Všechno se nám v životě může stát modlou

Rozhovor pro Katolický týdeník 49/2008
Jistě znáte ten příběh z Lukášova evangelia o starostlivé Martě a naslouchající Marii, která si zvolila lepší úděl.

„Musím se přiznat, že mi už od dětství té Marty z Betánie bylo nějak líto. Přišlo mi trochu nespravedlivé, jak dopadla, když chtěla upřímně posloužit Ježíši a jeho učedníkům,“ svěřuje se P. Vojtěch Kodet v úvodu své vloni vydané knížky Marta a Marie trochu jinak. V následujícím rozhovoru s ním otevíráme toto téma na prahu adventní doby, která k podobným úvahám o správném poměru mezi Martou a Marii v nás přímo vybízí.
 
Kdy vás poprvé napadlo zabývat se vztahem mezi biblickou Martou a Marií?
Bylo to na studiích v Římě. Při přednáškách ze spirituální teologie se jeden z našich profesorů zmínil o jednostrannosti výkladu tohoto biblického úryvku a jeho důsledcích na jednostranné chápání vztahu mezi modlitbou a činností. To mě zaujalo a začal jsem se o to více zajímat.

Od dětství jsme slýchali, jak je třeba především se modlit jako Marie, a ne se jen pořád o něco starat jako Marta. Jednou po návratu z nedělní bohoslužby se tatínek obrátil jen tak šibalsky v kuchyni k mamince, která právě dovářela nedělní oběd, a inspirován promluvou při mši jí řekl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí.“ Maminka se Marta nejmenovala a pro odpověď nešla daleko: „Dobře,“ konstatovala suše, „já se můžu jít modlit a vy si ten oběd dovařte sami.“

Ve své knížce uvádíte, že tento evangelijní úryvek je opředen mnoha podivnými interpretacemi. Proč je tento jednoduchý příběh tak různě chápán?
Ke schematickému výkladu této návštěvy Ježíše v Betánii pomohl především Origenes, jehož pojetí pak pozdější duchovní autoři více či méně přebírali a rozvíjeli. Origenes identifikoval Martu z evangelia s těmi, kdo se věnují askezi, cvičí se ve ctnostech a případně vyučují druhé, zatímco Marie se stala prototypem výhradně kontemplativního způsobu života. Byla tu jistá analogie s antickým stavem filozofů. Pravou filozofií myslel Origenes poznání Boha v kontemplaci – a ti, kdo se mohli věnovat kontemplaci výlučně, zvolili podle něho „lepší úděl“, a proto i dokonalejší životní stav.

Není problém i v tom, jak bývá duchovní život tradičně pojímán?
Duchovní život byl a mnohdy ještě je charakterizován určitou odpoutaností od každodenních starostí, a to právě pod vlivem platónské filozofie, která silně ovlivnila křesťanskou spiritualitu od třetího století po Kristu. Mnišské hnutí se stalo jakýmsi symbolem radikálně žitého evangelia a učení mnichů a řeholníků silně ovlivňovalo křesťanskou spiritualitu všeobecně. Mělo se tedy za to, že člověk je posvěcován především modlitbou, askezí, četbou Písma a účastí na svátostech církve. Jako by jeho další činnost s duchovním životem moc nesouvisela, nebo dokonce jako by jen odčerpávala milost, kterou člověk při modlitbě načerpal.

I lidská zkušenost nám říká, že určitým ctnostem se člověk nenaučí v kapli, i kdyby v ní pobýval většinu svého času. Nenaučí se tam svědomitě pracovat, ale ani milovat druhé lidi. Má-li růst v lásce, což je v duchovním životě to nejdůležitější, musí se o tuto lásku snažit v každodenním životě, nenaučí se milovat druhé jen modlitbou. V té může získat světlo, odhodlání a potřebnou milost, ale teprve mimo kapli, právě v situacích, kde je schopnost lásky namáhána, může člověk svoji lásku osvědčit a v ní růst.

Už od počátku života církve řešili křesťané dvě spolu související otázky, jak se stavět k okolnímu světu a jak skloubit modlitební život s tím každodenním. Můžeme vyčíst z této dvoutisícileté zkušenosti nějaké poučení? Co se ukázalo jako slepá ulička a co je naopak inspirativní i dnes?
Kdyby to šlo říct jednou větou, nemuselo by se o tomto tématu tolik psát a diskutovat po celá staletí... Zjednodušeně lze říci, že model útěku ze světa, který byl charakteristickým životním postojem jak pro platónskou filosofii, tak pro mnišské hnutí, nebyl obecným řešením tohoto problému. Vždyť Pán nás jako křesťany do světa poslal a chce, abychom v něm žili a posvěcovali ho. Na druhé straně je třeba říci, že setrvání ve světě neznamená převzetí mentality světa, jak jsme toho dnes často svědky. Chce-li někdo žít autentický křesťanský život ve světě, musí mít jednak pravidelné chvíle v samotě se svým Bohem a současně s ním prožívat vše, co přináší jeho každodenní život. Důležité je pro nás vědomí, že vše, co konáme ve spojení s Bohem – i ta nejobyčejnější práce nebo služba – je rovněž způsob našeho posvěcení.

I dnes platí, že je nejen dobré, ale i nutné zařadit do svého života pravidelné chvíle modlitby. Nemáme-li chvíle určené jen na modlitbu, těžko se naučíme modlit při všem, co děláme. Potom budou řeči o tom, že se člověk modlí prací nebo životem, nevěrohodné. Bez pravidelného času na modlitbu se nikdy modlit nenaučíme. Jak napsala Madeleine Delbrelová: „Setkávání s Ježíšem vyžaduje konkrétní čas vyhrazený modlitbě, i když to neznamená, že v těchto okamžicích se s ním setkáváme nejvíce.“

Kde ale najít klíč pro správné řešení našeho každodenního napětí mezi prací a modlitbou, mezi rodinnými povinnostmi a časem pro Boha?
Částečně jsem již odpověděl. Jinakost světa, ve kterém žijeme, je pro křesťany pokušením i velikou výzvou. Tak jako v době komunistického režimu těžko obstál ten, kdo žil svoje křesťanství jen napůl, tak určitě těžko bude slaďovat svůj duchovní život s životem v současném světě ten, kdo bude žít cele v područí soudobé mentality, kdo přenechá Kristu ve svém životě jen okrajové místo. Ten nejzákladnější klíč je v naší opravdovosti křesťanského života, nebo přesněji, v autentičnosti našeho vztahu s Kristem. Záleží na tom, je-li pro mne Ježíš Kristus mým skutečným Pánem, kterému jsem vydal svůj život, mám-li s ním osobní vztah lásky a důvěry. S ním a pro něho se pak pod vedením Ducha učím žít svůj každodenní život. Jinak řečeno – harmonizujícím prvkem života křesťana je dvojjediná láska: láska k Bohu a k lidem. Ale ne jako osobitý světonázor, ale jako živý Bůh, kterému dáváme ve svém myšlení i životě stále větší prostor.

Jelikož láska je jednotícím principem všech oblastí našeho života a láska jim všem dává hodnotu (modlitbě, práci i odpočinku), můžeme duchovně růst, i když nám životní okolnosti nedovolí takový ponor v modlitbě, jaký zakoušejí kartuziáni... Jestliže věrně konáme to, co máme konat podle svého povolání a poslání, nemusíme přitom žít s neustálým pocitem viny a rozmrzelosti z nenaplněného nebo „ne dost duchovního“ života. Láska skutečně ruší ono umělé napětí mezi posvátným a světským a dává nesmírnou, ba věčnou hodnotu také činnostem všedním a z lidského hlediska přízemním, banálním a bezvýznamným.

Mám tedy upadat do sklíčenosti či depresí, když se mi v průběhu roku kvůli každodenním povinnostem nedaří nacházet dostatek času na ztišení, na modlitbu o samotě?
Jsme na cestě. Nikdo se nenarodil dokonalý a všichni se učíme s Bohem žít celý svůj život. Když mi něco nejde, je třeba hledat proč, poučit se a pak začít znova. Chvíle pro ztišení s Pánem a setkání s jeho slovem jsou nutné – a každý na to musí dojít sám. Stejně tak je ale nutné Pána zvát do všeho, co dělám, a učit se být s ním i v jakékoli své činnosti, vztazích a každodenních povinnostech i radostech.

Není problém také v tom, že se neumíme modlit? Že za modlitbu pokládáme jen její určitou zažitou formu? Že nám chybí vynalézavost?
Určitě. Mnoho křesťanů žijících ve světě se snaží ve svém duchovním životě kopírovat způsoby a formy modlitby, které jsou typické spíše pro mnichy žijící v klášteře. Je třeba najít svůj způsob modlitby, který odpovídá mému životnímu poslání a mým možnostem; naučit se s Ježíšem mluvit o všem, co prožíváme, a při všem, co děláme, naučit se být s ním a prostě vnímat jeho přítomnost v tichu uprostřed přírody nebo v krásných lidských vztazích.

Člověk, který by se modlil, a nerostl zároveň v lásce k lidem, neroste ani duchovně, i kdyby vydržel hodiny kontemplovat. Stejně tak ale neroste ten, který by bez lásky apoštoloval anebo dělal svoji práci jenom jako nutné zlo.

Na druhé straně – někdy může být modlitba útěkem od nepříjemných povinností, jejichž odkládání si omlouváme právě Marií, která si vybrala „důležitější věc“.
Všechno se nám v životě může stát modlou, tedy něčím, co nám zatemňuje pohled na Boha a odvádí od konání jeho vůle. To je dáno především naším založením. Kdo je přirozeně člověkem aktivity, práce a nasazení se, ten pochopitelně musí spíše hledat čas na modlitbu a na ztišení a nevymlouvat se na to, že se modlí prací. Jiný je zase spíše bázlivý v kontaktu s lidmi a je mu milejší se za věci modlit, než do nich aktivně vstupovat; ten se musí spíše ptát Boha, jestli se nemá více nasadit prakticky.

Může se stát, že se někdo raději utíká k modlitbě, než aby řešil to, co je jeho povinností řešit... Modlitba pak může být pouze lelkováním a „zašíváním se“. Ale žádný člověk nemůže vyrůst, pokud nezačne také jednat. Tomuto typu lidí však hrozí ještě jedno pokušení: udělat z modlitby jakýsi psychologický proces. Z modlitby, která má být osobním setkáním s živým Bohem, udělám monolog se svým nitrem a svými náladami nebo jen relaxační praktiku, abych se zklidnil a dostal do větší pohody. Boha k tomu vlastně ani moc nepotřebuji.

Jak prožít tento adventní čas ve ztišení uprostřed předvánočního shonu? Jak být Marií i Martou zároveň?
Každá doba má své krásy a svá pokušení. Advent je dobou očekávání a můžeme v ní prožít mnoho krásného i uprostřed příprav na vánoční svátky. Je-li možnost si v adventu udělat nějaký den ztišení, je to velmi dobře. Asi je dobré nenechat se plně zatáhnout do předvánočního shonu, který je kolem nás obchodními řetězci a televizí vyráběn už dva měsíce před Vánoci. Přitom ale nezapomenout, že i úklid domácnosti a chystání dárků, pokud se dějí ve správném duchu, jsou projevem lásky k našim blízkým, který nás posvěcuje stejně jako chvíle rorátních zpěvů.
Nejtěžší je asi uhlídat správnou míru všeho. V některých rodinách se osvědčilo pár týdnů předem si sednout a domluvit se, jak by si kdo letošní svátky představoval a v čem je kdo ochoten přiložit ruku k dílu. Předejde se tak nedorozumění, jaké zažila Marta v setkání s Ježíšem, když On chtěl hlavně být s ní a ona mu místo toho horečně připravovala něco k jídlu, a to ještě s hořkostí, že na všechno zůstala sama. Nejdůležitější přece je, aby se Boží láska mohla nově vtělit u nás doma, abychom ji mohli nechat působit v našich srdcích a vztazích více než kdy jindy. Pokud by nám to ale naše horečné přípravy vánočních „kulis“ měly znemožnit, je lepší, aby se nekonaly.

Znám případy, že se někdo před nároky praktického života schovává v kapli, ale častěji se lidé dispensují od modlitby než od práce. Většinou proto, že nevydrží chvíli v klidu na místě, aby dovolili Pánu posvítit do jejich nitra, protože se bojí setkání s tím, co v sobě nesou, nebo toho, že by museli něco měnit. Čím méně je člověk schopen být „jen tak“, tím více je nutkán utápět se v činnosti, ať už je to práce nebo zábava. Sám sobě se stává poháněčem. Tito lidé mají často v sobě jakýsi neviditelný motor, který je žene z místa na místo, z akce do akce, z práce do práce – a vše se jim zdá důležitější než modlitba. A hlavně nic pracovního nesnese odklad, prostě to spěchá. Vrhají-li se celou svou bytostí do své práce a do svých myšlenek, aniž by se občas setkávali se sebou před Boží tváří, nutně minou smysl svého života. To, co dnes považují za tak důležité a neodkladné, se s odstupem času ukáže pravděpodobně na hony vzdáleno tomu, co chtěl a mohl Pán vykonat v jejich životě a skrze ně.

Úryvky kurzivou na této straně jsou převzaty z knihy Vojtěcha Kodeta Marta a Marie trochu jinak (vydalo Karmelitánské nakl. 2007)