Mojí kamarádce zemřel před několika měsíci manžel a ona je od té doby jak vyměněná. Jako by ztratila úplně zájem o život a rodinu.
Každý den jde několikrát na hřbitov ke hrobu svého zemřelého manžela a tam s ním dlouho rozpráví, sděluje mu, co prožívá, a radí se s ním. Myslíte, že je to v pořádku? Ona tvrdí, že nemůže jinak, přitom téměř nejí, nespí a zanedbává své děti. Doslova mizí před očima. Co si o tom myslíte a jak by se jí dalo pomoci?
Hledáme-li jako křesťané, co je správné, je důležité, abychom hledali odpověď v Písmu svatém a také v učení a zkušenosti církve. Jak Bible, tak učení církve nás varují před komunikací se zemřelými (nemluvím o modlitbě ke svatým). Vedou nás k modlitbě za zemřelé, jak soukromé, tak liturgické, především při mši sv. Jiný kontakt se zemřelými je pro člověka velmi nebezpečný a může být začátkem nechtěného praktikování spiritismu. Zvláště když začnou mrtví s živými promlouvat, je to velmi podezřelé. Většinou pak jde o to, že s živými nemluví jejich zemřelí, ale démoni.
To, co Vaše kamarádka nyní dělá, je již jistě za hranicí křesťanské praxe. Prozrazuje to i její nezájem o život, chorobný smutek a nesvoboda v jejím jednání. Je naprosto pochopitelné, že člověka, který ztratil někoho blízkého, zaplaví smutek a bolest a že se z toho třeba i určitou dobu nemůže dostat. Církev nás ale vede k tomu, abychom kolem pohřbu svých drahých zemřelých jejich smrt oplakali a odevzdali je do rukou Bohu. V modlitbě je dobře se s nimi rozloučit, odpustit jim a v Kristu je poprosit za odpuštění, a tak je z našeho pozemského života propustit. Od té chvíle nám nepřísluší s nimi komunikovat. Pochopitelně není nic proti ničemu, když si člověk při vzpomínce na někoho ze svých drahých povzdechne např. slovy „chybíš mi“. Ale pokud vysedává na hřbitově a nemůže se odtud dostat, je to nezdravá psychologická a duchovní vazba, která člověka zotročuje. Vypadá to jako láska až za hrob, a přitom je to nesvoboda a rodící se závislost na komunikaci s démony. Důsledkem je propastný smutek, nechuť žít a časem i sebevražedné tendence.
Vaši kamarádku je třeba vážně varovat a pomoci jí, aby se z toho dostala. Je třeba, aby se zřekla této podivné komunikace a svého zemřelého manžela svěřila v modlitbě Bohu, nejlépe ve mši sv. sloužené za něj. Je-li vazba mezi živým a zemřelým člověkem tak silná, že ani po takové modlitbě se pozůstalému nepodaří nalézt svobodu, je třeba poprosit kněze o modlitbu za rozvázání z této vazby, popř. démonických sil, které to působí. Z lidského hlediska je velmi důležité, aby ten, kdo prožije takovou velkou životní ztrátu, nebyl sám, měl s kým o tom povídat a s kým se také modlit. V tom můžete své kamarádce nesmírně pomoci.
