Poklad víry máme v nádobě hliněné (2Kor 4,7)

Skrýváním své slabosti, ubohosti a hříchu se však bráníme sestupu do reality vlastního života. Náš Bůh ale není slabý, jen vzal na sebe slabost - a po nás nechce nic, co by napřed nežil sám. Proč si právě slabost Bůh volí jako místo, přes které skrze nás může jednat? Proč je pro nás tak nebezpečné a zavádějící spoléhat na to, co sami umíme, známe a vytváříme? Je vůbec možné svou vlastní slabost nejen přijmout, ale také ji žít?

Přečtěte si přepis přednášky viz následující text, nebo si stáhněte audiozáznam zde.

Podíváme-li se na kontext biblického citátu, který byl vybrán jako téma dnešní přednášky, a najdeme-li si také přesný překlad daného úryvku, možná nás překvapí, že zde apoštol Pavel v souvislosti s hliněnými nádobami vůbec nemluví o víře. Možná to bude asi trochu zklamání, protože celá tato konference se týká tématu víry. V liturgickém překladu máme použito slovo víra asi z určité bezradnosti, jak nejlépe vyjádřit danou skutečnost. 

V kontextu, ve kterém Pavel mluví o své službě, o svém poslání apoštola, zvěstovatele evangelia, jde o jakousi konfrontaci s těmi, kteří se za apoštoly vydávají a které Pavel nazývá doslova hyper-apoštoly, super-apoštoly. Ti do Korintské obce přišli až po jeho působení a v určitých záležitostech korintské křesťany zmátli.

Pavel mluví o poslání, které dostal přímo od Krista. Je to poslání zvěstovat evangelium a přivést jeho posluchače k tomu, aby se všichni natolik otevřeli Boží moci, že by se na jejich tvářích zrcadlila sláva Boží. Pokladem je tedy toto poslání, které nějak máme my všichni pokřtění a které nám dal sám Ježíš. Je to poslání rozmnožovat slávu Boží na této zemi. Mohli bychom říci, že je to poslání šířit Boží království.

Tento poklad však máme v nádobě hliněné. V tom je zvláštní Boží záměr a pro nás je tato skutečnost na jedné straně nesnadná, ale na straně druhé velmi důležitá. Jako důvod sv. Pavel uvádí, aby se moc Boží, dokonce říká „přemíra moci“, připisovala Bohu a ne nám. My totiž sami ze sebe žádnou moc nemáme, i když si někdy myslíme, že ano. To je první dilema, o kterém budeme mluvit. Chceme být mocní, chceme být silní, chceme být úspěšní, ale mentalita evangelia a naše realita je jiná. Když nepřijmeme realitu, jaká je, nemůžeme zakusit osvobození evangelia. Poklad je v hliněných nádobách proto, abychom si nepřivlastňovali to, co patří Bohu: přemíru moci, moc Ducha Božího, moc lásky Boží, moc Kristova vzkříšení.

Pavel sám měl tuto zkušenost sám se sebou a nebylo pro něj úplně snadné ji přijmout. To je pro nás velkým povzbuzením, když víme, že tuto cestu si musíme prošlápnout každý sám přes různá životní zklamání, přes naše ohraničenosti a lidskou křehkost. On měl tuto zkušenost ale nejen se sebou samým, ale také s církevní obcí, ve které působil. Toto dilema se totiž týká celého společenství církve. Celá církev je společenstvím slabých lidí a společenství samo o sobě je slabé. Sám Ježíš nazývá společenství věřících malým stádcem (srov. Lk 12,32). Pokud si církev začne hrát na společenství silných a úspěšných, kteří mají moc a sílu, tak to většinou nedopadne dobře.

Co je tedy tou nádobou, o které píše apoštol Pavel? Jak asi tušíme, souvisí tento obraz právě s lidskou křehkostí a slabostí. U Pavla je to především v souvislosti s jeho zkušeností vnější ubohosti jeho života a služby. Týká se to tedy jak jeho osobní slabosti, tak také ohraničenosti v pastoraci při službě v církevní obci v Korintě. Téma moci Boží a slabosti lidské se objevuje na mnoha místech obou Pavlových listů do Korinta. Je jakousi červenou nití, která oběma listy od začátku až do konce prochází.

Dá se tedy říci, že to není pro Pavla něco naprosto okrajového. A není to okrajové nejen kvůli tomu, že se ho to hluboce dotýkalo, ale také proto, že on skrze svoji zkušenost slabosti a vedení Duchem Božím odkryl, že jde o tajemství života samotného Krista, jak to popsal v závěru svého druhého listu, kde píše o Ježíši: „Zemřel na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale pro vás budeme společně s ním žít z moci Boží.“ (2 Kor 13,4).

V Pavlově době si celá tehdejší společnost představovala Boha jinak, než jak ho zvěstoval Pavel. Proto o tom tak jasně mluví na začátku svého prvního listu: „Židé chtějí zázraky, pohané, ti hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ (1 Kor 1,22-23). Těžko říci, jak Pavlovi rozuměli jeho současníci. V církvi se jeho výrokům učíme rozumět už dva tisíce let a stejně nám nepomohou ani teologické výklady, pokud tuto zkušenost neprožijeme sami na sobě a nezakusíme ve svém vlastním životě. Je třeba, abychom tuto pravdu evangelia poznali jakoby zevnitř. Také mnozí z nás jsme si Boha představovali jinak a chtěli ho jinak. Nikdo z lidí nemohl vymyslet, že by Bůh byl takový, že se zřekl sám sebe natolik, že sestoupil do té nejhlubší lidské bídy, křehkosti a ubohosti, jak o tom právě píše Pavel. A dokonce tím, jak na sebe vzal náš hřích, jakoby se úplně ztotožnil s hříchem a tak nás vykoupil (srov. 2 Kor 5,21).

Pavlova teologie ale nekončí na kříži. Kříž je způsob záchrany a způsob lásky, kterou Bůh projevil. Definitivním slovem Božím je vzkříšení. Proto Pavel vedle sebe staví to, že na jedné straně Ježíš na kříži umírá ve slabosti, mohli bychom říci v hliněné nádobě, kterou na sebe vzal, ale současně z moci Boží je živ, a my s ním (srov. 2 Kor 13,4). A toto „s ním“ je velmi důležité.  S ním procházíme svojí slabostí, abychom s ním zakusili Boží moc. Bez tohoto „s ním“ je lidská slabost strašná, někdy až nesnesitelná a nepřijatelná. Je pohoršením. Každé utrpení, které je bez Boha, je příšerné, každá lidská křehkost nakonec končí jenom ve smutku, v úzkosti, zoufalství a prázdnotě. Je pochopitelné, že sám ze sebe člověk nemůže chtít slabost a nemůže chtít nějakou ohraničenost.

Žijeme v době, kdy celá společnost je nastavená - snad více než kdy jindy - na úspěch, sílu a dostatek až nadbytek všeho. Na jednu stranu se tomu nedivíme, protože kdybychom neměli zkušenost evangelia a neznali cestu Ježíšovu, asi bychom smýšleli podobně. Proč bychom za to měli někoho odsuzovat? Co si bez Boha má člověk s lidskou slabostí počít? Vždyť jedině v Bohu zakoušíme odpuštění, jedině v Kristu zakoušíme, že to, co je slabé, může být prostorem pro něco krásného a silného. Ono je to dokonce vyhroceno tak, že bez této slabosti to ani nezakusíme. Tento paradox evangelia je veliký a bez zvláštní milosti a moudrosti Ducha ho nejsme schopni ani pochopit, ani přijmout.

Kdo by chtěl být „slabý“, kdo by chtěl být „křehký“? Všichni od malička se tváříme, že všemu rozumíme, a když ne, tak tomu budeme rozumět zítra, a když jsme dnes něco nedokázali, tak přidáme a pozítří se přijďte podívat. Většinou jsme takto byli vedeni. Od dětství jsme se učili skrývat svoji slabost, skrývat svoji ubohost, skrývat svůj hřích. Lidé se to učí od prvního okamžiku v ráji. Jenomže s tím, co skrýváme, si my sami neporadíme. Abychom vůbec zakusili něco z nádherného paradoxu Kristova kříže a vzkříšení, musíme prosit o sestoupení do reality vlastního života. Přiznat si, že jsme takoví, jací jsme, a že si sami nepomůžeme.

Poklad v nádobě hliněné, o kterém mluví apoštol Pavel, je povolání pro druhé, pro šíření evangelia druhým. Celý život Pavla vnitřně pohánělo, aby vypovídal všem národům o nevyslovitelné nádheře Boží, o tajemství Kristově. Když mluvíme o slabosti v souvislosti s Ježíšem, nejde o to si myslet, že Bůh je slabý. On vzal na sebe slabost. Učinil z ní cestu. Náš Pán nikdy nechtěl po svých učednících, a potažmo ani po nás nic, co by nežil sám. Proto když sám prošel touto cestou, může chtít také po nás, abychom šli touto cestou slabosti, cestou bláznovství kříže.

Řekli jsme si, že apoštol Pavel udělal tuto zkušenost nejen ve svém osobním životě, ale také s celou církevní obcí. Po nádherné pasáži o moci Kristově skrze kříž, o moudrosti Boží, která se liší od moudrosti lidské, a Boží moci, která se projevuje skrze Kristův kříž, říká:
„Pohleďte, bratři, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši.“ (1 Kor 1,26-30).

Také v souvislosti s celou církevní obcí Pavel opět naráží na vychloubání se. Je velmi nebezpečné, když si člověk snadno přivlastňuje věci, které mu nepatří, začne je považovat za své a začne žít, jakoby v něčem nebyl závislý na Bohu, začne se vymezovat vůči druhým a sebe považovat za lepšího než jsou ostatní. Ale my všichni jsme povoláni ne pro svoje schopnosti, ale protože jsme slabí. Je to jeden z paradoxů, na který narážíme dnes a denně. My bychom tak rádi, kdyby naše církev měla jinou tvář. A možná z mnoha důvodů. Jeden z nich je, že bychom chtěli, aby také v našem společenství byli lidé skutečně schopní, aby svět viděl, že nejsme žádní hlupáci a že je rozumné věřit. Ten pravý problém však není v tom, že Bůh povolává lidi slabé a obyčejné, že povolává lidi, kteří sami ze sebe nemají nic, ale v tom, že si věřící lidé myslí, že mohou soutěžit s lidmi světa, a chtějí se rovnat s úspěšnými tohoto světa. Jenže naším bohatstvím není to, co umíme my, naším bohatstvím je Ježíš Kristus, a to, co v nás a s námi koná. Jestli na něco stačíme, je to Boží dar. My smíme zakoušet sílu v našem životě, moc Boží a moudrost Boží, ale skrze naši slabost. Vědomí naší slabosti nám dává jasně zakoušet, že síla není z nás. Skrze naši ubohost Pán zjevuje svoji slávu.

V souvislosti se svojí službou apoštol Pavel říká, že na něho doléhá starost o všechny církevní obce: „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Podléhá někdo pokušení, abych já se s tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!“ (2 Kor 11,29-30). A toto téma rozvádí v následující kapitole když říká: „Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, ale svými slabostmi.“ (2 Kor 12,5). A dále pokračuje: „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,7-10).

Na jedné straně je si Pavel vědom toho, že Bůh skrze něho konal mocné činy a zázraky, ale vždycky řekne, že to je Bůh, který to konal, a je si dobře vědom, z čeho ho Bůh vytáhl a že Boží moc se projevuje právě proto, že on prošel svojí slabostí. Když člověk pochopí a přijme, že se Boží síla v jeho životě projeví nejvíce skrze jeho slabost, najde odpověď na spoustu svých otázek a především se velice osvobodí ve vztahu k sobě ve  smyslu sebepřijetí.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes žijeme ve společnosti, kde slabost je považována za něco nepříjemného, co nás vylučuje z okruhu úspěšných a šťastných lidí. Psychologicky jsme touto mentalitou natolik ovlivněni, že slabost nejen zakrýváme, ale trpíme ji s pocitem viny a snažíme se ji odstranit. Zvykli jsme si rozlišovat lidi na slabé a silné, přitom jsme ve své podstatě slabí všichni. Bohužel, každá společnost si vytvoří pomyslný žebříček, jakousi sociální hierarchii, ve které na prvních místech jsou vždycky, ti, kteří tzv. něco znamenají, ti, kteří mají peníze, mají moc, dnes je důležité také to, že mají kontakty, pochopitelně k tomu patřičnou inteligenci a manažerské schopnosti. Ti jsou na vrcholu pomyslného žebříčku jakési sociální hierarchie.

Jenže Písmo sv. mluví jinak a zná jinou hierarchii. Na vrcholu tohoto žebříčku je náš Pán, který se snížil, a to tak, že se zřekl sám sebe, své božské přirozenosti, vzal na sebe přirozenost služebníka, a stal se jedním z nás (srov. Flp 2,6-8). My všichni ostatní jsme si rovni. Všimněme si, na kolika stránkách Písma svatého je řečeno, abychom nepohrdali nikým z maličkých, abychom neupřednostňovali lidi společenského postavení, lidi bohaté, lidi mocné a vlivné. A když se s těmi „nepatrnými“ setkáváme, nemáme se k nim sklánět jako k někomu, kdo stojí pod námi. Bůh skrze tyto lidi koná veliké věci a pochopit tento paradox, není tak jednoduché. Skutečně to souvisí jednak s velkou osobní zkušeností vlastní slabosti, ale také s tím, že člověk se nechá vést Duchem Božím, že přijme hluboko do srdce cestu Ježíšovu, cestu kříže.

Je otázka, jak dlouho nám bude trvat, než pochopíme podstatu evangelia, než pochopíme, že je to opravdu jinak, a než celé společenství církve začne žít Boží mocí skrze lidskou bezmocnost. Jak dlouho to bude trvat, než si začneme vážit toho, že jsme lidé, kteří směli zakusit přítomnost živého Boha ve své slabosti, že jsme směli zakusit odpuštění, že není naším cílem prostě být bezhříšní. Vždyť toho nejsme ani schopni. Naším cílem je zakoušet Boží milosrdenství a ne být silní a stateční, všemu rozumět, ale otevřít se moci Boží, aby si z nás Bůh mohl učinit své nástroje. My pořád máme tu tendenci se nějak zajišťovat, nějak si to připravit, abychom nebyli vyvedeni z míry. Kdyby nám to však někdy nevyšlo i v naší profesi, možná že by to pro nás bylo důležitější než všechny úspěchy za celý život.

Náš Bůh je jiný, než bychom si mohli vymyslet, a evangelium je úplně odlišné od mentality, kterou žijeme ve světě. To není nic proti tomu, že ve své práci máme být profesionálové, že se máme připravovat, učit a studovat, že máme sbírat zkušenosti, ale nesmíme spoléhat na sebe a nesmíme úspěch připisovat sobě. Je třeba, abychom se stali lidmi, kteří opravdu v konkrétních věcech žijí z víry v Boží moc přítomnou v našem životě. Z tohoto pohledu každá lidská slabost, každá bezmoc, každá křehkost je neštěstím jenom do té míry, do jaké v ní není přítomen Bůh. Skrze víru, skrze spojení s Kristem, s Ježíšovou zkušeností kříže a vzkříšení, každá tato situace může přinést veliké požehnání. Je to tedy záležitost naší víry a my se musíme učit žít v duchu evangelia na rovině víry. Je to záležitost Ducha sv., který nás vede, abychom se nespoléhali jen na sebe, ale na Boha.

Pán Ježíš řekl, že bez něj nemůžeme opravdu nic (srov. Jan 15,5). Tím, že člověk nepřijme svoji slabost a bytostnou závislost na Bohu a celý život se snaží jakoby potírat svoji křehkost a slabost, zničí jednak sám sebe tím, jak se snaží zvládnout nezvládnutelné, a také přestane duchovně růst, protože duchovně růst není možné z vlastní síly.

Proč je pro nás tak těžké přijmout svoji slabost? Jednak proto, že v pohledu na slabost jsme ovlivněni mentalitou světa, kde slabost znamená být někým míň, být někým, kdo je chudák, který potřebuje to, že se k němu druzí musí sklánět. Tato představa je spojena s pocitem ponížení, který nikdo dobrovolně nevyhledává. Je to nedostatek evangelijního smýšlení, nedostatek Ducha Božího, nedostatek pokory Boží v našem životě. Tím trpíme všichni, ale postupně se učíme na tuto skutečnost dívat jinak. Z tohoto hlediska je pro nás důležité i to, že nám ubývá sil a že stárneme.

Potom nás silně ovlivňuje mentalita výkonu, přítomná jak ve světě, tak v církvi. Cítíme se být hodnoceni podle toho, jaký máme za sebou výsledek. A tak žijeme v atmosféře soutěživosti jak v civilním sektoru, tak v církvi, v našich společenstvích a v rodinách. Z biblického hlediska není tak důležité, co děláme my, ale co s námi a v nás dělá Bůh. Je třeba se učit pozornosti vůči Božímu konání a vnímavosti k jeho vztahu k nám. Pokud se člověk naučí vnímat pozornosti Boží péče a lásky a na ně odpovídat, není pro něho nic tragické. Jak píše apoštol Pavel, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (srov. Řím 8,28). Proto je tak důležité se učit svoje hliněné nádoby přijímat a prožívat jakoukoliv lidskou ohraničenost, svoji i těch druhých, ve víře, s láskou k Bohu. Učit se dávat Bohu prostor pro milost Ducha sv. ve všem, co nás v životě potká.

Jak svoji slabost přijmout? Nejprve je třeba říci, že přijímat svoji ohraničenost v jakékoli podobě se všichni učíme celý život. Proces přijetí začíná v okamžiku, ve kterém nám dojde, že je to v životě ještě jinak, než jsme si mysleli, když se začneme zamýšlet nad smyslem naší slabosti a křehkosti a začneme prosit Boha o světlo, abychom hlouběji pochopili moudrost jeho kříže, která je bláznovstvím pro lidi světa. Tím už se, stejně jako apoštol Pavel, učíme rozumět vlastní slabosti, ve které se projevuje milost. Potom je dobře, abychom měli vedle sebe lidi, kteří nám pomohou naše slabosti přijímat. V přijetí sebe sama nám většinou nepomohou lidé silní a schopní, ke kterým vzhlížíme, ale spíše ti, kteří nestaví na tom, kým jsou. Ti nám mohou pomoci k vděčnosti za vše, co nám Bůh dává.

Velkou pomocí je čas od času se zamyslet nad tím, jaké stránky mého života a služby sám u sebe považuji za ty silné, co si myslím, že zvládám. To jsou většinou současně místa našich největších pokušení, protože v té oblasti si stačíme sami bez Boha a bez jeho milosti. A pak se zamyslet nad tím, co v našem životě i v naší službě patří k těm oblastem velmi slabým, za co se stydíme, s čím neradi chodíme ke zpovědi, protože se nám to pořád opakuje, co nám nejde profesně, kde se cítíme skutečně křehcí. To jsou většinou oblasti, které nám Pán Bůh ponechává, aby nás mohl zahrnout svojí milostí, aby mohl skrze tuto slabou stránku našeho života nebo služby jednat on sám. Pak už stačí jenom ho o to poprosit, dát mu prostor a moc mu nepřekážet.

Je důležité se také nepřestat živit Božím slovem, které nás uvádí do Boží moudrosti, a  modlit se, abychom si nepřestali nikdy vážit toho pokladu, o kterém apoštol mluví, kterým je v důsledku Ježíš sám, jeho evangelium, podíl na jeho životě a na jeho službě.
Je to veliký dar, když smíme jít jeho cestou a na sobě zakoušet i moc jeho zmrtvýchvstání, a to právě ve své vlastní slabosti a bezmoci.

Modlitba na závěr:
Děkujeme ti, Pane, za to, že jsi Ty sám na sebe vzal cestu lidské slabosti, že jsi přijal dokonce veškerou naší ubohost i náš hřích, že jsi prošel tajemstvím svého utrpení a kříže až ke slávě vzkříšení. Prosíme Tě, pomoz nám, abychom na své životní cestě dokázali přijmout skutečnosti, které nás v očích světa diskreditují a za které se někdy stydíme, abychom přijali jakýkoliv rozměr lidské slabosti a křehkosti u sebe i u druhých a s vírou abychom očekávali, že právě to je tím místem, kde Ty se chceš oslavovat.
Pomoz nám, abychom si byli vědomi, že podle Tvé vůle jsme společenstvím lidí obyčejných a slabých. Pomoz nám, abychom nikdy nespoléhali jenom na to, co zvládneme sami. Prosíme Tě o Ducha svatého, Ducha moci a síly, Ducha moudrosti, který může proměnit všechno to těžké a slabé v našem životě ke Tvé slávě.
Amen.