Izaiáš 40,1–5.9–11;
2. list Petrův 3,8–14;
Marek 1,1–8
LECTIO
K prvnímu čtení:
Nádherný úryvek je součástí proroctví, které Izaiáš pronesl v období návratu z babylonského vyhnanství. Perský král Kýros dovolil Židům, násilně přesídleným do Babylonu, aby se vrátili se do své vlasti.
V úryvku se setkáváme s několika postavami: Především zde vystupuje sám prorok, dále jsou zde posluchači, kteří dostávají příkaz stát se prostředníky útěchy, určené městu Jeruzalému, jež muselo vytrpět tolik pokořování, a konečně zde figuruje samo město Jeruzalém (Sión), k němuž se celé toto poselství obrací.
Hlavním poselstvím tohoto úryvku je příchod Boží: “Hle, Pán, Hospodin, přichází” (v. 10). Hospodin, který jediný může člověka dokonale utěšit, zaujímá proto dvojí postoj: svou autoritou zcela mění situaci tohoto národa a vysvobozuje ho z otroctví (v. 2), a představuje se jako pastýř, který vede své stádo a bere ohled na možnosti jeho jednotlivých členů (v. 11: “svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede”).
Pouze Bůh může potěšit, ale lidé dostávají úkol, aby tuto Boží útěchu hlásali: “Těšte, těšte můj lid… Mluvte k srdci Jeruzaléma” (v. 1-2). Každý, kdo se stává tímto hlasatelem, musí ve svém srdci nechat rozhořet stejnou lásku, jakou má Bůh ke svému lidu. Jedině tak bude moci “mluvit k srdci”.
Hlavním aktérem útěchy je Bůh; to ale neznamená, že mají lidé zůstat zcela stranou. Bůh touží, aby se na jeho útěše podíleli také lidé – jejich úkolem je “připravit na poušti cestu”. Doslova se zde hovoří o cestě vedoucí z babylónského vyhnanství zpět do Jeruzaléma, ale proroctví má nepochybně mnohem hlubší obsah: vyzývá nás, ale i všechny ty, co byli před námi nebo přijdou po nás, abychom otevřeli své srdce Bohu a nastoupili cestu opravdového obrácení.
Ke druhému čtení:
Petrova slova se dnes obrací ke společenství, které trápí jeden velmi specifický problém: někdo z jeho středu zneklidňuje ostatní věřící tím, že zpochybňuje přislíbený Pánův příchod: “Kdepak je ten jeho slíbený příchod?” (2 Pt 3,4). Jeho námitka však jde do ještě větší hloubky a zpochybňuje věrohodnost celého Písma svatého: “Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak bylo od začátku stvoření!” (3,4).
První odpovědí je citace žalmu 90,4: “U Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.” Očekávání Ježíšova příchodu není otázkou množství dní nebo století, nýbrž kvality času, který byl každému z nás dán. Bůh nevnímá čas člověka jako součet dní jeho života, ale dopřává mu milostivé léto, určené k obrácení (srov. Lk 4,19; 13,8). “Jeden den” zkrátka znamená jediný čas, který je třeba naplnit jedinou snahou o věrnost vůči Bohu. Dny, které Bůh daruje člověku, jsou tedy určeny k obrácení, které Bůh nabízí všem lidem. Někteří si však myslí, že obrácení nepotřebují. V důsledku toho nedokáží dobře využívat svůj čas a Boží trpělivost si vykládají jako otálení (v. 9).
Podobně i následující kosmologické obrazy: “Nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem i země a všechno, co se na ní bude nalézat…” (v. 10.12) nechtějí předpovídat, co se stane v budoucnosti se světem, ale potvrzují, že Bůh z tohoto světa odstraní veškeré zlo, zcela jej obnoví a nastolí nové životní podmínky (nové nebe a nová země).
K evangeliu:
Podle evangelisty Marka předchází příchodu Ježíše Krista, Božího Syna (v. 1), čas přípravy, vyznačující se přinejmenším třemi prvky. Prvním z nich je Písmo svaté (v. 2-3), protože Ježíšovo evangelium přináší jeho konkrétní dovršení. Správně pochopit evangelium lze proto pouze na základě neustálého rozjímání Božího slova Starého zákona. Marek cituje slova proroka Izaiáše o tom, že je nutné připravit cestu, která vede od Boha k jeho lidu a zpět k Bohu.
Přejděme ke druhému prvku: Jiný prorok, Jan Křtitel, ukazuje lidstvu cestu na poušť, na místo, kde Bůh nabízí možnost opravdového obrácení (v. 4.7-8). Podle Marka nezdůrazňuje Jan Křtitel ani tak výzvu k nápravě špatného chování, jako spíše nutnost očekávat “někoho jiného” – toho, který přichází v Božím jménu.
Třetím prvkem je sám národ, který na základě Janova kázání koná pokání a jako nový lid exodu odchází do pouště (v. 5). Lidé, kteří vyšli vstříc Janu Křtiteli a přijali jeho poselství o nutnosti obrácení, se stávají novým lidem. Společně se pak mohou vydat na cestu tam, kde zní Boží slovo, aby se jím nechali obnovit.
MEDITATIO
Všechna dnešní čtení spojuje metafora “cesty”. S tím souvisí chápání církve jako Božího národa, který vzniká tím, že jeho členové kráčejí společnou cestou. Izaiáš se obrací k lidu, jenž ztratil všechny naděje. Musí jej proto těšit a zároveň povzbuzovat, aby se vydal na cestu. K tomu jsou potřeba proroci schopní mluvit k srdci, proroci, kteří nehlásají neštěstí, ale vlévají naději. V současné době je naše svědomí ubíjeno mohutným proudem negativních a nihilistických zpráv. Naléhavě proto potřebujeme povzbuzení, a to nám mohou přinést jedině opravdoví proroci.
Také Jan Křtitel je prorokem útěchy, protože připravuje naše srdce na příchod toho, který křtí v Duchu svatém. Janův přísný a kající život je kritikou našeho životního stylu, v němž už necítíme potřebu obrácení. Jiná útěcha by nám byla samozřejmě příjemnější, ale nevedla by k žádným trvalým plodům.
V síle hluboké víry musíme svědčit o tom, že nám Bůh nabízí spásu, a přijmout poselství Jana Křtitele, že spása je už blízko, abychom byli schopni o tom přesvědčit i ostatní. Je jasné, že se v nás bude stále ozývat skeptická otázka: Ale stojí to za to? Boží slovo nám odpovídá, že to skutečně stojí za to. Svatý Petr nám ve svém listu připomíná, že tento čas je plný Boží přítomnosti. Pochopíme to však pouze za předpokladu, že opravdu uvěříme a že tento čas dobře využijeme. Příslib “nových nebes a nové země” vede všechny věřící k opravdové svatosti, která se už nyní stává předzvěstí i přesvědčivým znamením nového světa.
ORATIO
Mluvíš k nám, Pane, skrze proroky, kteří sdíleli osud svého lidu i své doby a zároveň dokázali žít v samotě nebo odejít na poušť, aby tam slyšeli tvé slovo a mohli je zvěstovat těm, kdo je následují.
Mluvíš k nám, Pane, skrze svědky, kteří dokáží sdílet úzkost, strach i životní dramata svých bratří, a zároveň jsou plní víry, s níž dokáží ukázat na tvou přítomnost, která působí uprostřed nás a v souladu s Božím zaslíbením probouzí život.
Mluvíš k nám, Pane, skrze lidi, kteří dokáží s odvahou čelit všem módám, zvyklostem, předsudkům a návykům svých současníků, a zároveň v solidaritě s nimi hledají tvou tvář, která hovoří ke zklamaným srdcím a přináší jim spásu.
Prosíme tě, shlédni na svou církev, na církev dnešní doby, na nás, kteří tvoříme tvůj lid a tvou milostí jsme se stali proroky a svědky tvé pravdy: dej, ať jsme prostředníky tvé útěchy tím, že ve svém životě i v životě druhých lidí rozpoznáváme a odmítáme jakékoliv pokrytectví. Uprostřed pouště naší společnosti dej zaznít svému Slovu, abychom i my “vyšli” a vyznali své hříchy, neboť pouze tak se nově ponoříme do milosti Ducha svatého.
CONTEMPLATIO
Ó veliká lásko, skrze niž milujeme Boha, obracíme se a přibližujeme se k němu, dosahujeme jej a můžeme ho vlastnit! Když se ptám sám sebe, jaká jsi, uvědomuji si, že jsi cesta, která přijímá, vede a doprovází k cíli. Ty jsi cesta, kterou člověk přichází k Bohu, a cesta, jíž Bůh přichází k lidstvu.
Ó šťastná cesto, neboť ty jediná jsi poznala výměnu vzácných darů, z nichž vzešla naše spása! Ty jsi přivedla Boha k lidem, ty vedeš lidi k Bohu. On sestoupil na tuto cestu, když nám vyšel vstříc; my po ní vystupujeme, když jdeme za ním. Pouze cestou lásky mohl Bůh přijít k nám a jedině touto cestou můžeme my přijít k němu.
Nevím, jak bych tě lépe oslavil než uznáním, že právě tys přivedla Boha z nebe a pozvedla člověka ze země k nebi: veliká je tvá moc, neboť skrze tebe se Bůh tak ponížil a člověk byl tak povýšen! (Hugo od sv. Viktora, In lode del divino amore, Milán 1987, 280-281).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
“Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách” (Ž 24,4)
