2. čtení: Kolosanům 3,1–4; nebo 1. Korinťanům 5,6b–8
Evangelium: Jan 20,1–9
A tak jsme i letos dospěli k Velikonoční neděli. Liturgie nás v tomto posvátném shromáždění uvítala jásavou výzvou, která neúnavně zaznívá:
„Zajásejte již, zástupy andělů v nebi! Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále, pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty.“
Ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet vyzpívala církev světu svou víru a svou velikonoční radost. Nyní chce povznést k zápalu radosti také nás: „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!“ „Aleluja“ je zvoláním, kterým se v nepřerušené tradici od Kristových časů vyjadřuje tento velikonoční jásot. Je to „nová píseň“ vykoupených a zachráněných. Toto zvolání nese několik významů: chvalte Pána; Bůh je velký; Bůh učinil velké věci; radujme se. Opakujeme ho s nadšením pokaždé, když nám ho liturgie klade do úst. Zpívat ho znamená učit se jazyku blahoslavených a rovněž to znamená účastnit se již věčných velikonoc.
Až posud šlo jenom o náš hlas. Na začátku mše nám ale tentýž Zmrtvýchvstalý přišel naproti v jistém druhu kultovní epifanie a my jsme slyšeli jeho hlas: „Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou. Aleluja!“ Ano, Ježíš vstal a je opět s námi.
Vstal z mrtvých – jádro mystéria, celého křesťanského tajemství a zvěstování, se ukrývá v tomto jediném slově: surrexit! Evangelium nám předává toto poselství ústy zjevujícího se anděla: „A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte“ (Mt 28,7).
Svatý Augustin píše: „Vírou křesťanů je vzkříšení Ježíše Krista“ (Enarr. Ps. 120,6). To, že Kristus zemřel, o tom nikdo nepochyboval a všichni tomu věřili, i pohané a jeho nepřátelé o tom byli přesvědčení. Tomu, že vstal, věří jenom křesťané, a nebyli by to křesťané, kdyby nevěřili.
Pokud chceme, aby tato liturgie předznamenala skutečně nějaký postup v naší víře a nevyčerpala se ve výkřicích a jiných vyjádřeních radosti, pak musíme toto velikonoční poselství prohloubit. Proč je Kristovo vzkříšení nezvratným důkazem naší víry? Co vlastně ve skutečnosti Kristovo vzkříšení je?
Jde o Boží svědectví o Ježíši Kristu. Bůh je totiž protagonistou této události a celého tohoto dne. V dnešním prvním čtení jsme z Petrových úst slyšeli následující vysvětlení: „Bůh jej však třetího dne vzkřísil… A my jsme svědky všeho toho.“ Tím, že ho Bůh vzkřísil, jako by potvrdil jeho důvěryhodnost pro nás (srov. Sk 2,22), tedy legitimoval ho v našich očích. Ještě jasněji říká Pavel ve své promluvě na areopagu v Aténách: „A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,31).
Máme tedy záruku jeho pravdivosti! Pouze vzkříšení může být v podstatě jistým a věrohodným svědectvím pravdy o Kristu, o hodnověrnosti jeho osoby a poslání. Dosvědčuje, že je opravdu tím, za koho se pokládal a co o sobě říkal: tedy „svatý Boží“, někdo, kdo byl dříve než Abrahám, – jednorozený syn Otce.
Nedosvědčovala toto všechno snad už Ježíšova smrt? – Ne! Smrt nemůže být svědkyní pravdivosti jeho případu. Mnoho lidí zemře na této zemi kvůli zmýleným případům, či přímo nespravedlivě posouzeným případům. Jejich smrt však nijak nedoložila a nedosvědčila, že měli pravdu; potvrdila pouze to, že ve svou pravdu věřili. „Slavnostní svědectví, které Ježíš Kristus vydal před Ponciem Pilátem“ (1 Tim 6,13), není tedy svědectvím o jeho pravdivosti, ale pouze svědectvím o jeho lásce. Je tou nejvyšší výpovědí na tomto poli, protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13).
Vzkříšení je naproti tomu pečetí božské věrohodnosti Krista a pravdy o jeho případu. To je určitě i důvod, proč ho Ježíš pokládá za výsostné znamení svého poslání. „Jaké nám dáš znamení?“ Zbořte tento chrám (tedy mé tělo) a ve třech dnech jej zase postavím“ (Jan 2,18–19). Pavel má tedy pravdu, když na ní staví jako na základech celou stavbu víry: „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra. Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu… pak jsme neubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,14–15.19).
Co však konkrétně dosvědčuje o Kristu jeho vzkříšení? Za prvé, dosvědčuje osobu a pozemské dílo Krista – historického Ježíše. Ježíš z Nazaretu, který začal své kázání v Galileji a pak procházel zemí, žehnal a všechny uzdravoval; ten, jehož Židé zabili, je tím samým, kterého Bůh vzkřísil. On je tím zavrženým kamenem stavitelů, z něhož udělal Bůh nárožní kvádr. Na kříži se zdálo, jako by se Bůh k Ježíši Kristu nepřiznal, až dokonce k výkřiku Ježíše: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Tím, že ho vzkřísil, ukazuje, že se ztotožňuje s Ukřižovaným a jeho případem: „Vy jste ho ukřižovali, Bůh ho však vzkřísil“ (Sk 3,15; 2,23; 5,30). Otec přijal Krista do své slávy; od tohoto okamžiku bude nemožné spatřit Ukřižovaného jinak než „ve slávě Otce“ a Boží slávu zase nijak jinak než skrze tvář Ukřižovaného. Vzkříšení je tedy jakýmsi reflektorem, jehož světlo je zaměřeno nejen na Velikonoce, ale na celý Ježíšův pozemský život. V jeho světle učedníci pochopili, připomněli si a uchovali Ježíšova slova a gesta vykonaná při jeho pozemské pouti.
Vzkříšení na druhou stranu také dosvědčuje Ježíše po Velikonocích, Krista víry. O něm zaznívají svědectví: „živ na věky“ (Zj 1,18), sedí po pravici Otce, je Pánem a Duchem (srov. 2 Kor 3,17), je soudcem živých a mrtvých (první čtení). Potvrzuje tedy, že se stal hlavou nového lidstva, kterému dal Otec všechno pod nohy. Je „omegou“ světa a dějin (T. de Chardin); jistým druhem atraktivního pólu přitažlivosti a centrem sjednocení všech duchovních darů.
Dosvědčuje však také to, že Kristus je doposud přítomný ve světě: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Tím je samozřejmě se svým Duchem, ale také skrze své Tělo, díky eucharistii. „Byl vysvobozen z izolující neprůhlednosti svého smrtelného těla; jako vzkříšený se nyní stal bližním celého světa“ (K. Rahner). Stal se Pánem, který přichází (srov. Zj 1,4; 22,20), a zpřítomňuje se církvi, své nevěstě, když ta se k němu obrací s voláním: Marana tha! Přijď, Pane!
Tou nejjistější zárukou všeho, o čem jsme hovořili, je eucharistie, kterou nyní budeme slavit. V ní zakoušíme, že On skutečně vstal a je živý, protože také my žijeme z jeho Ducha (srov. Jan 14,19). V ní máme důkaz našeho vzkříšení a jeho návratu.
Převzato z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: KNA
Videoúvod k této neděli.
