1. čtení: Skutky 9,26–31
2. čtení: 1. list Janův 3,18–24
Evangelium: Jan 15,1–18
Během posledních nedělí doby velikonoční nás církev zve, abychom četli Ježíšova slova, která přináší a o nichž rozjímá tzv. „řeč na rozloučenou“ ze čtvrtého evangelia (srov. Jan 13,31 – 16,33). Právě skrze ně k nám promlouvá velikonoční Kristus, Pán oslavený ve smrti a vzkříšení.
Dnes nám v podobenství Ježíš odhaluje sám sebe, ukazuje svou pravou identitu a zároveň svůj vztah k Otci a k učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Ve Starém zákoně byl věřící lid opakovaně definován metaforou o vinici (srov. Žl 80; Iz 5,1–7;27,2–5; atd.) jako lid Bohem vyvolený a zasazený do zaslíbené země. Tak mohl být Bůh chápán jako pán vinice, který je s ní svázán láskyplným vztahem, pečuje o ni a je jí oddán. Přál si, aby tato byla vinice plodná, aby přinášela mnoho ovoce, protože víno je symbolem lásky (srov. Pís 2,4)…
Nyní však, po Ježíšově pozemském životě a po jeho zmrtvýchvstání, je vinice osobou, je to Ježíš, Syn samotného Boha: on je pravý vinný kmen, v němž tělesně žije celý Boží lid. Od něj je odvozena identita učedníků, těch, kteří následují Ježíše Krista zcela vtaženi do jeho života a osudu: oni jsou ratolesti a musejí zůstat napojeni na vinný kmen, aby z něj přijímali mízu. Není to jenom nezbytná podmínka nesení ovoce, je to otázka života a smrti… Ano, Ježíšův učedník není ten, kdo se omezí na znalost jeho učení, ale ten, kdo s ním zůstane pevně spjat vztahem lásky, radikálním zapojením svého života. Ježíš není pouze nějaký duchovní učitel, jehož máme poslouchat, jako mnozí jiní na jiných náboženských cestách. Abychom byli křesťany, je třeba s ním žít.
Ježíš sám tento vztah definuje slovesem „zůstávat, přebývat“. Opravdový učedník je povolán žít vytrvale v Ježíši natolik, že v něm založí svůj příbytek, že přebývá v jeho slově (srov. Jan 14,23–24), přebývá v jeho lásce (srov. Jan 15,9–10), že může říci: „já a Ježíš žijeme spolu“ (srov. Gal 2,20)… A naopak – bez tohoto proudění života, který z Otce sestupuje na Ježíše a z Ježíše na nás, by se křesťanský život mohl stát praktikováním náboženství a tedy ve skutečnosti „světskou záležitostí“ (srov. 1 Kor 7,31). Každý křesťan je tedy upozorněn, že bez skutečné vazby na Ježíše nejenže „nemůže dělat nic“, ale nemá ani žádným způsobem nic společného s Kristem! A právě toto je nejběžnější cesta, jak se stát pokrytci: nazývat se křesťany a nebýt jimi…
Cítit se ratolestí na kmeni je zkušenost toho, kdo ví, že je v péči vinaře, Otce, který nás očišťuje právě jen proto, abychom nesli hojnější ovoce. Je to zkušenost toho, kdo se učí nést ovoce ve jménu vinného kmene a skrze mízu, na níž má podíl, ale která mu nepatří. Je to zkušenost být ratolestí spolu s ostatními ratolestmi, bratry a sestrami, a tak být pravou církví Boží, jsme-li zakotveni v Kristu. Stát se doopravdy učedníky znamená stávat se jimi společně. Není to chvilková záležitost, není to otázka určité etapy života – je to dlouhá a namáhavá cesta, na níž jsme povoláni vytrvat a zůstat ve společenství s Kristem. A tak nám postupně, den po dni naše pouto lásky s Pánem umožní vstoupit do přátelství s ním (srov. Jan 15,13–15)…
V době, kdy se zdá, že v naší církvi převažují „militantní křesťané“, kteří chtějí bojovat pro Ježíše Krista, aniž by byli jeho učedníky, je dobré si připomenout, že velký církevní otec svatý Ignác z Antiochie se až na samém sklonku svého života, když kráčel vstříc mučednické smrti, odvážil napsat: „Nyní začínám být Kristovým učedníkem.“
Převzato z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k liturgickým textům této neděle.
