1. čtení: Malachiáš 1,14b–2,2b.8–10
2. čtení: 1 Soluňanům 2,7b–9.13
Evangelium: Matouš 23,1–12
Když se Ježíš zdržuje v jeruzalémském chrámě, podstupuje celou sérií kontroverzí a dostává otázky jen proto, aby mohl být chycen za slovo a zdiskreditován (srov. Mt 22,15; 22,34). To je dílo skupiny náboženských představitelů Izraele té doby. Ježíšovy moudré odpovědi však jeho odpůrce umlčí, takže evangelista poznamená: „A od toho dne se už nikdo neodvážil dávat mu otázky“ (Mt 22,46).
Nyní Ježíš celou situaci, v níž byl v roli obviněného náboženskými autoritami, převrací a pronáší před zástupem a před svými učedníky řeč, z níž dnes čteme pouze první část. Tato promluva naplňuje celou třiadvacátou kapitolu Matoušova evangelia a končí Ježíšovým odchodem z jeruzalémského chrámu (srov. Mt 24,1). Je to tvrdá a jasná řeč, která obsahuje také slavných sedm běda: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci!“ (Mt 23,13) Takto expresivní způsob používají v Písmu zejména proroci (srov. např. Iz 5,8–24,4; Jer 22,13 atd.). Ježíš sám ho užil opakovaně (srov. např. Mt 11,21; 18,7; Lk 6,23–26 atd.), nešlo ale, jak se někteří domnívají, o zlořečení, nýbrž o velmi ostrá napomenutí, směřující k obrácení dotyčných osob. Jsou to kritiky a zároveň lamentace, jejichž autor ještě doufá, že adresáti jeho slov mohou změnit směr a vykročit po cestě skutečného návratu k Hospodinu…
Kdo jsou skuteční adresáti těchto Ježíšových napomenutí? V první řadě učitelé Zákona a farizeové, kteří zasedli na Mojžíšův stolec (srov. Mt 23,2), tedy doboví náboženští vůdci. Ježíš s nimi polemizoval a bral je jako ty, kdo jsou kvůli svému úkolu dávat druhým příklad obzvláštním způsobem vystaveni hříchu pokrytectví. Toto riziko a politováníhodné způsoby jednání s ním spojené se týkají nábožných lidí každé doby, tedy i nás křesťanů. Stačí si připomenout jasnozřivě realistická slova svatého Jeronýma: „Běda nám, ubožákům, kteří jsme znovu upadli do stejných neřestí, jakými se vyznačovali farizeové!“ Ježíšova slova jsou určena každému z nás, kdo patříme do jeho společenství napříč věky, protože nám stále hrozí, že budeme zvěstovat druhým evangelium, jež sami v osobním životě neprožíváme…
Ježíš se ostře staví zejména proti těm, kteří „mluví, ale nejednají“ (Mt 23,3), což je přesný opak jeho života: on sám je věrohodný hlavně proto, že jeho slova, v nichž se odráží jeho smýšlení, souzněla s jeho jednáním. Z této jeho jednolitosti a mravní pravdivosti pramenila jeho autorita, která vzbuzovala úžas: „Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona“ (Mt 7,28–29). Ježíš dále své výtky upřesňuje: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23,4). I to je v ostrém protikladu k Ježíšovým postojům a k jeho chování, protože on byl mistrem tichým a učitelem pokorného srdce, a proto za ním mohli s důvěrou přicházet ti, kdo se cítili unavení a stísnění, s nacházeli jho lehké a skutečné odpočinutí pro své životy (srov. Mt 11,28–30).
K obvinění z neupřímnosti a křiklavého rozporu mezi slovy a skutky Ježíš připojuje kritiku pokrytectví, které má různé podoby na sociální a náboženské rovině, ale pořád jednu a tutéž pohnutku: „Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi“ (Mt 23,5). Pokrytectví je hrozná neřest, která upřednostňuje to, jak vypadáme, před tím, jací opravdu jsme, za cenu předstírání a přetvářky před ostatními. To vše jen proto, že chceme dobře vypadat v jejich očích, být vychvalováni, bez ohledu na to, jak to skutečně s naším nitrem vypadá. Ježíš, který hledal svou „odměnu“ výlučně v niterném vztahu k nebeskému Otci (srov. Mt 6,4.6.18), tuto duchovní chorobu nemilosrdně odsuzuje. V horské řeči zaznělo, že tito pokrytci, kteří hledají svou vlastní slávu, „už svou odplatu dostali“ (Mt 6,2.5.16), ať už dávají almužny, nebo se modlí, nebo se postí. Nyní Ježíš o těchto domněle „spravedlivých“ bez zaváhání říká, že se podobají „obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota“ (Mt 23,27).
Nemělo by nás překvapovat, že na konci tohoto zdrcujícího odhalení se Ježíš svým učedníkům představuje jako jediný pravý Učitel. Pouze tehdy, když ho následujeme, můžeme směřovat k našemu jedinému nebeskému Otci, k Bohu. Pouze jeho autorita, vycházející z toho, že nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby soužil a daroval svůj život jako výkupné na mnohé (srov. Mt 20,28; Mk 10,45), a z toho, že tuto službu prokazoval celým svým životem bez ohledu na vlastní prospěch, tedy jedině tato jeho autorita je prazákladem a vzorem veškeré autority v církvi.
Převzato z knihy Hlásej slovo (Enzo Bianchi)
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
