Jak máme rozumět přírodním katastrofám, jako jsou povodně u nás?
Proč nás takové věci potkávají? Je to trest Boží? Je to Boží dopuštění? Je to zlo nebo Boží vůle? Jak a za co se máme modlit? Nebo to máme jen odevzdaně přijímat? Co od nás Bůh očekává?
Přírodní katastrofy jsou následkem hříšného chování člověka, který svou neposlušností Boha narušil vztah nejen k Bohu, ale i k sobě, k druhým i k přírodě. Zničil, co se zničit dalo. Bůh se ale lidstva ujal, a to tak, že poslal Ježíše, který vstoupil do našeho lidského údělu, do našeho hříchem narušeného světa, a ukázal nám cestu k záchraně skrze obrácení se k Bohu. Kdo upřímně hledá Boha, toho Bůh nejen neopustí, ale je s ním ve všem, co prožívá, a nabízí mu svou ochranu a pomoc.
Bůh nepotřebuje člověka trestat, ten se trestá sám tím, co dělá, a následky svého chování. V Bibli se na mnoha stránkách píše o Božím trestu, ale to „nelze vnímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh hříšníka postihuje zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu“ (KKC 1472). Přírodní katastrofy nás upozorňují na křehkost našeho života, která je způsobena především naší hříšností a následky hříchů, ukazuje na ohraničenost našich lidských možností a na nutnost návratu k Bohu, který jediný může proměnit i ty nejtěžší skutečnosti našeho života v konečné vítězství dobra.
V takových chvílích je jistě velmi důležité se modlit za ochranu pro sebe i pro druhé a také hledat, jakým způsobem můžeme pomoci těm, kteří naši pomoc potřebují. Solidarita a konkrétní pomoc se pak stávají tím nejčitelnějším svědectvím o dobrotě Boha, který nás nikdy neopustí a vždy je připravený nám pomoci.
