Těší mne, když se žije křesťanství opravdově, ale přitom „s lidskou tváří“, ne fanaticky.
Trápí mě, když toto všechno chybí. Mrzí mne, kdykoli se uprostřed církve množí formalismus a místo živé víry a spolupráce na Boží vinici se množí vzájemné pomluvy, legalismus a stranictví. Trápí mě také, když lidé hodně trpí a nemohu jim pomoci.
Na sobě mě trápí, že stále nemám dost lásky, moudrosti, že neumím přijímat trpělivěji to, co život nese, např. s léty přibývající vlastní limity. Často si také nevím rady, jak dobře uspořádat vlastní čas, aby moje služba potřebným nebyla na úkor vztahů v komunitě bratří nebo i na úkor vlastního zdraví.
Co bylo ve tvém životě dosud nejtěžší?
Asi začátky obnovy řeholního života v Kostelním Vydří po pádu totality. Přišli jsme z farností do kláštera, vyžadujícího rozsáhlou rekonstrukci, bez zkušeností s klášterním životem a zcela bez peněz. A to v době, kdy se po celé zemi otevíraly velké možnosti apoštolátu. Tehdy přišlo i jmenování exorcistou, ovšem bez možnosti učit se u někoho zkušenějšího. Po několika letech práce na stavbách a intenzivní duchovní služby se dostavilo extrémní vyčerpání a velké pokušení k rezignaci. Dnes bych řekl, že to byla pořádná krize středního věku. Jen díky milosti Boží a s pomocí spolubratra kněze se mi podařilo se z toho dostat. Později mi hodně pomohly roky studií v Římě (2000-2005), která mi dala kromě vlastního studia možnost odstupu od služby a spořádanějšího života.
Co tě přitáhlo k Obnově a co tam nacházíš?
Ke zkušenosti s novým vylitím Ducha mě dovedla touha po „Ducha-plném“ křesťanství. Jako bohoslovec na vojně jsem bytostně poznal, že bez jeho milosti a moci nebudu ani dobrým křesťanem, natož knězem. V r. 1981 jsem prožil silnou zkušenost křtu v Duchu svatém. Bezprostředním ovocem byl velký tah k modlitbě, zvláště k modlitbě chvály, kterou jsem do té doby vlastně neznal, a také úplně nové vnímání Božího slova. Tou dobou u nás ještě neexistovala Charismatická obnova jako hnutí, pouze začínala vznikat první společenství lidí s touto zkušeností na katolické půdě. Vlastně jsem se ocitl v Obnově, aniž bych to věděl!
Jaká vidíš v Obnově úskalí?
Jedno úskalí je dáno tím, že k Obnově patří každý, kdo prožije naplnění Duchem sv. a chce se k ní hlásit. Pochopitelně se k ní tedy hlásí i lidé, kteří jí svými názory nebo životními postoji mohou diskreditovat, někdy i lidé psychicky labilní, kteří si všechno vyloží po svém. A nikdo je z Obnovy nemůže vyloučit, protože je nikdo ani nepřijímal; prostě se k ní hlásí a objevují se na jejích akcích.
Vážnějším úskalím může být i duchovní pýcha, tedy odvozování své hodnoty od darů nebo poznání, které člověk bez svých zásluh od Boha přijal ke službě druhým. Také zážitková mentalita - honba za duchovními zážitky a odvozování kvality své víry z těchto zážitků. U některých charizmatiků také tendence k přílišné spiritualizaci všeho, falešný pocit povýšenosti nad všechno obyčejně lidské.
Prošel sis v Obnově něčím, co bys dnes viděl a dělal jinak?
Ne v Obnově, spíše po své zkušenosti křtu Duchem, kdy ještě žádná Obnova jako hnutí u nás ani nebyla. Také ještě neexistovala katolická literatura v češtině na toto téma. Choval jsem se asi jako každý čerstvý konvertita: chtěl jsem pořád svědčit o Bohu, obracet každého na potkání. Poslední rok v semináři jsem se místo spánku tajně v noci plížil do kaple, místo skript četl jen Bibli - prostě byl jsem tak trochu „utržený z řetězu“. Napáchané škody snad nebyly velké, ale jisté přehánění mě provázelo ještě několik let v kněžství.
Na druhou stranu bych si přál, abych z toho počátečního ohně a radikálnosti s léty neztratil úplně všechno, aby se ze mne na stáří nestal jen usedlý, rozumný, ale neoslovitelný, od Boha nic nečekající, a možná i trochu zapšklý rádoby-charismatik.
Měl bys chuť změnit některé ze svých vážnějších rozhodnutí, když se díváš zpátky?
Vážné životní volby bych neměnil. Ale rád bych se vyvaroval některých životních kiksů. Nechtěl byl však žít svůj život znovu, protože si nejsem jistý, že bych neudělal kiksy ještě větší. A kdoví, jestli mi nakonec nepomohly k dozrání víc než všechny úspěchy.
