Vnímat sebe samé v pravdě (8. neděle v mezidobí C)

Dnes v evangeliu nasloucháme poslední části takzvané Ježíšovy Řeči na rovině (srov. Lk 6,17.20–49). Slova předkládaná naší meditaci vyhlížejí jako text redigovaný evangelistou, který vedle sebe klade přirovnání, jež zcela zřetelně mezi sebou nesouvisejí. Jsem však přesvědčen o tom, že v daném textu lze najít jisté pojítko mezi Ježíšovými výroky. Jedná se o to, že Ježíš vyslovuje jasný požadavek, aby člověk vnímal sám sebe v pravdě, tedy jaký doopravdy je; což je nezbytná podmínka k tomu, aby se mohl stát jeho učedníkem.

„Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“ (Lk 6,39). Matouš podává tento Ježíšův výrok určený farizeům v následující podobě: „Jsou to slepí vůdcové slepých“ (Mt 15,14), protože se snaží Boží vůli omezovat svými religiózními kategoriemi (srov. Mt 23,16–24). Lukáš naproti tomu adresuje onen výrok Ježíšovým učedníkům, tedy nám, kteří jsme povoláni k tomu, abychom jeden druhému dávali v křesťanské komunitě dobrý příklad. Jediný způsob, jak se nechovat jako slepí vůdcové, tkví v tom, že člověk uzná nadřazenost Mistra, Ježíše Krista, tedy v tom, že sebe samé přijmeme tak, jak na tom doopravdy jsme ve vztahu k Němu, což je jedna z podob pokory. Mějme se přitom na pozoru, protože i tehdy, když vyloučíme bláznivé podoby pýchy toho, kdo se staví nad Ježíše, pořád existuje riziko, které proniká naší každodenností mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Stačí totiž, přestaneme-li pečovat o vztah s ním, budeme-li považovat za něco zbytečného snažit se připodobňovat se mu a dbát na jeho slova. Pak onemocníme duchovní slepotou, která je tím závažnější, čím méně jsme ochotni si to sami přiznat… V Janově evangeliu Ježíš říká: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‘Vidíme.’ Proto váš hřích trvá“ (Jan 9,41).

Ovšem i náš vztah k druhým může být ohrožován nebezpečnou zaslepeností. Ježíš nám to připomíná slovy, z nichž se stala přísloví, když hovoří o jasném protikladu mezi třískou a trámem. Zmíněný protiklad je kvůli jasné disproporci mezi třískou a trámem komický, nicméně se v něm odráží naše každodenní skutečnost. Jsme neuvěřitelně horliví, když se jedná o to soudit druhé a jejich malé nedostatky, zatímco jsme zcela neschopní uznat svá vlastní provinění, která bedlivě střežíme a v jistém slova smyslu si je „hýčkáme“, když si navenek nasazujeme masku vzoru všech ctností. Avšak tohle není nic jiného než docela obyčejné pokrytectví, tedy zvrácený postoj, při němž člověk před druhými předstírá, že je něčím, čím ve skutečnosti rozhodně není. Právě proti této falešnosti míří Ježíšovo napomenutí: „Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra“ (Lk 6,42). Ano, bratrské napomínání je povinností každého křesťana, ale požaduje se k tomu zdravá míra sebekritiky, protože jedině ten, kdo uznává svůj vlastní hřích, má také světlo k tomu, aby vnímal skutečnost, jak je, a aby podle toho také jednal.

Ježíš nakonec předkládá prosté kritérium, které předchází světlu, v němž posuzujeme: „Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce“ (Lk 6,43). Je zřejmé, že se tu nejedná o ovoce ve smyslu schopnosti, jak se dělat lepší v očích toho druhého, nýbrž míní se tím konkrétní znamení pravdivosti určitého života, takže se člověk chová navenek tak, jaký je sám v sobě. Má se tu na mysli čisté srdce. Právě proto také Mistr pokračuje: „Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo.“ (Lk 6,44–45). Skutečným problémem je tudíž to, abychom byli bdělí a pracovali na poli svého vlastního srdce, což je orgán, v němž podle biblické mentality sídlí inteligence a vůle, rozum a schopnost rozhodování, emoce a pocity, zkrátka a dobře celá naše osobnost. Obrácení srdce se projevuje nejprve v našem způsobu mluvení, což je prostředek pravdivosti nebo nepravdivosti ve vztazích s ostatními: „Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce“ (Lk 6,45). Člověk totiž navenek projevuje to, čím je naplněno jeho nitro.

Jedině upřímné a pokorné chování, které je schopné přilnout k pravdě, může dávat opravdový smysl našemu každodennímu vztahu k Pánu, k druhým i k nám samotným. Klamat, předstírat, žít ve falši – to všechno se rovná tomu, co Ježíš definuje jako „obílené hroby“ (Mt 23,27), to se rovná oné slepotě, která plodí hluboký vnitřní smutek, a to vše je jen určitá předjímka a podoba smrti.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C, Autor: Enzo Bianchi, vydalo KNA