Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě, bez hnutí a klidně, jako by má duše byla už na věčnosti; ať už nic nedokáže narušovat můj klid ani mě vylákat z tebe, ó můj Neměnný, ale ať mě každá minuta noří víc do hlubin tvého tajemství! Utiš mou duši; vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotného, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení.
Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, chtěla bych být chotí tvého srdce, chtěla bych tě zahrnout slávou, chtěla bych tě milovat... až k smrti. Ale cítím svou nemohoucnost, a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe, abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše, abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil, abys mě nahradil sebou tak, že by můj život byl jen vyzařováním tvého života. Vstup do mne jako Klanitel, jako Smírce i jako Spasitel. Věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci svůj život trávit nasloucháním tobě, chci se stát plně vnímavou tak, abych se od tebe všemu naučila a pak navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem stále hleděla jen na tebe a přebývala ve tvém velkém světle. Má Hvězdo milovaná, upoutej mne tak, abych nemohla nikdy opustit tvoji záři.
Stravující Ohni, Duchu lásky, sestup na mne, aby se v mé duši jakoby vtělilo Slovo, ať jsem pro ně další lidskou bytostí, v níž znovu uskuteční celé své tajemství.
Skloň se, Otče, ke svému ubohému tvorečkovi, ukryj jej do svého stínu, spatřuj v něm jen svého Milovaného, ve kterém jsi nalezl všechno své zalíbení.
Moji Tři, moje Všecko, má Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, tobě se vydávám jako kořist, ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v tobě, v očekávání, že ve tvém světle uzřím hlubinu tvé vznešenosti.
(Oeuvres complétes I, Paris 1980, str. 200)
Převzato z karmel.cz.
