(autor: P. Michael Špaček)
Mezi písemnými materiály z pozůstalosti první převorky bosých karmelitek v Praze, Matky Elekty (+1663), se našly Sentence, které snad sepsala ona sama. Zatím nebyly nikdy uveřejněny, a tak z nich zde nabídneme alespoň ilustrativní výběr. Většinou jsou vzaty z Písma, některé i z tradice církve (např. 2b, 13b, 14, 27, 28, 40 atd.). Měly sloužit sestrám jako krátké doprovodné modlitby („aspirace“) při všem, co dělají od ranního procitnutí až do večera. Zaujmou nás na první pohled svou přiléhavostí i krásou duchovního bohatství, které člověku otevírají svým hlubším viděním i těch nejobyčejnějších věcí jako je oblékání, sestupování se schodů či umývání rukou.
Jaké místo zaujímají takové modlitby v tradici církve? Pro jejich krátkost je jistě zařadíme mezi tzv. střelné modlitby. Ty spočívají v hnutí srdce a mysli směrem k Bohu. Chtějí takříkajíc jako střela zasáhnout Boží srdce a často na ně jako na bránu Boží dobroty tlouci. Jedná se o krátké formule, převzaté z Písma nebo jím inspirované, pronášené v rozpoložení radosti, dobra, pokoje nebo bolesti či utrpení, a najdeme je jak u světců, tak i u mnoha dalších „řadových“ křesťanů.
Slouží k oživování vědomí Boží přítomnosti, zesilují spojení s Bohem i spojení naší činnosti s vůlí Boží v přítomném okamžiku. Jsou to tedy modlitby, které lze sladit s denními zaměstnáními a setrvávat tak v ovzduší vnitřní modlitby, aniž by se kvůli tomu práce přerušovala.
Jejich počátky najdeme v rané době církve. Sv. Augustin v listu Probě (130,20) píše o egyptských poustevnících: „Konají časté modlitby, ale kratičké, jakoby rychle vrhané.“ Vyjadřuje tak dynamiku modlitby, která je „vrhána“ k Bohu srdcem či vůlí v podobě vzdechů, kratičkých vzývání. Střelná modlitba se proto nazývá také „vzdech“ (aspiratio), aby to vystihovalo modlitbu krátkou a stálou jako dech. Benediktin dom A. Baker (+ 1641) píše, že „tyto vzdechy jsou krátká, živá hnutí duše k vyjádření žízně, touhy po Bohu“. Uvádí několik příkladů: „Můj Bože, ty sám mi stačíš!“, „Kéž jsem nic a ty jsi všechno, můj Bože!“, či ještě kratší: „Ó lásko!“, „Nekonečné Dobro!“.
Jiný autor, theatin L. Scupoli (+ 1610), tvrdí: „Je také zvykem modlit se dokonale tak, že člověk setrvává v Boží přítomnosti a svou myslí – aniž by říkal co jiného – vrhá občas k Bohu vzdechy, obrací k němu oči i srdce, toužící jej milovat. Krátká a zanícená touha ať ti přispěje k tomu, abys jej miloval čistě, uctíval jej a sloužil mu“ (Duchovní boj, 2,14). Skvělým dokladem je i rozlet vytržení sv. Františka z Assisi: „Můj Bůh a mé všechno!“ Toutéž cestou se ubírá také slavná „modlitba srdce“, která navazuje na starobylou hesychastickou tradici východu a stala se známou hlavně díky spisu Vyprávění ruského poutníka.
Podobnou praxi najdeme i v různých nekřesťanských náboženstvích. Je provázena zřejmou touhou, aby Boží jméno přecházelo se rtů do mysli a srdce, což jsou tři velká duševní centra, která i my označujeme malým křížem, když se ve mši svaté přežehnáváme před evangeliem.
Můžeme proto shrnout, že střelné modlitby disponují duši ke spojení s Bohem a také ji k němu přivádějí. Takto se vyjadřují sv. František Saleský (Uvedení do zbožného života II,13), Terezie z Avily (Vnitřní hrad, sedmé příbytky, 2) i sv. Jan od Kříže (Plamen, strofa 4). Nejedná se tedy o pouhé zbožné úkony, ale o opravdovou přístupovou cestu k dokonalosti a mystické zkušenosti.
Ze Sentencí M. Elekty můžeme uvést jako příklad tyto:
67a. Hospodine, chci tě oslavovat z celého svého srdce, chci vyprávět o všech tvých podivuhodných skutcích. (Ž 9,2)
68b. Miluji tě, můj Pane, víc než sebe a nade všechno! (srv. Dt 6,5)
69b. Smiluj se nade mnou, Bože, pro své veliké milosrdenství! (Ž 50,3)
69c. Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a tak nová! (sv. Augustin, Vyznání)
63. v těžkostech: Popatř na mou bídu a trápení, odpusť mi všechny hříchy! (Ž 24,18)
71i. K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben na věky! (Ž 30,2)
74e. v nebezpečích: Pán je mé světlo a má spása, koho bych se bál? (Ž 26,1)
109. Nepustím tě, Pane, dokud mi nepožehnáš! Gen 32,26)
114i. Jsi má ochrana a můj štít, důvěřuji tvému slovu. (Ž 118,114)
Některé sentence M. Elekty (č. 76-90) jsou zase jiného druhu. Jsou určeny jako posila či prosba v pokušeních. Už sv. Pavel nabádá: „Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vezměte meč Ducha, to je Boží slovo“ (Ef 6,11.17). Výroky Písma mají velkou účinnost v boji proti ďáblu. I Ježíš jimi při pokušení třikrát satana odráží (Mt 4,3nn). Už ve starověku mniši ve dne a zvláště v noci recitovali žalmy; byly pro ně účinnou zbraní proti Knížeti temnoty. Evagrios ve 4. stol. posbíral 487 biblických výroků vhodných jako obrana proti osmi hlavním okruhům pokušení (které v naší západní tradici známe v poněkud pozměněné podobě jako „sedm hlavních hříchů“). K takové modlitbě vybízí poustevníky na Karmelu sv. Albert ve 14. kapitole řehole.
Jelikož však bylo obtížné pamatovat si početné biblické citace – zvláště pro mnichy, kteří neuměli číst – hledalo se něco na způsob univerzální zbraně. Tou se stalo vzývání Ježíše, které je „holí k zahnání všech démonů“, podle slov sv. Pavla: „ve jménu Ježíšově musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10).
Sentence č. 76 – 90 na seznamu M. Elekty navazují na tuto dávnou tradici. Patří do výzbroje proti pokušení, ať už jako Boží slovo k nám nebo jako naše vzývání Pána o pomoc:
76a. Buď mi, Pane, můj Bože, útočištěm, pevnou věží proti nepříteli! (Ž 60,4)
76c. Pane, povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro své jméno! (Ž 43,26)
78b. ve chvílích smutku: Proč se rmoutíš, má duše, a proč ve mně sténáš? Doufej v Boha, vždyť zase ho budu chválit! (Ž 42,5)
79. proti pokušení k marné slávě: Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám, ale svému jménu zjednej slávu! (Ž 113,1)
80. proti touze po světských poctách a po věcech tohoto světa:
a. Nakloň mé srdce k svým přikázáním, nikoliv však k nespravedlivému zisku! (Ž 118,36)
b. Odvrať mé oči, ať nevidí marnost, dej mi život na své cestě! (Ž 118,37)
83. proti smyslnosti: Stvoř mi čisté srdce, Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti! (Ž 50,12)
86. proti únavě a omrzelosti: Pozvedni mě podle svého slova, oživ mě na své cestě!(Ž 118,28.37)
89. proti mlsnosti: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst! (Mt 4,4)
Většina Sentencí M. Elekty je však určena jako doprovod různých úkonů dne:
3. při spatření denního světla: [Navštívil nás,] aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje. (Lk 1,79)
7. při oblékání hábitu: Kéž mě Pán oblékne v nového člověka, který je stvořen podle Boha jako skutečně spravedlivý a svatý. (Ef 4,24)
8. při přepásávání se: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, jiný tě přepásá. (J 21,18)
11. při vycházení z cely: Ženich je tady! Jděte mu naproti! (Mt 25,6)
13b. při každém použití svěcené vody: Očisť mé srdce i mé rty, všemohoucí Bože!
18b. před vnitřní modlitbou: Budu mluvit k svému Pánu, ač jsem prach a popel. (Gen 18,27)
19c. po jejím skončení: Bože, upevni to, co jsi v nás vykonal! (Ž 67,29)
22a. při každém odchodu z domu: Na ulicích a náměstích budu hledat toho, kterého tolik miluji (Pís 3,2)
23b. při vystupování po schodech: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci. (J 20,17)
30a. při vycházení z cely: Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. (Ž 24,4)
31. přede mší svatou: Přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který mě naplňuje radostí. (Ž 42,4)
35c. po přijímání: Můj milý je můj a já jeho. (Pís 2,16)
36b. k práci: Unaven jsem již voláním, hrdlo mi ochraptělo; oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha. (Ž 68,4)
37a. k psaní: Ve svitku knihy je o mně psáno, že mám konat tvou vůli. Můj Bože, to chci a tvůj zákon mít v hloubi srdce. (Ž 39,8-9)
37c. k psaní: Vepsal sis mě do svých dlaní, Pane, svou krví. (Iz 49,16)
38a. k umývání rukou: Úplně ze mě smyj mou vinu! (Ž 50,4)
39. před jídlem: Mým pokrmem je plnit vůli Otce, který je v nebesích. (srv. J 4,34)
48. při každé činnosti: Naše pomoc je ve jménu Hospodina, který učinil nebe a zemi. (Ž 123,8)
Všechno k slávě Boží!
62. po duchovní četbě: Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. (J 14,15)
94c. při spatření vody: U tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo. (Ž 35,10)
96j. při obdivování oblohy: Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních. (Ž 83,2-3)
Tyto sentence nám zase připomínají starobylé židovské modlitby berakot, které jsou neodmyslitelnou součástí osobního i bohoslužebného života židů. I ony jsou ozvěnou biblických výroků. Prostupují všechny úkony a události dne a jsou i stavebními kameny každé bohoslužby.
Již úkony ranního vstávání jsou doprovázeny řadou krátkých berakot, např.:
- při otevření očí: Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, který slepé činí vidoucími,
- při vstoupení na podlahu: …který rozestřel zemi nad vodami,
- při chůzi: …který řídí kroky člověka,
- při pokrývání hlavy: …který Izraele korunuje slávou.
Berakot se pronášejí i při různých událostech, např.:
- při spatření blesku, při zemětřesení, hromu: Požehnaný, jehož silou a mocí je naplněn svět,
- při spatření duhy: …který je pamětliv smlouvy, je věrný své smlouvě a splní své slovo,
- při dobrých zprávách: …který jsi dobrý a činíš dobré,
- při špatných zprávách: …který jsi spravedlivý soudce.
Tyto berakot vyrůstají z vědomí, že náš život se vším, co přináší, je službou Bohu živému, přítomnému ve stvoření a jeho dějinách. A zase naopak člověka k tomuto vědomí vracejí. Viditelný svět kolem nás a naše všední činnost v něm nám totiž mohou Boží přítomnost značně zastírat. Tyto modlitby naopak způsobí, že všechno, i to nejobyčejnější, se stává připomínkou Boha a jeho péče o nás.
Ve středověku i v barokní době byly proto oblíbeny knihy, které vysvětlovaly „symboly světa“. Dočteme se v nich, že holubice např. připomíná rozjímavý život, tráva pomíjejícnost života, orel zase vzlet k Bohu apod. Dokládalo se to mnohdy i veršem Písma, např. „Budu rozjímat jako holubice“ (Jer 38,14). Tato symbolika se opírala o zákon asociace. Spojíme-li spolu dvě představy, potom při jedné se vždy vybaví i druhá. Tak pouhý pohled na holubici připomněl člověku potřebu rozjímat, při sečení trávy se nevyhnul myšlence na smrt a cíl života.
Voroněžský biskup Tichon Zadonský (+ 1783), v ruské církvi ctěný jako světec, napsal dílko Duchovní poklad posbíraný v přírodě. Napodobuje tu starší spis anglikánského biskupa Halla, který čerpal téměř doslovně ze středověkých autorů katolických. Jsou to kratičká rozjímání, jaká nás mohou napadnout při pohledu na věci, které denně máme na očích. Tomu, kdo si na ně navykne, se stává styk s vnějším světem neustálou duchovní četbou.
Sv. Kateřina Sienská si zase „překládala“ všechno, co viděla, do duchovního jazyka. „Překladu“ skutečně užíváme k tomu, aby se nám cizí jazyk stal srozumitelným. Jestliže hřích a zlé náklonosti činí mluvu světa cizím zvukem, duchovní chápání ji převádí do mateřštiny.
Jestliže kontemplace znamená vidět pod povrchem hlubší, duchovní skutečnosti, Boží přítomnost a poselství, pak modlitby zmíněného typu jsou propojením viditelného s neviditelným. Jsou průzorem vedoucím ke kontemplaci.
Podobně měly působit také modlitby či spíše biblické citáty, které doprovázely na západě i na východě každý úkon oblékání kněze i jáhna před sv. liturgií.
Může být takový způsob modlitby, který má už tak dlouhou historii, užitečný i pro dnešního člověka? Otec T. Špidlík k tomu říká:
Kdo s dobrým úmyslem pracuje, modlí se. Jenže i když začínáme práci s nejlepším úmyslem, ponenáhlu se přimísí motivy jiné, cizí, ani nevíme jak. Všiml si toho i sv. Bernard, když nadšeně kázal. Začal dobře, veden horlivostí. Uprostřed zápalu však zpozoroval, jak je rád, že ho lidé obdivují. Zdálo se mu, že už nekáže pro slávu Boží.
Je to jako se střelou, kterou namířili do dálky, ale ona brzy začne svou vahou padat k zemi. I náš dobrý úmysl vyprchává, je potřeba ho obnovovat, dát mu nový impuls. K tomu jsou velmi vhodné střelné modlitby. Tato krátká zvolání mají tu výhodu, že zapadnou přímo do životních situací, a proto bývají velmi upřímná. Protože jsou tak krátká, nemusíme bojovat s roztržitostí a únavou. „Kratičká modlitba je velký poklad“, říkali Otcové. Staří mniši užívali nejraději veršů z žalmů. Uměli je většinou zpaměti. Jeden z nich se stal pověstným. Před každou prací, cestou, rozhodnutím se mniši pokřižovali a řekli verš žalmu 69,2: „Pane, pospěš mi na pomoc!“ Dodnes tak začínají hodinky breviáře.
Krátká střelná modlitba, která se často opakuje, proniká tajemným psychologickým procesem do naší mentality, stává se jakoby součástí našeho já, přetváří nás, dává směr našemu životu. Prázdná hesla a reklamy, často opakované, dovedou člověka ochudit a mnohdy i připravit o klidnou rozvahu. Vniká-li k nám stejným psychologickým postupem opravdová nadpřirozená pravda, ta náš vnitřní život obohatí a rozvine. Taková krátká modlitba se pak opravdu stane velkým pokladem.
Z časopisu Karmel 1/1999
s laskavým svolením
Převzato z webu bosekarmelitky.cz
