Soud podle zákona lásky (Slavnost Ježíše Krista Krále A)

Poslední neděli v liturgickém roce nasloucháme Ježíšovým slovům na závěr jeho eschatologická řeč v evangeliu svatého Matouše a dozvídáme se o posledním soudu. Tato výjimečná pasáž evangelia prostým způsobem shrnuje podstatu křesťanské identity, která tkví v konkrétně odpovědnosti křesťanů za své bratry, zejména pak za ty, kdo jsou v tomto světě na posledním místě.

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy“ (Mt 25,31–32). Ježíš o sobě ve třetí osobě jako o Synovi člověka (srov. Dan 7,13), tedy jako o eschatologickém Soudci, který přijde na konci dějin, aby nastolil Boží spravedlnost. Jeho královská důstojnost spočívá v naplnění soudu, který je měřítkem spravedlnosti pro všechny, kdo se na zemi stali obětí bezpráví, a tak byli zbaveni možnosti vést život hodný lidské důstojnosti. Tímto způsobem přivede Ježíš k naplnění to, co započal během svého putování mezi lidmi, jimž prokazoval dobro (srov. Sk 10,38). Soud je zcela nezbytný proto, aby dějiny měly smysl a aby se každé naše počínání setkalo se svou objektivní pravdou před tváří Hospodina, jenž miluje právo a spravedlnost (srov. Žl 33,5).

Vyprávění o tom, jak Syn člověka „oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici“ (Mt 25,32–33; srov. Ez 34,17), je obraz převzatý od proroka Ezechiela. Tento soud, zároveň všeobecný i osobní, nenastává, jak by se mohlo na první pohled dát, na konci nějakého procesu. Zde se předkládá pouze rozsudek, protože celý náš život je místem zcela zvláštního „procesu“. Abychom si to uvědomili, popisuje Ježíš dvojí symetrický dialog mezi Králem – Synem člověka na jedné straně a těmi, kdo se nacházejí po jeho pravici a levici. Prvním, o nichž říká, že jsou „požehnaní mého Otce! (Mt 25,34), Král daruje jako dědictví Boží království: „Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,35–36). Protože ti na levici se takto k druhým nechovali, je jim vyhrazen zcela odlišný úděl.

Měřítkem oddělení ovcí od kozlů nejsou morální a teologické otázky, protože spása závisí výlučně na tom, zda člověk sloužil, anebo nesloužil svým bratřím a sestrám, a také na vztazích ve společenství s těmi, které jsme se na svém putování potkali. Překvapivý je údiv těch, na které se Syn člověka obrací: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?“ (Mt 25,36–39). Syn člověka jim na to odpovídá: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Ano, chudák, jemuž chybí to nezbytné k důstojnému lidskému životu, je „svátostí“ Ježíše Krista, protože náš Pán se s ním chce identifikovat (srov. 2 Kor 8,9). Ten, kdo slouží potřebnému, slouží Kristu, ať si to uvědomuje, či nikoliv.

Pro nás křesťany jsou navíc chudí také „svátostí hříchu světa“ (Giovanni Moioli), nespravedlnosti, která v tomto světě panuje. V tom, jak s nimi jednáme, se projevuje naše schopnost žít v tomto světě jako tělo Kristovo. Když vidíme někoho, kdo je v tenatech bídy, měli bychom být schopni interpretovat danou situaci jako důsledek nespravedlnosti, která je i naší odpovědností. Když budeme pracovat na odstranění bezpráví, pak se chudý opravdu pro nás stává svátostí Krista, i když si to možná uvědomíme až na konci času…

Posledního dne budeme všichni, tedy jak křesťané, tak nekřesťané, souzeni podle lásky. Bude se po nás žádat pouze vydání počtu z láskyplné služby, kterou jsme každodenně prokazovali svým bratřím a sestrám, především pak těm nejpotřebnějším. A tak se na posledním soudu konečně odhalí nejhlubší pravda o našem každodenním životě čili to, zda náš život byl veden v lásce, anebo v sobectví. „Učme se tedy rozjímat nad tak velikým tajemstvím a sloužit Kristu tak, jak si on sám přeje, abychom mu sloužili“ (svatý Jan Zlatoústý).

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo -  autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.