1. čtení Izaiáš 2,1–5
2. čtení Římanům 13,11–14a
Evangelium Matouš 24,37–44
Dnes začíná adventní doba, „svátost“ očekávání završení dějin, kdy náš Pán Ježíš, Syn člověka, přijde ve své slávě; očekávání dne, kdy bude konečně obnoveno Království spravedlnosti a pokoje, které Ježíš hlásal a svým životem, svou smrtí a svým vzkříšením připravil. Ano, Ježíš Kristus přijde ve slávě, aby soudil živé i mrtvé. Pokud by naše víra neobsahovala tuto naději, byli bychom my křesťané přede všemi lidmi k pláči (srov. 1 Kor 15,19).
V úryvku z Matoušova evangelia, nad nímž dnes budeme rozjímat, Ježíš nabádá své učedníky, jak je třeba se na onen den připravovat. Mistr vychází ze zásadního ponaučení: „O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom sám Otec“ (Mt 24,36). To nás ale nemá naplňovat malomyslností, naopak: máme jistotu, že Otec ve své lásce k lidstvu a ke všemu stvoření onu hodinu připravuje a vyjeví nám ji, až to pro nás bude vhodné. Prodchnuti touto důvěrou, která je silnější než všechny události, jež se zdánlivě stavějí proti ní, naslouchejme Pánovým slovům s otevřeným srdcem.
Ježíš srovnává potopu, která převrátila neustále se opakující každodenní život lidí z doby praotce Noema (srov. Gn 6,5–9,17) s příchodem Syna člověka: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou (lidé) jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka“ (Mt 24,37–39). „A nic netušili“: Noemova generace nebyla zkaženější než jiná pokolení, její vina však tkví v neschopnosti jasně rozlišit znamení doby a v uzavřenosti vůči tomu, co má přijít. Noe navzdory svému okolí prokázal odpovědnost a i my se máme podle jeho příkladu vyznat v naší době a přijmout svůj osobní úděl i situaci, do níž jsme byli postaveni. Máme rozpoznávat znamení, která předznamenávají den Páně. Nesmíme váhat, protože čas se krátí: „Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán“ (Mt 24,40).
Jedině ten, kdo žije s vědomím nastávajícího času (srov. Řím 13,11), může přijmout Ježíšovo napomenutí: „Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde“ (Mt 24,42). Křesťan by měl být bdělý a pozorný a měl by mít jasné zaměření k cíli svého putování, k setkání s přicházejícím Pánem. Bdělost ovšem vyžaduje nemalou schopnost modlitby a odhodlanost k vnitřnímu zápolení, abychom neupadli do lhostejnosti ani se nenechali zotročovat falešnými starostmi (srov. Lk 21,34–36). Jinými slovy: křesťan je povolán, aby viděl svou dobu ve světle blížícího se Pánova příchodu a zároveň v nevědomosti, již Ježíš popsal slovy, která se vryla do myslí jeho učedníků: „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu“ (Mt 24,43; srov. 1 Sol 5,2–4; 2 Petr 3,10; Zj 3,3). Z toho pak jasně vyplývá poslední Ježíšovo napomenutí: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“ (Mt 24,44).
Ono jasné vědomí probíhající doby, bdělost, existence napřímená v očekávání, to všechno je otázkou lásky k Ježíši Kristu, otázkou přilnutí k němu, protože on je jediným Pánem našich životů. My křesťané bychom měli s láskou očekávat příchod Pána Ježíše Krista (srov. 2 Tim 4,8), protože ho milujeme, aniž bychom ho viděli (srov. 1 Petr 1,9), a proto toužíme po tom, aby přišel co nejdříve. V této souvislosti je dnes mnohem aktuálnější otázka, kterou kdysi položil Pierre Teilhard de Chardin: „My křesťané, kteří jsme pověřeni tím, abychom udržovali při životě hořící plamen touhy, co jsme to udělali z očekávání Pánova příchodu?“
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.
