Vzkříšený pro naši naději (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně C)

„Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine“ (1 Petr 1,3). Tato slova směřovala z úst svatého apoštola Petra k prvním křesťanům možná právě v okamžiku, kdy se shromáždili k oslavě velikonoční vigilie, aby si připomněli Kristovu smrt a vzkříšení a aby také mohli být pokřtěni připravující se katechumeni. Byla to nová slova, do té doby ve světě neslýchaná: být zrozeni k živé naději díky jediné události: vzkříšení nějakého člověka z mrtvých! Lidem znaveným dlouhým a prázdným hledáním pravdy anebo zklamaným zachováváním mojžíšských zákonů tato slova odkryla zčista jasna nový pramen světla a radosti. To nám dosvědčují i následující apoštolova slova jeho listu: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato…Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1,6–9).

Od té doby už pro církev uběhlo více než tisíc devět set velikonočních vigilií. Je možné nechat v nás dnes ožít ten stejný pocit „živé naděje“ a „nevýslovné radosti“?

Ženy, které se velikonočního rána ubíraly k hrobu, si mezi sebou říkaly: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3). To stejné bychom mohli říci i dnes: kdo nám odvalí hrobový kámen, který se ale mezitím stal mnohem masivnější a těžší, abychom mohli uvidět Vzkříšeného? Dvacet století lidských dějin neproběhlo marně. Na jednu stranu napomohla prohlubujícímu se poznání Krista v církvi, na druhou stranu ale přispěla k našemu oddálení se od něj a jeho zastínění. Všechno kolem Ježíše Nazaretského se stalo tak komplikované, každý říká to svoje. O jeho osobě se píší naprosto různorodé věci; každý se snaží ho získat na svou stranu; stále můžeme slýchat „Kristus je tady“ nebo „Kristus je támhle“. I my samotní – myslím věřící a praktikující křesťané – jsme tím, že při každé mši vyznáváme jeho smrt a vzkříšení, skončili u určitého zvyku a už nás tato slova nijak neudivují. Kámen, který nám zastiňuje Krista je v dnešní době utvořený z konformismu, z ledabylého naučeného opakování, ze zvykovosti a tudíž lhostejnosti. To je však kámen, který ani tak nezatěžuje Krista, ale nás a naše srdce. Je to tento kámen, který musíme odvalit, abychom se mohli otevřít této „živé naději“, o které mluví apoštol Petr, jež je pramenem „nevýslovné radosti“.

Velikonoce a naděje! Dvě slova, která vzájemně souvisí jedno s druhým; jedno je obsaženo v druhém. Prvotní velikonoční křesťanská katecheze vnímala toto spojení uskutečněné dokonce i v přírodě: Velikonoce přicházejí v době, kdy se příroda probouzí ze zimního spánku a otevírá se jaru, novému slunečnímu teplu, rozkvétání stromů, tedy zkrátka k triumfálnímu návratu života. „Kdopak by nerozuměl tomu, že jsou tyto věci spojené s nebeskými tajemstvími?“ říkal svatý Zenon Veronský. „Líná, ledová a smutná zima symbolizuje otroctví idolům a pozemským neřestem. Jaro je posvátným pramenem, z jehož bohatého lůna se díky úchvatné činnosti Ducha Svatého rodí ty nejkrásnější květy církve“ (Tract. I,33).

Boží slovo nám nicméně spíše než v přírodě ukazuje toto pouto mezi nadějí a Velikonocemi v dějinách: v dlouhé hluboké historii, která se vrací až k samotné noci exodu z Egypta. Velikonoční slavnost, kterou slavili Židé tuto noc dům od domu, byla znamením a „startem“ k nesmírné naději: Zítra již budeme za Rudým mořem! Zítra nám dá Hospodin vyjít z domu otroctví; zítra budeme svobodní! Až se vás vaše děti jednoho dne budou ptát, co znamená tato slavnost, vy odpovíte: „Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil“ (srov. Ex 12,26).

Rozlehlá poušť vystavená slunci má být uskutečněním naplnění očekávání svobody, ale bezprostředně přivádí k novému, ještě většímu očekávání zaslíbené země. Když se podařilo jednoho dne zaslíbené země dosáhnout, rodí se svým způsobem nová duchovnější a hlubší naděje, která se u proroků stává společným dychtěním celého lidu. Tato naděje se nazývá spása, nová a věčná smlouva, očištění od všech hříchů. Tato naděje se živí vzpomínkou na to, co již v minulosti Bůh učinil našim otcům, když silným ramenem vysvobodil svůj lid z Egypta. Proto se každoročně tato naděje při slavnosti Velikonoc oživuje jako „připomínka“ tohoto Božího gesta (srov. Ex 12,14). Tím se také rozšířila jistota, že zaslíbená spása přijde také o Velikonocích, stejně jako té noci prvního vysvobození: „Velikonoční noc je daná a vyhrazená pro spásu všech rodů Izraele“ (Targum k Ex 12,42).

Toto očekávání bylo více jak kdy jindy předtím živější o jedné z velikonočních nocí třicátých let po Kristu, když Ježíš začal večeřet se svými učedníky a řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království“ (Lk 22,15n). Během této večeře Ježíš uvolnil smyčku dlouhého čekání; řekl, že jeho krev, která má být prolita, ustanovuje novou a věčnou smlouvu a přináší ono očekávané univerzální odpuštění hříchů, které ohlašovali proroci (srov. Lk 22,20). On se stal oním Božím Beránkem, který snímá hřích světa a který byl předznamenán obětí velikonočního beránka vybraného ze stáda.

Tato zvěst však byla jakoby přehlušena událostmi, které brzy potom následovaly: zatčení v zahradě, soudní proces, smrt a pohřbení. Určitě si pomysleli, že to byla zmařená naděje, stejně jako mnohé jiné, které ji předcházely. Učedníci kráčející do Emauz říkali: „My jsme doufali, že on je ten, kdo má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo“ (Lk 24,21). Na stupnici naděje bylo dosaženo bodu nula. Ale najednou se jako zvukem hlásné trouby rozlehla zvěst: „Vstal z mrtvých! Viděly ho! Zjevil se Šimonovi! Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte! V těch dnech, kdy uviděli svého Mistra živého, prožili učedníci zkušenost toho, co znamená „být znovuzrození k živé naději“. A tuto živou naději předali také nám: Bůh ho vzkřísil, aby vaše víra a naděje byly v Bohu (srov. 1 Petr 1,21). Bůh nezklamal!

Proč ale jenom „naděje“? Nebylo by lepší hovořit o jistotě, či lépe o historické jistotě, vzhledem k Ježíšovu vzkříšení? Svatý Pavel napsal, že to, v co se doufá, pokud to vidíme, už není naděje (srov. Řím 8,24), a učedníci viděli Vzkříšeného; jedli společně s ním a dotýkali se ho svýma rukama! V co tedy ještě doufají a co je onou živou nadějí, o níž hovořil svatý Petr prvním křesťanům?

Zde se jedná o naději, která už se dotýká nás a nejen Ježíše; jejím obsahem je: „Ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla“ (Řím 8,11); jinými slovy: jestliže Ježíš Kristus opět vstal, i my vstaneme! Opět se opakuje to, o čem jsme mluvili, uskutečněná naděje dala povstat další větší. Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je „prvotinou“, která ohlašuje vzkříšení celého Těla: „On je prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18). Je to otevřená průrva ve zdi smrti, skrze kterou ho může každý člověk, který chce, následovat ke svobodě a slávě, do níž jako první vstoupil. Kristovo vzkříšení zvěstuje univerzální vzkříšení, vítězství nad smrtí.

Pokusme se rozebrat tuto naši naději. Jde snad jenom o naději na nějaké vzkříšení, které by mělo nastat v daleké budoucnosti, ale nezmění nic na našem současném dnešním životě? Na první pohled by se to tak mohlo zdát: po Ježíšově vzkříšení pokračovalo ve světě všechno stejně, stále tu zůstala smrt a všechno, co s sebou přináší: nenávist, násilí, utrpení, rozdělení, hřích. Když však pronikneme na hlubinu dané věci, není tomu už tak; existuje zde malý zárodek, který se vyvíjí směrem k životu a ke slávě. Je to klíček víry, je to skutečnost lásky, kterou samotný Duch Vzkříšeného vlévá do našich srdcí a utváří naději plnou jistoty (srov. 2 Kor 3,12), útěchy (srov. 2 Sol 2,16) a radosti (srov. Řím 12,12). Jí se můžeme chlubit jako něčím, co je naprosto jisté: „Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska nám byla vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,2–5).

Jak vidíme, kromě slova „radost“ vstupuje do našeho tématu křesťanské naděje i slovo „soužení“. Nesmíme brát toto slovo na lehkou váhu, poněvadž obsahuje tu nejobávanější výzvu pro naději, a pokud se nijak neřeší, je schopna naději naprosto zničit. Říká se, že bolest, a zvláště bolest nevinných, je skálou ateismu, tedy jeho oblíbeným argumentem a pustošivou zbraní. A právě bolesti je na světě tolik… Ani nebude potřebné zastavovat se u výčtu jejích druhů a forem. V přívalech se k nám dostává z celého světa skrze televizní zprávy a novinové články. Asi ani sama o sobě není větší než v předchozích epochách, například bolest, kterou si ještě mnozí z nás pamatují z hrůzných let války. Tenkrát se nás ale většinou dotýkala pouze bolest naše a těch, které jsme viděli kolem. Dnes nás situace globalizované planety na poli informací přivádí pouze s několikahodinovým zpožděním do kontaktu se všemi katastrofami a zločiny, které se dějí ve kterémkoli koutu země. Náš nervový systém je jako centrála, v níž se rozeznívají všechny bolestné senzace, pocity hrůzy a úzkosti. To všechno však ustupuje na druhou kolej, pokud se nás dotkne bolest zblízka a osobně nás zasáhne.

Co po tom všem smíme říci ve prospěch naděje? Nic jiného, než co si už od počátku říkali první věřící: Kristus vstal, Kristus, který zakusil jako žádný jiný člověk v té nejplnější míře lidskou bolest a špatnost. Tím, že vstal, vynesl na světlo nový princip, jistotu: bolest není tím posledním slovem, ale pouze předposledním. Po ní přichází vzkříšení, život a radost; po pátečním utrpení přichází nedělní vzkříšení.

Ale nejenom „potom“, protože pro toho, kdo věří, už vzkříšení započalo v tomto životě. Svatý Pavel napsal, že kdybychom měli naději v Krista jenom v tomto životě, pak jsme těmi nejubožejšími ze všech lidí (srov. 1 Kor 15,19). Byli bychom však ubozí a politováníhodní i v případě, že bychom v něj doufali až v tom „dalším“ životě! Pokud by nám tedy jeho vzkříšení nepomohlo již teď, v tomto čase pozemského soužení, abychom se radovali a rozradostňovali i bratry. To je však skutečně možné. Měli bychom si nechat vysvětlit tím, kdo má takovou zkušenost, jak je možné trpět, a přitom mít v nějaké skryté části srdce uložený pokoj a někdy dokonce radost. Pro Boha neexistují žádné zábrany, on může nechat vstoupit svůj pokoj a útěchu, i když jsou zavřené dveře. Žijete v radosti, i když procházíte nejrůznějšími zkouškami, říkal apoštol Petr v tom na začátku zmiňovaném textu. Křesťané jsou již ze své podstaty spe gaudentes, tedy ti, kdo se radují z naděje (srov. Řím 12,12).

Neznamená to však být jimi jen sami pro sebe, ale také svědčit o tom i před druhými. Být svědkem naděje je v dnešní době možná tím nejkrásnějším darem, který může dát věřící člověk světu. Žijeme ve světě, který je mnohdy pod svou euforickou a bezstarostnou omítkou světem bez naděje, bez pravdivých očekávání a bez zítřka. Drogy a násilí jsou těmi nejvíce alarmujícími symptomy tohoto nedostatku naděje; jsou činem toho, kdo už nemá co víc od zítřka očekávat. Radost je naším nejlepším spojencem v tomto díle svědectví. „Budete mými svědky,“ řekl Ježíš svým učedníkům jako poselství po Velikonocích. Druhý vatikánský koncil říká, že „každý laik musí být pro svět svědkem zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha“ (LG 38).

Když se vzkříšený Ježíš zjevil Jedenácti na břehu Tiberiadského jezera, učedník, kterého miloval, byl první, kdo ho poznal a zavolal na ostatní: „Pán je to!“ (Jan 21,7). Bylo to poznání srdce, poněvadž takové poznání Ježíše po vzkříšení nebylo možné všem, ale jenom těm, kdo dokázali věřit a milovat. Stejného poznání máme zapotřebí i my, abychom mohli říci Pán je to, když za chvíli budeme přistupovat k eucharistii.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA