1. čtení: 1. kniha Mojžíšova 22,1–2.9a.10–13.15–18
2. čtení: List Římanům 8,31b–34
Evangelium: Marek 9,2–10
První postní neděle nám ukázala Ježíše v konfrontaci s temnotou možnosti zla, když byl v samotě pouště postaven tváří v tvář Satanovi, a tato neděle nám jej představuje v samotě „vysoké hory“, kde zakouší proměnění své tváře i celé své osoby, jež se stává účastnou jasu Otcovy slávy. V samém srdci postní cesty ukazuje Ježíšovo proměnění cíl, k němuž tato cesta vede, tedy vzkříšení, událost Velikonoc, jíž je proměnění předzvěstí a proroctvím.
Ježíš vystupuje na vysokou hru v Galileji se třemi učedníky, kteří budou jedinými svědky toho, co se na tomto odloučeném místě stane: s Petrem, Jakubem a Janem. Jsou to učedníci povolaní jako první (srov. Mk 1,16 –20), jsou to svědkové vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,37–43), ti, které s sebou Ježíš vezme v hodině boje, v hodině agónie v Getsemanech (srov. Mk 14,32–42) – tam ho uvidí proměněného úzkostí a strachem. Jako Mojžíš vystoupil se třemi druhy na Sinaj, aby „viděl Boží slávu“ (srov. Ex 24,1–11), tak také Ježíš vystupuje na horu. Zde je to však Ježíš sám, komu se dostává Boží slávy, jeho učedníci kontemplují jako toho, jehož Otec prohlašuje „milovaným Synem“…
Toto velké tajemství je odhaleno především zjevením Mojžíše a Eliáše, kteří představují Zákon a Proroky, Písmo svaté Starého zákona, po Ježíšově boku. Ježíš, který nepřišel Zákon a Proroky zrušit, ale naplnit (srov. Mt 5,17), byl jimi zvěstován a nyní mu vydávají svědectví jako tomu, kdo je naplněním všech Božích zaslíbení. Září Boží slávou a odhaluje svoji pravou identitu právě tehdy, když stojí mezi Mojžíšem a Eliášem, když je hledán v Písmu a nalezen jako ten, kdo Písmo naplňuje (srov. Lk 24,27.44). Odtrhnout Ježíše Krista od Písma znamená nepřijmout význam dějin spásy a současně vyprázdnit obsah víry ve vzkříšení: „Kristus“ totiž „zemřel a vstal ve shodě s Písmem“ (srov. 1 Kor 15,3–4). Mezi Kristem a Písmem je vzájemnost: jestliže je tu světlo, které Mojžíš a Eliáš vrhají na Krista a tím ho označují jako toho, kdo naplňuje proroctví, pak Kristus naopak ze své strany vrhá světlo, jež osvěcuje Písmo, vysvětluje ho a potvrzuje v jeho trvalé prorocké hodnotě. Je to skutečně tak, jak napsal sv. Jeroným: „Neznat Písmo znamená neznat Krista.“
Když tedy Ježíš zazáří v Boží slávě, zazáří okolo něj společenství. Mojžíš a Eliáš se svatými staré smlouvy a Petr, Jakub a Jan se svatými smlouvy nové jsou shromážděni kolem Ježíše v jediné zkušenosti společenství. Jdeme-li hlouběji, zjevuje se v této události božské společenství uvnitř Trojice: Otec dává zaznít svému hlasu a oblak slávy neboli přítomnost Ducha Svatého je prostředím, v němž se děje proměnění Syna. Ano, Ježíšovo proměnění se jeví jako předzvěst společenství, jež nás všechny čeká v Království, jako prvotina světa, jenž je zcela ve znamení krásy a slávy Boží!
Od nás, kteří hledíme na toto tajemství, se žádá pouze přijetí Otcova hlasu, který implicitně prohlašuje Ježíše za své Slovo: „To je můj milovaný Syn, milujte ho, poslouchejte ho!“ Velké přikázání svěřené Izraeli: „Slyš Izraeli!“ (Dt 6,4) nyní zní jako: „Poslouchejte jeho, Syna!“ – Slovo učiněné tělem (srov. Jan 1,14), jež se stalo lidským v Ježíši, který nám s konečnou platností sdělil neviditelného Boha (srov. Jan 1,18). Pro nás všechny tak toto evangelium představuje velkou výstrahu: Ježíš nemůže být projekcí našich přání, není Bohem, kterého si představujeme a vytváříme podle našich přání a jehož milujeme proto, že jsme si ho vlastníma rukama vytvořili. Ne, on je Ježíš Kristus podle Písma: abychom ho poznali, je třeba naslouchat Slovu obsaženému v celém Písmu, jehož srdcem je evangelium!
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.
