Ježíšova pokušení na poušti, o kterých čteme v evangeliu na začátku každé postní doby, úzce souvisí s pokušeními našimi. Pán vzal na sebe celou naši lidskou přirozenost a vše lidské prožil sám na sobě - z lásky k nám.
A nás zve k tomu, abychom se zlem nebojovali sami, protože ani on nebojoval sám, ale celý svůj život prožil v úplné poslušnosti Otci a v závislosti na Něm.
Právě v naší identitě Božích dětí ale ďábel také nejvíc pokouší nás, abychom se od Pána úplně odvrátili v těch pro život nejzákladnějších vztazích, abychom upřednostnili "mít" místo být, abychom druhé ovládali místo milovali a nakonec vlastně manipulovali i s Bohem, na jehož místo dosadíme sebe... V čem jsou ta konkrétní pokušení v dnešní době jiná než dřív? V čem jsme jiní my? Chceme být opravdu těmi, kteří touží být Pánu stále blíž a nechtějí si život s Ním komplikovat jakýmkoliv zlem?
