Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem pro KT 51/2015. Tentokrát je v něm populární kazatel, exercitátor a autor duchovní literatury představen jako člověk. A nechybí ani vzpomínka na Vánoce.
Vyrůstal jste na malé vesnici na přelomu padesátých a šedesátých let, což nebylo právě ideální společenské prostředí pro předávání víry. Ve vaší rodině se to přesto podařilo – i vaši dva bratři a sestra jsou praktikující katolíci. Měli na to vaši rodiče recept?
Jestli měli recept na předání víry, nevím. Žili – z mého pohledu – poctivě svůj každodenní život a měli se rádi. To na nás asi mělo větší vliv, než jsme si uvědomovali. Jejich život s Bohem byl tak obyčejný a samozřejmý, že jsme to nasáli do sebe. Doba, kdy jsme vyrůstali, nebyla snadná. Nemyslím si však, že by padesátá a šedesátá léta byla pro předávání víry špatná. Věřící byli sice pro svou víru pronásledováni, zastrašováni a zesměšňováni, ale právě to vytvářelo prostor pro jasnou volbu. Z určitého pohledu to bylo snad i jednodušší než dnes, kdy je sice náboženská svoboda, ale o to víc je rafinovaných pokušení na cestě víry, pokušení kompromisu mezi životem z víry a životem podle tohoto světa.
Pocházíte z Vysočiny. Jaké bylo pro malého kluka obstát se svou vírou před vrstevníky? Přinášelo to potíže? Posilovalo to vaši víru?
O naší rodině se vědělo, že jsme věřící. Tatínek byl kvůli aktivnímu životu ve víře ještě jako mladý odsouzen komunistickým režimem do vězení. Paradoxně to jeho víru očistilo a prohloubilo – a on nás pak vedl k tomu, abychom se za víru nestyděli a nebáli se. Posměch jsme zažívali spíše od učitelů než od spolužáků. K posílení víry nás vedlo zvláště svědectví rodičů a jejich přátel.
Hovoříme spolu o Vánocích. Jak věřící rodina za komunismu tyto svátky prožívala?
Vánoce měly v naší rodině svou velmi krásnou atmosféru. Advent tehdy byl ještě skutečný advent, tedy ne jako dnes „předčasné Vánoce“. O adventních nedělích jsme se podíleli na pečení cukroví a na Štědrý den pomáhali s chystáním večera. Setkání u večeře i u stromečku vedl tatínek, mělo to svůj řád a my se na to těšili. Společně jsme se modlili a zpívali koledy. Nějaké dárky se pod stromečkem vždycky našly, tak jak to našim dovolily jejich finanční možnosti. Ale to jsme moc neřešili. Velkým zážitkem pro nás od dětství byla pěší cesta do Jihlavy vzdálené asi pět kilometrů na půlnoční mši. Na to moc rád vzpomínám dodnes.
Na základě čeho jste se rozhodl pro kněžství?
Rozhodnutí ve mně postupně zrálo během posledního ročníku gymnázia. Napadlo mě to, už když jsem byl chlapec, ale pak to zase zapadlo. V době dospívámí jsem žádný vnější impulz nepociťoval, zkrátka se to zrodilo v mém srdci a po nějakém čase jsem to přijal jako svou životní cestu od Pána. Nebylo tehdy zvykem se o tom s někým radit. Teprve až jsem to vnitřně vybojoval, svěřil jsem se rodičům a knězi ve farnosti. Tatínek měl jen obavu, abych byl poctivým knězem, protože zažil právě v padesátých letech kolaboraci některých kněží s komunistickým režimem, což pro něj bylo hodně těžké.
Jako bohoslovec jste absolvoval dvouletou vojenskou službu. Důstojníci vás zřejmě museli brát jako určité „ideologické nebezpečí“. Přesto jste prý dokázal mnohé vojáky oslovit.
Na dva roky vojenské služby jsem byl povolán po čtvrtém ročníku teologie. Nastoupil jsem k železničnímu vojsku, kde jsem sloužil nejprve jako posunovač, pak jako strážný a druhým rokem jako skladník. Většina vojáků v našem oddíle byli lidé už trestaní pro přestupek nebo trestný čin. Byl jsem pro ně exot, ale vážili si mě. Zato důstojníci mě skutečně brali jako ideologického nepřítele a dávali mi to pocítit. S o to větší otevřeností mě přijímala většina kluků, kteří se mnou byli na vojně. Za ty dva roky několik z nich uvěřilo v Pána Ježíše, dokonce i jeden důstojník, který pak kvůli tomu odešel z armády.
Druhým rokem jsem sloužil jako skladník a podařilo se mi založit takovou provizorní kantýnu, obchůdek s tím, co mohli ostatní potřebovat a kde mohli přes víkend chvíli posedět. Podařilo se také založit knihovnu a hudební skupinu. To všechno nakonec otevíralo cestu k srdcím vojáků. Co ale považuji za jeden z největších úspěchů, bylo, že se během těch dvou let podařilo odstranit šikanu mezi „mazáky“ a „holuby“.
Jaké byly pro adepta kněžství Vánoce v zeleném?
Ty první byly hodně zajímavé. Na Štědrý den odpoledne jsem měl nastoupit do stráže. Dopoledne jsme dostali dovolení výjimečně se dívat na televizi, ale já se „zašil“ na pokoji, četl si Písmo a modlil se. Když jsem byl odhalen, musel jsem až do odchodu do stráže uklízet záchody. Nevadilo mi to. Mohl jsem být sám a taky mi šlo hlavou, že jsem se aspoň trochu mohl přiblížit Pánu Ježíši narozenému ve chlévě. V noci jsem se na stráži mohl modlit pod hvězdnou oblohou – a tak prožít Vánoce v samotě a přitom v duchu spojen se všemi. Konkrétní lidé mi moc chyběli. Bylo zajímavé poprvé v životě prožít Vánoce bez bohoslužby, bez vnějších zvyků a dárků, ale v modlitbě. Bylo to hodně silné.
Bylo vám dvacet let, když jste se tajně stal členem karmelitánského řádu. Jak jste na karmelitány získal kontakt a čím vás zasáhla právě jejich spiritualita?
S karmelitánskou spiritualitou jsem se setkal v semináři. Jeden ze starších bohoslovců a můj pozdější spolubratr mě seznámil s P. Metodějem, posledním karmelitánem, který přežil totalitní režim. Metoděj mě oslovil jak svým osobním životem, tak tím, jak mi zprostředkoval karmelskou spiritualitu a vztah k Panně Marii, kterou se karmelitáni učí následovat v její cestě víry a lásky k Ježíši, v přijímání Božího slova a rozjímání nad ním.
Karmelská spiritualita je velmi jednoduchá, vede nás k co nejrychlejšímu a nejintenzivnějšímu spojení s Bohem v lásce. To mě tak zasáhlo, že jsem od té chvíle věděl, kterou cestou půjdu. Jednoduché to nebylo, protože jsme se stýkali pouze tajně, a to několikrát za rok. Nemohli jsme žít společným životem – ta možnost přišla až po pádu komunismu. Ještě slavné sliby jsem skládal v totalitě, tajně – nevěděli o tom ani rodiče.
Později vás oslovilo také charismatické hnutí. Berete ho vy osobně jako určité obohacení či rozšíření své základní karmelitánské spirituality?
Dá se to tak říct. Nebylo to ale charismatické hnutí, které mě oslovilo (v té době u nás ostatně žádné nebylo), ale svědectví několika křesťanů, kteří prožili naplnění Duchem Svatým. Bylo to obohacení a oživení karmelské spirituality, ale nejen to. Zkušenost s novým vylitím Ducha Svatého mi přinesla probuzení celého mého života s Bohem. Začalo mě více oslovovat Boží slovo, Duch Svatý mě vedl k modlitbě a chvále, usvědčoval z hříchu, dával vnitřní oheň a zápal pro evangelizaci. Nově jsem objevil sílu svátostí, vztah k eucharistii, k Panně Marii. Dostal jsem také odvahu nechat se vysvětit na kněze. Bez této zkušenosti by to asi bylo hodně těžké rozhodování.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste v roce 1990 obnovoval klášter v Kostelním Vydří? Byla to doba plná nadšení. Jakou jste měl představu o budoucím fungování řádu – a nakolik této představě odpovídá dnešní situace?
Máte pravdu, že to byla doba plná nadšení. Obnova řeholního života nás karmelitánů nebyla v naší zemi jednoduchá, protože totalitu přežil jediný karmelitán – vzpomínaný P. Metoděj, který žil svatým životem, ale už nebyl schopen nic organizovat a rozhodovat. Bylo nás několik mladých, kteří jsme se s milostí Boží dali do díla obnovy – jak po stránce stavební, organizační, tak té vnitřní. Postupně jsme opravili celý areál kláštera a také postavili nové křídlo pro náš řeholní život. Byla to léta plná práce, nadšení, hledání, ale i chyb.
Zájem o řeholní život byl tehdy značný, a tak jsme se časem rozrostli. Byli jsme mladí, plní síly, měli jsme krásné sny a také touhu je žít. To víte, že realita je pak vždy složitější a těžší. Zájem o řeholní život postupně uhasínal, někteří bratři z řádu odešli, a tak jsme se museli naučit dobře vážit, čemu se budeme věnovat, čemu dáme přednost.
Můžete ve stručnosti přiblížit dnešní aktivity karmelitánů v ČR a situaci v komunitě?
V současné době působíme na třech místech – v Kostelním Vydří, kde je náš mateřský klášter, dále v Praze-Liboci a v Olomouci-Hejčíně. Jeden z našich bratří vyučuje na univerzitě v Římě. Celkem je nás nyní šestnáct. Na všech místech působíme ve farnostech. Mimo farní správu se věnujeme dávání exercicií a duchovních obnov, duchovnímu doprovázení, službě nemocným a modlitbě za lidi. Jednou z našich největších pastoračních a evangelizačních aktivit bylo založení Karmelitánského nakladatelství a šíření křesťanské literatury.
Snad si alespoň rámcově dovedu představit, jak novokněz hovoří ke svým farníkům o prvních společných Vánocích. Vy jste knězem více než třicet let. Co nového ještě dokážete věřícím o Vánocích povědět?
Nevím, jestli říkám stále něco nového. Možná jinými slovy. Jak se člověk mění a stárne, mění se asi i způsob zvěstování a důrazy, které klade. Býval jsem ohnivý kazatel a v době totality jsem brojil proti ateistickému prožívání Vánoc.
Dnes je doba jiná, má jiná pokušení. Proti křesťanskému způsobu slavení Vánoc nikdo nic nemá, ale často se tím myslí jen to vnější, zvyky a tradice spojené s jejich slavením. Chtěl bych lidem položit na srdce, aby nic z vnějších věcí, ani jinak pěkné vánoční zvyky a tradice, neupřednostňovali před svým vztahem s Ježíšem a vztahy s nejbližšími.
Žijeme v neklidné době. Přinášejí nám letošní Vánoce v tomto kontextu zvláštní poselství?
Chtěl bych nám všem připomenout, že náš Pán mezi nás přišel jako Kníže pokoje a že neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout míru mezi národy a pokoje v lidských vztazích, než ho pustit do svého srdce a dovolit mu, aby nás on sám tímto pokojem obdaroval a vedl touto neklidnou a komplikovanou dobou. Bez Ježíše nejsou ani Vánoce, ani pokoj a radost, po které tolik toužíme. Bez Ježíše a bez zcela konkrétního každodenního života s ním nebudeme šťastní a nevyřešíme dobře nic – ani své problémy a těžkosti, ani velké společenské záležitosti. On je jediná skutečná naděje pro nás všechny. Jeho narození proto nejvíce oslavíme tím, že mu dáme opravdu první místo ve svém srdci, ve svých vztazích a ve všem, co utváří náš život.
Autor: Aleš Palán (fotografie: Karel Pažourek/Člověk a víra)
