1. čtení: Zachariáš 12,10n
2. čtení: Galaťanům 3,26-29
Evangelium: Lukáš 9,18-24
Dnešní evangelium se skládá ze dvou částí, které jsou vzájemně v těsné vazbě. Jejich obsah můžeme shrnout v podobě dvou otázek: Kdo je Ježíš? Kdo je Ježíšův učedník?
V první části Petr odpovídá na Ježíšovu otázku a prohlašuje o něm, že je Boží Pomazaný, tedy Mesiáš. Ježíš pak ukládá Dvanácti, aby o tom nikomu neříkali. Následně odhaluje, v čem jeho mesiášství vlastně spočívá, tedy to, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Lk 9,22). Nad těmito událostmi meditujeme také v ročním cyklu B, když nám církev předkládá paralelní úryvek z Markova evangelia (srov. Mk 8,27–35: 24. neděle v liturgickém mezidobí ročního cyklu B). Připomíná se nám také, že oním „bude muset“ se neoznačuje nějaký krutý osud určený Ježíšovi Otcem, nýbrž nezbytnost ze strany lidí. V nespravedlivém světě může být spravedlivý pouze pronásledován a přiveden až k násilné smrti, když se k tomu naskytne příležitost (srov. Mdr 2). Ježíš by býval mohl přejít na stranu těch nespravedlivých, a pak by jejich zášť vůči němu ustala. Avšak on čelil dané situaci tak, že pokračoval ve svém životě spravedlivého – zůstal věrný Bohu; a proto ona nezbytnost ze strany nespravedlivých lidí pak může být vnímána také jako nezbytnost ze strany Boží, a to v tom smyslu, že svobodná poslušnost Boží vůli, která po Ježíšovi žádá, aby prožíval lásku až do posledních důsledků, nakonec ústí v požadavku života naplněného láskou i za cenu potupného konce na kříži.
Dnešní evangelní úryvek nám ovšem umožňuje i to, abychom se zastavili u požadavků, které Ježíš klade na ty, kdo ho chtějí následovat. Jeho požadavky na učedníky přímo vyplývají z jeho mesiášství. Lukáš podotýká, že Ježíš neadresuje tato svá slova pouze úzkému kruhu svých učedníků, ale všem. Každému, kdo ho chce následovat, dává přesné indikace, zřetelně vybízí k nejvyšší bdělosti, a to i s jasným vědomím rizika, že neslýchané požadavky poněkud nahlodají jejich odhodlání: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). To jsou na první pohled velmi tvrdá slova, jež od nás vyžadují úsilí o hlubší porozumění. Rozhodně jim nesmíme rozumět fundamentalistickým způsobem, jako kdyby se jednalo o nějaký „program smrti“ (Bruno Maggioni) nebo povolání k sebezničení. Na druhé straně to však nesmí být chápáno ani jen jako pouhá metafora.
Zapřít sám sebe znamená, že člověk přestává usilovat o své sebeprosazování. Jedná se o boj s vlastním egoismem, který nás neustále ohrožuje. Je to boj se strašnou chorobou, již křesťanská tradice pojmenovala filautia – „sebeláska“, bezbřehé bažení jdoucí za svým ukojením nehledě na cenu, dokonce i na účet těch druhých, výlučné zahledění se do sebe a usilování o naplňování vlastních zájmů, takže člověk vnímá své vlastní já jako jediné měřítko veškeré skutečnosti. Ten, kdo přemůže tento smrtonosný egoismus, přestává všechno nahlížet přes prisma svých osobních zájmů a stává se svobodným k životu s druhými, a tak se v něm rodí myšlenky, slova a skutky, které směřují k prospěchu bratrského společenství. Pak je také schopen brát na sebe každého dne (což specifikuje pouze Lukáš) svůj vlastní kříž. Opravdu namáhavá a vyčerpávající vytrvalost. Nést svůj kříž znamená naložit si na ramena nástroj pro svou vlastní popravu, přičemž se člověk zříká sebeospravedlňování a obhajoby. Tímto postojem jasně dokládáme, že v každodenním životě nás nikdo a nic neodvrátí od života podle evangelia, že je možné proměňovat dokonce nespravedlivé odsouzení, jež se rozpoutává proti nám, v příležitost milovat naše nepřátele. V tomto způsobu života nás jako první předešel sám Ježíš Kristus. Máme ho následovat všude, kam jde (srov. Zj 14,4), neboť jsme si jisti tím, že On prožíval cestu kříže jako poslední a nejpádnější výraz života v plnosti lásky. Není totiž třeba číst Ježíšův život směrem od jeho kříže, nýbrž přesně naopak – je třeba číst jeho kříž ve světle celého jeho života, který ho přivedl až na Golgotu. Ježíš proměnil nástroj strašlivé popravy a pohany v příležitost nejvýše možného zjevení slávy!
Zmíněné požadavky zůstávají platné v celé své radikalitě dnes jako kdykoli jindy a přivádějí nás k plnému a skutečně šťastnému životu. Nejlepší interpretaci toho všeho nám opět poskytuje sám Ježíš, jenž předcházející výrok komentuje slovy představujícími ohnisko křesťanské identity: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,24). – Právě tohle je hluboká pravda evangelia. Když ztratíme život pro Ježíše Krista, pak to ospravedlňuje veškeré naše sebezapření. Právě tohle je také pravá blaženost, která je možná již tady a teď. Avšak nepochopíme-li tohle, můžeme se ještě nazývat křesťany?
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
