Genesis 2,18-24;
Židům 2,9-11;
Marek 10,2-16
První čtení: „Není dobré, že člověk je sám…“; evangelium k tomu doplňuje: „Člověk nerozlučuj… Liturgie nás zve, abychom si za předmět dnešní úvahy vybrali rodinu nebo, lépe řečeno, instituci, ze které rodina povstává, tedy manželství.
Kdo v současné době nehovoří o manželství a rodině? Hovoří o nich politici, poněvadž tato tematika je v centru rozsáhlé – a tudíž neblahé – legislativní revize; hovoří o nich sociologové, často usilující o jejich demytizaci a relativizaci; věnují se jim právníci, kteří ze své pozice hledají nové cesty rodinného práva.
Jakým právem a z jakého hlediska o nich hovoří také Ježíš Kristus? Jak se dostávají tyto dvě skutečnosti do sféry jeho aktivity? Hledisko jeho pohledu je jasně ukotveno v dnešních čteních: Bůh uhnětl ženu a přivedl ji k muži; na začátku stvoření je Bůh stvořil jako muže a ženu, proto se tito dva stanou jediným tělem. Ježíšovým hlediskem je tedy stvoření. Muž a žena byli stvořeni Bohem tak, aby mohli utvářet jednotu, aby utvářeli jediné tělo, aby mohli uvádět do života a rozvíjet manželské spojení. Ježíš má pochopitelně právo hovořit o manželství a stanovit zákony, jímž se má podřídit, protože manželství je dílem Božím a on hovoří ve jménu Božím a s mocí, kterou mu Bůh svěřil. Pro věřícího člověka nemůže být nic tak jasného jako toto východisko, což je zároveň skutečnost velmi radostná a útěšná. Kolik jenom stínů se odpradávna snášelo na manželství; někdy se dokonce zvažovalo, jestli to náhodou není dílem zlého. Ježíš na manželství opět ukazuje jako na akt Boží lásky: „Není dobré, že člověk je sám.“
Úryvek z knihy Genesis nám představuje skutečnost manželství na jeho počátku, hned jakmile vzešlo z rukou Božích jako „velmi dobrý“ projekt. Jednalo se o skutečnost dosud nezkaženou, v níž je všechno prozářené, uspořádané a hluboké. Bůh prvním lidem požehnal se slovy: Ploďte a množte se, panujte nad zemí, všechno je vaše: rostliny, semena a zvířata (srov. Gn 1,28–30). Adam a Eva, tento lidský pár – není ani tak důležité, zda odpovídají jejich jména a popis realitě – byli nazí jeden před druhým a nezakoušeli stud před sebou samými (srov. Gn 2,25), protože žili ve spořádaných vztazích, harmonii a byli svobodní. Sám Bůh při pohledu na korunu svého stvoření velmi spokojeně a radostně zvolal: To všechno je překrásné! (srov. Gn 1,31). Svatopisec poznamenává: „Nastal večer, nastalo jitro – den šestý“ celého sedmidenního tvoření.
Pokusme se proniknout do větší hloubky tohoto vyprávění; co se vlastně ve skutečnosti stalo, když Bůh vytvořil tuto dialektiku dvou pohlaví? Jaká to Boží síla byla vložena do stvoření při vytvoření muže a ženy jako rozdílných a neúplných, stvořených tudíž jeden pro druhého?
Musíme to odhalit v samotném východisku Božího projektu: „Není dobré, že člověk je sám.“ Člověk samotný a sám si dostačující je bytím statickým, uzavřeným do sebe sama a především velmi náchylný k pýše. Bůh chtěl položit jeho život, obrazně řečeno, na nakloněnou rovinu: nakloněnou ne směrem dolů, ale směrem nahoru. Vytvořil proto vzájemnou přitažlivost a náklonnost dvou pohlaví, jež se staly podnětem vyvádějícím člověka ze sebe samotného, uvádějícím ho do pohybu, zjevujícím mu jeho hranice a vrhajícím ho na cestu a do dobrodružství, které by ho nakonec měly přivést – skrze druhé pohlaví a skrze lásku – k „naprosto Jinému“ a k Lásce, jíž je on sám.
Žena je pomocí, která je muži podobná: není tedy jakýmsi prostředkem nebo nástrojem povznesení, jak se kdysi v atmosféře sladkého nového životního stylu soudilo, ale je společnicí při povznesení, naprosto podobná muži. Podobná, ale přesto rozdílná, protože právě v této rozdílnosti spočívá podnícení k životu, k utvoření jednoty mnohem hlubší a bohatší.
Různorodost pohlaví je v přírodě skutečností velmi originální a neopakovatelnou. Bůh je od nás jiný svou přirozeností i svou osobou; v manželství je muž odlišný od ženy svou osobou a svým pohlavím.
Tak tomu bylo na počátku. Přejdeme nyní k dnešnímu evangelijnímu úryvku. Jak odlišný obraz se před námi objevuje! Z Ježíšových slov zaznamenáváme nástin manželství velmi odlišného od toho, které chtěl Bůh; toto manželství může být ze strany manžela zrušeno (a to pouze ze strany manžela!) pouhopouhým rozlukovým lístkem, navíc z jakéhokoli důvodu (alespoň podle tehdejších rabínských škol). Neexistuje tu už rovnost pohlaví vzhledem k právům; nenalézáme tu už jednotu; manželství už není žádnou vážnou a hlubokou skutečností na celý život, jak to chtěl Bůh. Manželství je výrazně podřízené vlastnictví a dědictví, z čehož vyplývá absolutní převaha roviny plození a potomstva. Tuto situaci můžeme spatřovat už ve slovech posledních starozákonních proroků (srov. Mal 2,14–16). Podobné nebo ještě horší a ponižující skutečnosti bychom mohli najít i v dobových světových pramenech, zvláště mimo území Svaté země, která byla chápána jako největší rozkvět civilizace, tedy v Řecku a Římě.
Ježíš, jenž přichází s úmyslem přivést všechny věci k čistotě jejich původního určení, rekapituluje tento záměr i v otázce manželství, a to skrze navození zákona panujícího na počátku: na počátku, při stvoření, tomu tak nebylo…; tenkrát byl jeden muž manželem jediné ženy, a to navždy, a ti dva byli sjednoceni do takové míry, že utvářeli osobní jednotu. Pokud to byl Bůh, kdo spojil muže a ženu v jedno, pak člověk nemá právo to měnit a odloučit je.
Ježíš jen v doprovodu učedníků potom vstoupil do domu a vysvětlil jim to nezaměnitelně a naprosto jasně slovy: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“ Není žádných pochyb, že Ježíš těmito slovy naprosto jasně vylučuje to, co označujeme jako rozvod (nevylučuje ho však pouze pro ženu, jak tomu bylo dřív, ale i pro muže!). Hovoří nejen o pouhém oddělení, které se evidentně uznává jako možné a nutné v některých případech (například darování se cele službě Království; srov. Lk 18,29), ale o rozdělení s cílem vzít si někoho jiného.
Nacházíme se tedy u otázky rozvodu. Nemluvit o něm při této příležitosti pouze proto, že se jedná o citlivou a velmi palčivou otázku, by bylo obcházení evangelia. Právní problematika této otázky se zdá být vyjasněná a překonaná, což nám umožňuje lépe a hlouběji pochopit evangelium, a hovořit tudíž s větší svobodou a odvahou.
Podobně jako v jiných případech se i v otázce manželství a rozvodu vytratila její evangelijní rovina; mnohdy jsme ji redukovali na otázky právní povahy: rozvést se znamená oddělit se od manželky či manžela, po jistou dobu danou zákonem takto žít, posléze učinit potřebné kroky k rozvodu a potom opět uzavřít nový sňatek. [V italském občanském právu neexistuje nic jako rozvod „po vzájemné dohodě“, manželé musejí nejprve podat žádost o rozluku a teprve po uplynutí tří let může soud manželství na základě prokázání, že je toto nenapravitelně rozvráceno, rozvést; pak je možné uzavřít manželství nové. Pozn. překl.] Podobně jako se podle evangelia může spáchat cizoložství už na základě žádostivosti po jiné ženě ve svém srdci (tedy aniž by došlo k fyzické nevěře a zradě partnerky), tak můžeme hovořit i o rozvodu srdce, který se může naplnit i bez shora jmenovaných právních aktů jednoduše vzájemným odcizením partnerů, vnitřním odloučením od druhého a sjednocením – ačkoli pouze touhou a ne stabilním vztahem – s jinou ženou nebo mužem. Vytváří se tak oddělující zeď, jež sice není úředně „orazítkovaná“, ale má naprosto stejný reálný dopad. Pro evangelium je to již určitá forma rozvodu, odlišující se od jiných pouze tím, že není neodvolatelná a vnějškově se nemusí nijak výrazně projevovat.
Kolik křesťanů tak vlastně po celá léta žije v prakticky rozvedených manželstvích, jejichž rozvod je ověřitelný a dokonaný, tedy chtěný a uskutečňovaný? Nenajdeme-li už mezi manžely ani touhu po vzájemném odpuštění a smíření, když se ke slovu dostala naprostá lhostejnost, pak skutečně došlo k faktickému rozvodu srdce. Jde o zapuzení bez rozlukového lístku! Boží přikázání je tak přestoupeno a manželé už nejsou „jediným tělem“.
Hodně se mluví o velkém zlu právně uskutečněného rozvodu: ženy odsouzené k samotě, děti psychicky poznamenané zraňujícím odloučením vlastní matky a otce a rozhodnutím o pobytu u jednoho nebo druhého. Jedno dítě v takové situaci znám; po spatření jeho očí už nepotřebuji navštěvovat konference o zlech, které rozvody působí. V těch očích zraněného ptáčete jsem je všechny spatřil otištěné. Je však zlo, které působí onen druhý rozvod srdce pro společnost, rodinu a děti menší? – Setkáme se s mnoha mladými lidmi, kteří zbloudili z pravé cesty, potýkají se s drogami nebo působí násilí jiným; vůbec se však nejedná o děti rozvedených a opětovně sezdaných rodičů, ale často o děti rodičů, kteří žijí v rozvodu srdce, kteří se hádají, zraňují nebo tvrdošíjně mlčí, čímž působí své rodině „peklo na zemi“.
„Člověk nerozlučuj“ znamená pochopitelně, že lidský zákon nemá rozlučovat, avšak znamená to také, a především, že se manžel nemá rozlučovat od své manželky a manželka od svého manžela.
Je toho poměrně málo, co se dá dělat poté, kdy je tento rozvod léta dokonaný. Mnohé je však možné učinit zpočátku, abychom zabránili vůbec možnosti jeho rozběhnutí.
Ježíš vyzývá k jednotě: „Ti dva budou jeden člověk“, tedy jako jedna osoba, ve svornosti citů i ideálů; implicitně tak vlastně klade lidem na srdce, aby budovali jednotu a den ze dne ji obnovovali. Jak? – Hned při objevení problémů, protikladů, nepochopení nebo vzájemného chladu to všechno mají řešit. „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26); toto doporučení Apoštola přeložené pro manžele znamená: kéž nezapadne slunce, aniž byste se usmířili; neulehněte na lůžko dříve, než si vzájemně odpustíte, i kdyby to měl být jen pohled lítosti.
Pochopitelně půjde také o vzájemnou důvěru, ta působí jako „mazivo“: povídat si, sdílet vlastní obtíže, starosti i pokušení. Kdybychom svému partnerovi řekli alespoň částečně to, co sdělujeme zpovědníkovi nebo píšeme redaktorům jistých časopisů, kolika bědám by se dalo zabránit nebo je alespoň zmírnit! Dokud panuje vzájemná důvěra, rozvod zůstává někde hodně daleko.
Výraz „jediné tělo“ odkazuje nepřímo také k dalšímu lidskému prostředku napomáhajícímu vyhnout se rozvodu srdce – sexuální harmonii; je nutno učinit z manželského spojení skutečně autentický okamžik oboustranného darování, odevzdání a pokory tak, aby toto spojení sloužilo k obnovení pokoje a vzájemné důvěry. Stále je nutno pokračovat v nahlížení své ženy tak, jak to doporučuje Bible, tedy jako na „ženu vlastního mládí“, a v nahlížení svého manžela jako na muže vlastního mládí, tedy jako na bytí, které darovalo své mládí pro tebe (srov. Př 5,18).
Zjišťujeme však, že to všechno nestačí a že jsou zapotřebí také duchovní prostředky: oběť a modlitba. Pokud manželství potkávají takové těžkosti na cestě k jednotě, pak je důvodem také to, že ve vztahu schází duch oběti a pohlíží se spíše na to, jak z druhého vyzískat pro sebe více než hledat způsoby, jak se mu naopak více darovat.
Modlitba! – Tou nejlepší je společná modlitba manželů. K ní ale dnes přidáváme také modlitbu společenství. Modleme se za manžele a za ty, kteří se na manželství připravují, ať je Pán chrání a vzdaluje od každého rozvodu srdce.
Převzato z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
