"Skutečně chceš zahubit…?" (17. neděle v mezidobí C)

LECTIO

K PRVNÍMU ČTENÍ
Výše popisovaná událost je spojena s předcházejícím příkladem pohostinnosti pod dubem v Mamre (v Hebronu): ve 22. verši, který liturgický text neuvádí, se mluví o „těch mužích“ a o jediném „Pánu“.  Na něho se Abrahám obrací a ukazuje tím, že není jen „otcem naší víry“ a vzorem pohostinnosti, ale také velkým přímluvcem.

Abrahám prosí Pána za Sodomu. Dovolává se Boží vlastnosti, spravedlnosti, která ovšem může být dvojsečná: v neprospěch hříšníků a ve prospěch nevinných. Protože město je nedělitelné, spravedlnost by mohla být vzývána  v neprospěch početnějších hříšníků, a kvůli nim by mohla zahynout hrstka nevinných. Abrahám však žádá spravedlnost pro nevinné, aby získal odpuštění pro ostatní. Výsledkem je záchrana celého města. Abrahámova volba je založena na Božím přátelství, Bůh ho nazývá svým „přítelem“ (Iz 41,8; Jak 2,23), on naopak vícekrát nazývá Boha svým „Pánem“ (v. 27.30.31.32) a může s důvěrnou smělostí šestkrát snížit počty spravedlivých: „Jsem velmi smělý…“ (v. 27.31). Bůh ho seznamuje se svými plány: „Mám skrýt před Abrahámem, co hodlám udělat?“ (Gn 18,17) a Abrahám ví, že v Bohu milosrdenství převažuje nad spravedlností, přestože je „soudcem celé země“, takže když vzývá spravedlnost, ve skutečnosti vzývá milosrdenství. Abrahám se tedy projevuje jako přítel Boha, ale také jako přítel lidí, za které se přimlouvá.

KE DRUHÉMU ČTENÍ

Křest je výchozím bodem křesťanského života, je okamžikem našeho začlenění – „spolu“, „s“, jak opakuje dnešní úryvek – do Kristových Velikonoc, do jeho smrti a vzkříšení. Kristova smrt na kříži a jeho položení do hrobu ruší naši duchovní smrt, „odpustil nám všechny hříchy“ (v. 13), a zrušil dlužní úpis náš i celého lidstva. Kristus ho „zničil“ tím, že za nás zaplatil prolitím své krve (v. 14). Skrze vzkříšení svého Syna nás Otec „oživil zároveň s ním“ (v. 13). Život a vysvobození z neschopnosti zaplatit za vlastní hříchy jsme však dostali pod jednou podmínkou – že jsme „uvěřili v moc Boha“ (v. 12).

K EVANGELIU

Ježíš vyučuje modlitbě vlastním příkladem („Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil“ – v. 1). Uvádí nás do tajemství svého synovského vztahu k Otci a zjevuje nám vhodná slova k rozmluvě s ním.  Především i my máme právo nazývat ho Otcem: jsme tedy skutečně jeho děti a můžeme přistupovat s důvěrou k trůnu milosti (srov. Žid 4,16), s větší důvěrou, než k pozemskému otci, který nám dal život („…čím spíše nebeský Otec…“ – v. 13). Posvěcovat Otcovo jméno znamená, že Bůh bude poznáván a uznáván tak, jak se zjevuje. Žádat, aby přišlo Otcovo království znamená chtít, aby lidstvu vládla jeho milost a Slovo, které šíří pravdu, spravedlnost, lásku a pokoj. Chléb je vše, co člověk potřebuje k životu těla a ducha. Žádáme od Boha odpuštění a zavazujeme se odpouštět druhým. Pomoc v pokušení je součást duchovního života – sám Ježíš s ní učinil zkušenost (Lk 4,1n), proto „dovede pomáhat“ (Žid 2,18; 4,15; 12,4-7).

Dvě krátká podobenství mají společné poselství, které je vloženo mezi ně (v. 9): Ježíš ujišťuje, že každá modlitba bude vyslyšena, pokud bude vyslovena v synovské důvěře (v.11-13) a v případě potřeby bude naléhavá (v. 8). „Neobtěžuj mě,“ odpovídá přítel (v. 7), ale nakonec neodolá vytrvalému naléhání; „…jinak sem bude ustavičně chodit a trápit mě“ (Lk 18,5), říká soudce, když se zastává vdovy. Nebeský Otec ví, co potřebujeme, proto nám nedává pouze „dobré věci“, ale také nejlepší dar, Ducha svatého, a to „rychle“ (Lk 18,8).

MEDITATIO

Osvojme si poselství prvního čtení a evangelia. Je to pozvání k modlitbě k Otci, plné dětské důvěry, k Otci, který „ví všechno dokonaleji a lépe“ (1 Jan 3,20) a je o mnoho lepší než kterýkoli pozemský otec (srov. Lk 11,13). Výchozím bodem této modlitby je beznadějná situace Sodomy a nouze: „Nemám, co bych předložil“ (Lk 11,6). Nabízejí se dvě cesty: buď vše nechat svému osudu, nebo ukázat, že věříme v přátelství někoho mocnějšího, a požádáme ho o pomoc. Přítel jde obtěžovat přítele o půlnoci, Abrahám žádá Boha odvážně: „Jsem velmi smělý.“ Oba dva prosí naléhavě a dosahují toho, oč žádali. Dokazují tak pravdivost výroku: „Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého!“ (Jak 5,16). Vidíme-li kolem sebe obtížné situace, jednáme rezignovaně – „dveře jsou už zavřeny“ (Lk 11,7) – nebo s nadějí a trpělivostí těch, kdo věří v Otcovu lásku?

ORATIO

Škola modlitby církevních otců spočívala ve výkladu oratio dominica neboli Pánovy modlitby Otče náš. První dvě prosby se týkají Otcova jména a království, ostatní jsou prosby za nás. Všechny jsou založeny na víře v Otce a lásce k němu. Zkusme je recitovat pomalu, jednu po druhé, a vzývejme Ducha svatého, aby nás uvedl do hloubky jejich pravdy.

Druhé podobenství evangelia popisuje důvěrné synovské prosby. První podobenství a první čtení nás naopak učí prosebné modlitbě za druhé, přímluvám v tom duchu, jaký vidíme v Žalmu 122,8: „Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!“  Neboli jak praví apoštol Pavel Timotejovi: „Věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi“ (1 Tim 2,1). V dnešních čteních chybí díky a chvály; je zde však přítomna prosebná modlitba za druhé, modlitba jako skutek lásky. Zkusme žádat „chléb“, „dobré věci“, dar Ducha svatého pro členy naší rodiny, přátele i nepřátele… a rovněž pro ty, kdo se svěřili do našich modliteb!

CONTEMPLATIO

Modlitba Otče náš a přímluvné modlitby vůbec, o nichž jsme rozjímali, jsou pro nás výzvou, abychom obrátili mysl a srdce k Bohu a mysleli na naše společné přátele. Přítel, který jde o půlnoci k příteli, aby se přimlouval za jiného přítele, představuje „nesmírné množství“ přímluvců (Žid 12,1); mezi nimi vynikají Abrahám (Gn 18), Mojžíš a Samuel (Ez 32,11-13; Jer 15,1), Jeremiáš (2 Mak 15,14), a především Ježíš, který je stále živ, aby se za nás přimlouval (srov. Žid 7,25).

Přímluvná modlitba je vynikající způsob, jak se stát bližním. Milosrdný Samaritán zachraňující „napolo mrtvého“ nejenže se o něj postaral, ale žádá hostinského: „Starej se o něho“ (Lk 10,33-35). Svatí uvádějí tuto lásku ve skutek tím, že „se za nás neustále přimlouvají u Otce“ (LG 49). Panna Maria v nebi zvláštním způsobem pokračuje v úloze, již měla v Káně, kde „ze soucitu svou přímluvou dala podnět“  (LG 58) k tomu, že Ježíš vyšel vstříc novomanželům: „Nemají víno“ (Jan 2,3). Základem přímluvy je přátelství s Bohem, který je stále připraven nás vyslyšet: Otec, který nám chce mimo „dobré věci“ nabídnout vynikající dar Ducha svatého, přítel, který neodmítá s prázdnýma rukama neodbytného přítele, soudce celé země, který snímá hříchy a jehož milosrdenství je bez hranic.

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Abrahám přistoupil a pravil: ‘Skutečně chceš zahubit…?’“ (Gn 18,23).

 
Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle