„Bylo před velikonočními svátky“ (Jan 13,1).
Tak nás uvádí evangelista Jan do Ježíšových Velikonoc, které byly vrcholem jeho pozemského života .
Je opět před Velikonocemi, tentokrát našimi. Velikonoce jsou na prvním místě Ježíšovy svátky, a proto také naše, protože jsme jeho. Jsme pozváni být s ním v jeho prožívání jako jeho nejbližší. Pro nás křesťany jsou svátkem všech svátků, vrcholem liturgického slavení. Pán šel vědomě a s touhou vstříc svým Velikonocům, i když věděl, že to pro něj bude nejtěžší životní okamžik. Jeho tvář byla po celé jeho veřejné působení obrácena k Jeruzalému, kde měl dokonat své dílo lásky a oslavení Otce. Toužil slavit s učedníky velikonoční večeři, při které se zcela vydal jako pokrm každému z nás, toužil vypít kalich utrpení až do dna, aby nás mohl zachránit. Toužil uvrhnout oheň své lásky na zem a všechny přitáhnout k sobě skrze „vyvýšení“ se na kříži, a tím také zvítězit nad vládcem tohoto světa. Celý svůj život vyhlížel tu hodinu, kvůli které přišel. Současně při té myšlence byl rozechvělý a jeho duše byla sevřena úzkostí. A teď je ta hodina zde, hodina jeho největšího ponížení i oslavení.
Denně umíráme a rodíme se k novému životu
Jsme pozváni každý rok znovu vstoupit do tohoto Ježíšova tajemství a spolu s ním prožívat tyto dny plné duchovního zápasu. Pro našeho Pána byly Velikonoce něčím ústředním a podstatným v jeho životě. Vše k nim směřovalo a od nich vše nové začalo. Stejně tak v našem životě k Velikonocům vše vede a vše z nich má vyrůstat, protože jsou to dny, kdy se znovu vydáváme Kristu, obnovujeme svoje spojení s ním na život a na smrt a díky jeho vítězství i my opět povstáváme k novému životu.
Tajemství Kristova vzkříšení, v němž Kristus zničil smrt, proniká svou mocnou silou náš život, aniž si to často uvědomujeme. Proto je třeba, abychom si toto plně uvědomili a přijali tu milost, kterou nám Pán chce dát. Velikonoce se nejen připomínají, to by bylo hodně málo. Dokonce se jen neslaví, ale především se žijí. Učíme se je prožívat celý život skrze naše spojení s Kristem, aby se postupně staly trvalou součástí našeho života. Což vyžaduje naši pozornost, náš čas, naše rozhodnutí.
Důležitá je příprava
Můžeme Velikonocemi projít, aniž se setkáme s Kristem, užít si volných dní k odpočinku nebo jarnímu úklidu, k setkání s přáteli. Můžeme je slavit ve společenství věřících a být sami se sebou i s průběhem slavení Velikonoc spokojeni. Bez jejich prožívání ve spojení s Kristem se ale můžeme snadno dostat i do duchovní iluze o nás samých a našem životě s Bohem. My jsme přece pozváni je prožít v Ježíšově blízkosti, spolu s ním, doslova na jeho hrudi, v blízkosti jeho srdce. A Velikonoce jsou svátky našeho sjednocení s Kristem a našeho proměnění a připodobnění se Kristu.
Ze všech křesťanských svátků mají Velikonoce nejdelší přípravné období. To není náhodou. Ježíšových čtyřicet dní prožitých na poušti nám před oči znovu staví náš život zahlcený věcmi tohoto světa a klade nám otázku: Co je pro mne v životě vlastně nejdůležitější a co jsem ochoten pro to obětovat? Na Květnou neděli se symbolicky při liturgii připojujeme k zástupu doprovázejícímu Krista k jeho Velikonocům. To ovšem neznamená, že jsme blízko jeho prožívání. Vždyť i jeho učedníci v té chvíli souzněli více s davem než se samotným Ježíšem. Celé liturgické slavení nás postupně uvádí do Ježíšova velikonočního tajemství, proto je tak důležité do něj vědomě vstoupit, na liturgii se připravit a najít si čas i na osobní modlitbu a duchovní četbu evangelního vyprávění.
Mistr i služebník
Mší svatou na Zelený čtvrtek večer, která se slaví na památku Večeře Páně, začíná Svaté třídení. Naše pozornost je při této bohoslužbě upřena na tři veliká tajemství: ustanovení eucharistie, ustanovení svátosti kněžství a předání nového přikázání lásky. Tuto lásku Ježíš sám projevil až do krajnosti svou obětí za nás a zviditelnil ji symbolickým umýváním nohou apoštolů. Tímto činem nám prostředkuje odpuštění, pozvedá naši důstojnost a uschopňuje nás ke slavení eucharistie a přijetí nové smlouvy s Ježíšem.
Právě toto gesto je pro prožití celých Velikonoc klíčové. Není pro nás snadné přijmout, že náš Pán a Mistr je současně naším služebníkem. Stejně jako je pro nás těžké přijmout, že je slabý, trpící a bezmocný. Je pro nás životně důležité odložit tento večer svoji práci, svoji důležitost, svoje snahy a nechat si Pánem posloužit, abychom byli schopni mít s Ježíšem podíl a jít jeho cestou, abychom pochopili a přijali, k čemu jsme povoláni také my – jako Ježíšovi učedníci.
Mytí nohou bylo vyhrazeno nežidovskému otroku, bylo gestem pohostinnosti a přijetí. Bylo to ale také gesto synovské úcty vůči otci a intimního vztahu nevěsty vůči ženichovi. Právě to jsou podoby jeho lásky, vůči nám projevené až do krajnosti. Je to projev přijetí ve spojitosti s tím, že naše hříchy na sebe vzal a za ně zaplatil. Je to projev úcty a důvěrnosti, ve které jsou smazány všechny hranice mezi námi. Je to projev Boží pokory a lásky, která se dává do služby každému z nás. Gestem umývání nohou Pán dává učedníkům do rukou svůj vlastní život, protože je miluje do krajnosti.
Pán tím převrací všechny naše představy o tom, kdo a jaký je Bůh. Učedníci v té chvíli nemohli rozumět, pochopili to později, jak Ježíš řekl Petrovi. Teprve Kristův kříž nás postupně uvádí do pochopení a poznání našeho Boha, Ježíšova a našeho poslání, naší identity a naší hodnoty, kterou máme v očích Božích. Proto je tak důležité nenechat si Velikonoce ukrást něčím nepodstatným, nespokojit se jen s tím, že se budeme účastnit liturgického slavení, ale je třeba vstoupit do Ježíšova prožívání a do svého vlastního srdce, kde se mají odehrát ty moje Velikonoce ve spojení s ním.
Rozhovor vyšel v letošním 13. čísle Katolického týdeníku (březen 2018).