Měli jsme někdy v životě chvíle, kdy se o nás pokoušela beznaděj, zoufalství, nebo jsme nad někým zlomili hůl? Příběh o marnotratném synu - či spíše milosrdném otci - je jedním z nejznámějších a nejvzácnějších textů, které Ježíš pověděl svým učedníkům - a mluví právě o těch, kteří v určitém období života tu naději ztratili.
Mladší syn začíná svůj odchod z domova požadavkem. Tedy ne si nechat něco darovat, což je podstatou života, ale touha vlastnit, která bohužel patří k našim životním příběhům stejně jako útěky od rodin, hodnot, od těžkostí ve vztazích - a především od sebe. Ale štěstí člověka se rodí tam, kde člověk žije v pokoji se sebou, s druhými i s Bohem. Stejně jako pocit vlastní dokonalosti u staršího bratra, to, že člověk místo snahy milovat Boha a spoléhat na něj vsadí na to, že dělá věci správně, vzdaluje člověka sobě, druhým i Bohu.
Otec v podobenství je obrazem Boha, který stále dává životu šanci. Jemu nedochází trpělivost s námi, u Boha není nikdy pozdě. Jen je důležité, abychom s Ním i přes všechny složité situace života nějak počítali. Komu z tohoto podobenství jsem v této chvíli já asi nejblíže? Staršímu nebo mladšímu bratrovi? Nebo Otci? Kým bych rád byl? A co mi v tom brání?
Přednášku, která zazněla v klášterním kostele sv. Antonína Paduánského v Dačicích v rámci Noci kostelů dne 29.5.2015, si můžete poslechnout zde.