1. čtení: 2. Mojžíšova 17,8–13
2. čtení: 2. Timoteovi 3,14–4,2
Evangelium: Lukáš 18,1–8
LECTIO
K prvnímu čtení
„Tys můj král a můj Bůh, popřál jsi vítězství Jakubovi. S tebou jsme zdolali své nepřátele, v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky“ (Žl 44[43],5n). Tato žalmistova slova dobře komentují význam starobylého úryvku, který nám liturgie předkládá, aby potvrdila učení evangelia o nutnosti neustálé modlitby. Tento text je obtížný, pokud se týče vzniku a historického výkladu, avšak jasný a bezprostřední z pohledu duchovního pochopení.
Amalečané byli mocnými nepřáteli Božího lidu na poušti a výsledek bitvy podle židovské tradice ukazuje, jak silná je modlitba; křesťanům zase připomíná vítězství kříže. Mojžíš, prostředník mezi Bohem a lidem, musí neustále prosit o pomoc, protože umdlévá-li jeho přímluva, nepřítel vítězí. Všimněme si, že poslání přímluvce je tak namáhavé, že Mojžíš musí být podpírán Áronem a Churem (což podle působivého Origenova výkladu znamená slovo a světlo). Jen tak se Jozuovi (jehož hebrejské jméno odpovídá jménu Ježíš, „Bůh zachraňuje“) může podařit zvítězit nad nepřítelem, který brání jeho lidu vejít do zaslíbené země. Ten, kdo miluje svého ukřižovaného Pána, nemůže nevidět jeho předobraz v Mojžíšovi, který vystupuje na vrchol návrší, aby tam setrval s rozpřaženýma rukama mezi nebem a zemí ve výmluvném gestu přímluvy za lid a lásky k lidu.
Ke druhému čtení:
V listech Timotejovi je uchování a předání pokladu, čili tradice převzaté od apoštolů, jakýmsi heslem. Toto svědectví víry musí být uchováno nedotčené, aby se mohlo hlásáním i životem církve předávat dál. Základem této tradice je Písmo svaté, o jehož účinnosti a úloze v díle spásy se hovoří ve v. 14-16: spolu s 2 Petr 1,19-21 je to nejdůležitější potvrzení inspirovanosti Písem. Všechno, co je v nich napsáno, na základě skutečnosti, že to bylo vdechnuto Bohem…, jak by se také mohl překládat verš 16a, je svrchovaně důležité pro život věřícího, zatímco pošetilé hloubání nepravých učitelů je neužitečné (Tit 3,9) nebo dokonce škodlivé.
Čtvrtá kapitola začíná výraznou výzvou („Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé“), z které se ve v. 6-8 stává jakási duchovní závěť, protože Pavel předvídá blízkou mučednickou smrt. Vyzývá milovaného Timoteje, aby neúnavně (použitý výraz odpovídá významu „stále“) hlásal Slovo. Spása je totiž z naslouchání a z poslušnosti vůči Slovu (srov. Řím 10,17).
K evangeliu:
Evangelista Lukáš věnuje velkou pozornost zdůrazňování různých aspektů modlitby. Představuje Ježíše především jako velkého muže modlitby, ale odhaluje nám i toho, k němuž se Kristova modlitba obrací. Předkládané podobenství ukazuje, jak je Boží srdce nakloněné jeho vyvoleným, kteří k němu volají „ve dne v noci“. Ježíšovo učení v podobenství je pozváním k vytrvalé modlitbě bez přestání. Tato výzva se opakovaně vyskytuje i u Pavla (srov. Řím 12,12; 2 Sol 1,11; Kol 1,3).
Ve vyprávění vystupují dvě osobnosti. Soudce, který se nikoho nebojí, a chudá, bezbranná vdova, typická představitelka těch, kdo v biblickém světě žijí v nouzi a na okraji společnosti. Ten, který by měl být zastáncem spravedlnosti, je ničema. Zřejmě doufá, že odkládání případu mu přinese nějaký dar. Když nakonec ustoupí, je to proto, aby se zbavil ženy, jejíž naléhání je mu nepříjemné. Ježíšovo učení je paradoxní – stejně jako rabíni jeho doby rád používá argumenty přitahující pozornost posluchačů. Uvažuje následovně: vyslyší-li nakonec tento ničemný soudce vdovu, tím spíše Bůh vyslyší modlitby svých věrných v nouzi. Neříká snad Písmo, že vdově stékají po tvářích slzy? A že nejvyšší zakročí, rozsoudí spravedlivě a obnoví právo (srov. Sir 35,15.18)?
Na rozdíl od soudce způsobujícího průtahy Bůh zasáhne rychle a jistě ve prospěch těch, kteří k němu ve dne v noci volají. Je důležité, aby každý věřící byl připraven. Až Syn člověka přijde, nikomu nesmí chybět vytrvalá víra, která se projevuje neustálou přímluvnou modlitbou. Bylo by neštěstí, kdybychom ho nepoznali!
MEDITATIO
„Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8). Víme, že Ježíš se s oblibou nazýval Synem člověka. Bude to tedy on, kdo se nás v okamžiku svého příchodu zeptá na naši víru. On je také ten, „který je, který byl a který přijde“ (Zj 1,4). Musíme si tedy klást otázku, zda v něho věříme už nyní a zde.
Stav i životnost naší víry můžeme ověřit v modlitbě. Modlitba znamená především naslouchat Slovu a přimlouvat se za bližní. Kdo přijal poklad víry, nemůže se zbavit touhy tuto víru předávat všem lidem. Modlitba je voláním, které ve dne v noci žádá Otce, aby se spravedlivě zastal svých vyvolených, aby zasahoval v dějinách a vysvobozoval své děti od zlého, aby učinil, že všichni uznají jeho Syna Ježíše za spasitele člověka. Každý z nás se má sjednotit s umučeným Synem, který rozepjal ruce na kříži, je nyní stále živý a přimlouvá se za nás u Otce, aby toto volání mělo účinek a nikdy neumlklo. Děje se to především účastí na tajemství eucharistie, které nás uschopňuje k tomu, abychom se stále niterněji podobali našemu Mistru a Pánu.
ORATIO
Pane Ježíši, během svého pozemského života jsi přednášel s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby. Víš tedy, z jakých hlubin může vystupovat volání člověka k Otcově tváři. Nauč nás vytrvalé modlitbě, která nedbá na únavu a malomyslnost, která vytrvává, i když Bůh zdánlivě mlčí a je jakoby lhostejný. Dej, ať z tvého daru čerpáme sílu v prosbách vytrvat; ať zlo nezadusí hlas naší modlitby, ale ať nám zkušenost tvého kříže dává jistotu, že není noci bez úsvitu vzkříšení. Amen.
CONTEMPLATIO
Neřekl jsem dostatečně, jak modlící se duše musí věřit v lásku Boha, k němuž se obrací. Ano, modlitba je tváří v tvář. Duše a Bůh jsou na stejné úrovni. Obývají stejnou komůrku. Tato pevná důvěra v Boha, který je láska, v Boha, který se dává, nezná překážek a nemá hranic. Žádná zkouška ani opožděná odpověď ji nemohou pošramotit.
Bůh je láska. Miluje a chce být milován. To je hluboká zákonitost jeho bytí. Její poznání řeší všechny obtíže. Duše, která se k němu obrací, mu není nikdy na obtíž. Měla by vědět, že ho vždy okouzlí. Bůh je Otec, Bůh je přítel, Bůh je soudce; je to Otec, jehož něžnost je bez hranic a jehož moc je jako láska; je to přítel, jehož láska se nemění a je připravena vyhovět všem našim potřebám; je to vždy spravedlivý soudce, kterého dojímají naše pokorné prosby a má snahu na ně odpovědět. Chce naše naléhání, žádá si naše výzvy, dožaduje se našich proseb, aby si mohl být jistý naší láskou, aby zakusil důkaz její existence (Augustin Guillerand, Duchovní spisy, v: Cesta kontemplace. Antologie kartuziánských autorů, Cinisello B. 1986, 56n, passim).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Z hlubin volám k tobě, Hospodine“ (Žl 130[129],1).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
