Nové přikázání (5. neděle velikonoční C)

V dnešních biblických čteních se poměrně často objevuje jedno slovo, které značně ovlivňuje jejich význam: jedná se o přídavné jméno „nový“. Jan říká: „Viděl jsem nová nebesa a novou zemi… Viděl jsem také nový Jeruzalém…“ V tomtéž čtení slyšíme také Boží hlas, který říká: „Hle – všechno tvořím nové!“ A konečně Ježíš v evangeliu říká: „Nové přikázání vám dávám.“

Toto zvěstování k nám přichází v souvislosti s velikonočními událostmi, abychom pochopili, že je to právě Kristova Pascha, z níž vychází všechno nové. Je to „nová“ událost, která dává příležitost všem věcem, aby se obnovily: Kristus byl vzkříšen z mrtvých… Proto i my kráčíme k novému životu (srov. Řím 6,4). Církevní otcové s oblibou říkávali, že Velikonoce jsou událostí „renovatio mundi“ (obnovy světa), cestou od stáří k mladistvému věku, v níž nejde o dosažení mládí ve smyslu času, ale ve smyslu prostoty a jednoduchosti. „Kdysi dávno jsme upadli do stáří hříchu, ale skrze Kristovo vzkříšení jsme byli obnoveni v dětskou nevinnost“ (sv. Maxim Turínský).

V čem však spočívá a kde se projevuje tato novost? Musíme začít u evangelia. Ježíš říká: „Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“ Tou novostí je tudíž láska!

Proč ale označuje Ježíš jako nové přikázání to, které bylo známé již ve Starém zákoně, a proč ho na jiném místě (srov. Jan 15,12) nazývá jako „své“ přikázání? Odpověď je následující: poněvadž až teď, spolu s jeho osobou, se stalo toto přikázání možné. Dříve, i když existovalo, bylo pouhou teorií, abstraktním ideálem. Nyní se z něj stalo něco naprosto nového. Jistěže i před Kristem žili lidé, kteří se vzájemně milovali, proč však? Protože byli mezi sebou vzájemně spřízněni, byli mezi nimi rodiče, přátelé, spojenci, patřili ke stejnému rodu a stejnému lidu: byli tedy spojeni určitým poutem, které je odlišovalo od všech ostatních. Teď je však zapotřebí jít dál: milovat ty, kdo nás pronásledují, milovat nepřátele, ty, kdo nás nezdraví a nemilují. Milovat tedy bratra kvůli němu samotnému, a ne kvůli tomu, čím by pro mě mohl být užitečný. Právě ono slovo „bližní“ naprosto změnilo svůj obsah. Jeho význam se začal vztahovat nejen k těm, kteří jsou nám blízcí, ale také ke všem lidem, ke kterým se my můžeme „přiblížit“ (srov. Podobenství o milosrdném Samaritánovi).

Kristovo „nové“ přikázání je tudíž nové svým obsahem; ještě více však tím, že jeho možnosti jsou nové. Teprve teď je možné milovat se jako bratři a sestry, a to proto, že on nás miloval. Všechno je ukryto právě v tom. Syn Boží přinesl toto nové sémě, které se ztratilo z povrchu zemského spolu s hříchem, a tím novým je právě láska. „Neboť tak Bůh miloval svět…“ (Jan 3,16), a proto se také my „máme navzájem milovat“ (1 Jan 4,11).

Ježíš žil touto láskou až do těch posledních, naprosto nepředstavitelných a nemyslitelných důsledků: miloval nás takové, jací jsme jako první, před svým Otcem se s námi naprosto ztotožnil, odpustil nám a nakonec za nás zemřel. Miloval nás skutečně tak, že „projevil svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). „Krajnost“ v tomto případě neznamená pouze konec života, ale rovněž krajní mez možného, totální vydání a naprosté dokonání, které je vyhlášeno na kříži ve slovech „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Díky této své lásce nás Ježíš vykoupil; učinil z nás své bratry a děti stejného Otce. Od tohoto okamžiku je v nás něco, pro co můžeme a musíme být milováni; v každém člověku se nachází něco, kvůli čemu ho můžeme a musíme milovat. Svou láskou nás Ježíš vlastně učinil láskyhodnými, těmi, kdo jsou hodni milování – jedni v očích druhých. Existuje jeden důvod, kvůli kterému může a musí být milován každý člověk, i ten v životě nejvíce kompromitovaný: tím důvodem je Boží láska k němu samotnému a Boží vůle usilující o jeho spásu. Důvod tedy není nijak nahodilý. Není jím krása, sympatie, mládí, ale „nová“ skutečnost stvořená Kristem. Z tohoto důvodu nemůže být jako nejryzejší projev této nové lásky chápáno přijetí těch, kdo nás přijímají, zdravení těch, kdo nás zdraví, zvaní těch, kdo nás také zvou, ale ta láska, která má k vyjádření lásky méně přirozených motivů: láska k chudému, nešťastnému, starému. V onom „krajním“ případě k nepřátelům, poněvadž v těchto případech je jasné, že člověka nemilujeme pro to, co má, nebo co by nám mohl dát a čím by nám mohl být užitečným, ale jenom pro to, kým je v očích víry.

Kristovo přikázání je „nové“ také z jiného důvodu: protože obnovuje! Je nové, poněvadž může obnovit tvář země, může proměnit lidské vztahy jako kvas, o němž Kristus hovoří, který prokvasí celé těsto a pozvedne je z jeho těžkosti a tuhosti. „Kristus nám dal nové přikázání, abychom se vzájemně milovali, stejně jako on nás miloval. Právě taková láska nás proměňuje a obnovuje, dělá z nás nové lidi, dědice nového zákona, pěvce nové písně… Právě tato láska obnovuje národy a shromažďuje celé lidské pokolení roztroušené všude po zemi, aby z něho učinilo nový lid, tělo nové Nevěsty Jednorozeného Syna Božího“ (sv. Augustin, Tract. in Jo 65,1).

V úryvku z knihy Zjevení nám Jan načrtl ideální obraz tohoto společenství zrozeného z velikonoční události: je to nový Jeruzalém, lidstvo sjednocené slovem a obětí Krista, utvořené z živých kamenů, které jsou vzájemně mezi sebou propojeny poutem lásky, i když jsou od sebe různě odlišné. Všechno je v něm čisté a jasné, až to Vidoucímu vnukává ty nejdojemnější a nejkrásnější obrazy, jako například obraz nevěsty v den její svatby. Bůh bydlí uprostřed nich, osuší každou slzu; není tam už pláč ani nářek a všichni zpívají „novou píseň“ (srov. Zj 5,9). Bůh sám vyhlásí dokonanou novost všech věcí slovy, která jsme připomněli: „Hle – všechno tvořím nové!“.

Před tímto obrazem stojíme téměř zděšení a pokoušení ve víře, poněvadž nemůžeme dělat nic jiného, než ho postavit ke srovnání s obrazem našeho skutečného života, téměř dva tisíce let potom, co Kristus vyhlásil nové přikázání. V našem pozemském městě ještě není slyšet nová píseň lásky, ale u uší nám stále zní stará píseň zbraní, které střílí, a sirén, jež houkají, poté co sesbíraly z ulic oběti nenávisti a násilí. Zní tu ještě tolik nářků, soužení, smutku, a tak silně je slyšet hlas smrti na naší zemi. V očích lidí je ještě tolik slz, a téměř všechny jsou vyvolané nedostatkem lásky nebo zrazením lásky. Země je stále ještě „záhonem vydávajícím tolik krutosti“ (Dante Alighieri).

Ve víře a naději se však nesmíme viklat, jako by všechno bylo pouhou iluzí, prchavým snem lidstva, jako by se Kristus mýlil, když považoval za možnou novou existenci, kterou je láska. Nesmíme upadnout do pokušení říkat to, co někteří věřící lidé začali prohlašovat několik desetiletí po Kristově smrti, když jeho opětovný příchod (paruzie) stále nepřicházel: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak bylo od začátku stvoření!“ (2 Petr 3,4). Rozdíl ale existuje, a je skutečně velký: my již nyní víme, jak by mohl vypadat život v lidské komunitě, kdybychom se milovali, a proto se nevzdávejme, bojujme a doufejme.

Když nám Jan představoval onen ideální obraz lidstva a církve, dobře věděl, že se plně uskuteční opravdu až v novém nebi a nové zemi, až poté, co Bůh na konci trýznivých lidských dějin znovu, a tentokrát naposled, řekne: Dokonáno je! Nový zákon však ví a upozorňuje, že v tomto „mezičase“ žijeme v pozemském městě, na poli, kde společně rostou a zrají ke žni plevel i klasy, v síti, do níž se chytají ryby dobré i špatné. V této situaci má růst a rozvíjet se křesťanská komunita, rozšiřovat prostor lásky, aby se mohl dobře připravit příchod nebeského Jeruzaléma už během tohoto života.

První čtení nás zpravuje o této konkrétní skutečnosti, v níž se nacházíme. Nastiňuje nám obraz křesťanského společenství lidí, kteří se „i přes mnohé trápení“ připravují na vstup do Božího království. To, co nás dojímá na tomto popisu prvních kroků církve ve světě, je možnost vidět odvahu a důvěru, se kterou se Ježíšovy učedníci pouštějí do díla – skrze hlásání, vnitřní organizaci, modlitbu, společenství a vzájemné sdílení – aby přinesli tvrdému a krutému pohanskému světu té doby podivuhodnou novost Kristovy lásky.

Ve vytváření společenství tedy spočívá odpověď na znepokojující otázky, které jsme si položili výše. Když předal Ježíš svým učedníkům nové přikázání, dodal: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Aby se mohlo stát nové přikázání skutečně znamením pro svět, potřebuje k tomu, aby se mohlo projevit, společenství, podobně jako eucharistie potřebuje chléb a světlo zase stěnu nebo stínítko, na kterých by se mohlo objevit. Pouze společenství může vzbudit důvěru; ne tolik však láska, která zůstává individuálně skrytá v nitru. Ježíšovo nové přikázání se shoduje s ustanovením vytvoření církve jakožto společenství lásky a vzájemné služby. Křesťanské společenství je počátkem nového světa, nového Jeruzaléma, který již začíná „sestupovat z nebe“, i když zatím pouze nedokonale a částečně.

Nemůže však jít o jakékoli společenství, čistě formálně a právně vytvořené, jako tomu je v mnoha farnostech a dokonce i v řeholních společenstvích. Opravdové společenství, v němž mohou být všechny osoby alespoň někdy „všichni společně pohromadě“ (srov. Sk 2,1; 2,44); mohou se společně modlit, poznávat se, odpouštět si, nosit břemena jedni druhým, uskutečňovat společenství pomoci, potřeb, společenství při jídle a především „společenství v Duchu“ (srov. 2 Kor 13,13). Kdekoli se lidé pokouší uvádět do života společenství ve farnosti i mimo farnost – třeba i v omezené míře – tyto prvky, tam je možné nahlížet rozkvět zázraků stejně jako v prvotní církvi. Kdo se s ní dostane do kontaktu, je okamžitě zasažen údivem pohanů tehdejší doby, o nichž čteme, že když viděli vycházet křesťany z jejich shromáždění, říkali si mezi sebou: „Podívejte se, jak se milují!“ (Tertulián). Lidé mají dojem, že se nachází před něčím, co není z tohoto světa, že vidí kousek onoho „nového“ světa, i když stále poznamenaného ubohostí a omezeností všech lidských věcí, a proto říkají: „Bůh je mezi vámi!“ (srov. 1 Kor 14,25). Jsou to často nepřiměřené reakce vzhledem k ubohosti osob a situací, které je vyvolaly, a nedá se to tudíž vysvětlit jinak, než skrze samotnou účinnost, mohli bychom říci téměř svátostnou účinnost vzájemné bratrské lásky.

Eucharistie, kterou budeme dnes na konci této úvahy o novém přikázání slavit, získává mimořádnou sílu: je totiž setkáním s pramenem této nové lásky: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19), a „vydal sám sebe za nás“ (Ef 5,2). Je to projev onoho nového společenství, které se utváří kolem pšeničného zrna spadlého do země; jde o příslib, že Bůh skutečně jednoho dne stvoří všechny věci nové.

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA