1. čtení Exodus 3,1–8a.13–15
2. čtení 1. list Korinťanům 10,1–6.10–12
Evangelium Lukáš 13,1–9
Poté, co nám liturgie v ročním cyklu „C“ představila Ježíšova pokušení a jeho podivuhodné proměnění, jsme nyní vybízeni k tomu, abychom meditovali nad Božím milosrdenstvím, které nás v Ježíšovi stále volá k obrácení, tedy k tomu, abychom se celým svým srdcem, celou svou myslí a s vypětím všech svých sil obraceli a navraceli k Bohu.
Dnešní úryvek Lukášova evangelia patří k jádru dlouhé části vyprávění, která nás zpravuje o Ježíšově putování směrem k Jeruzalému (srov. Lk 9,51), kde se naplní jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Ježíš právě žádal své posluchače o to, aby sami vyhodnocovali znamení doby, tedy aby sami zvážili, co je spravedlivé (srov. Lk 12,54–57). Někteří předkládají Ježíšovi v daném okamžiku tragickou událost, k jakým dochází i v současnosti: „V té době přišli k němu se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat“ (Lk 13,1). Náboženská mentalita oné doby viděla v takových událostech znamení Božího trestu za hříchy, a stejným měřítkem byly také posuzovány oběti.
Ježíš naproti tomu uvedenou událost ukazuje ve světle pravé víry a chápe ji jako pobídku k obrácení. Jeho slova v dané souvislosti jsou zcela jasná: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete“ (Lk 13,2–3). Následně Mistr připomíná další podobný případ – zřícení věže v Siloe, které zapříčinilo smrt osmnácti lidí, a komentuje to následujícími slovy: „Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,4–5). V tomto pozemském životě nemá místo Boží trest, který by byl uvalován na nespravedlivé a vyhýbal se spravedlivým. Ve skutečnosti je to jinak: Všichni jsme hříšníky, jak ten, kdo zemře, tak ten, kdo zůstane naživu. „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1 Kor 10,12)… Ježíš nechce nikoho děsit, učí nás však tomu, že každá událost od nás požaduje hlubší porozumění, v němž se bude odrážet Boží moudrost. Proto je nutné chápat takovou událost nikoli jako prostý údaj černé kroniky, nýbrž ho začlenit do dějin, ba spíše do dějin spásy, které Bůh řídí každého dne. Jedině tak člověk může dospět k pochopení, že Hospodin nechce smrt hříšníka, ale to, aby se obrátil a žil (srov. Ez 18,23; 33,11).
Aby právě tohle bylo zřejmé, vypravuje Ježíš podobenství o neplodném fíkovníku. Tohle podobenství prožíval osobně on sám. Bůh, který je majitelem vinice (srov. Žl 80; Iz 5), zasadí fíkovník. Přichází k němu po tři dlouhé roky a čeká od něj plody, přesněji plody obrácení (srov. Lk 3,8), plody, které požadoval už Jan Křtitel, jenže na stromě není nic. Následně se obrátí na vinaře, jímž je Ježíš, aby strom porazil, neboť se zdá, že bude jen neužitečně zabírat prostor. Jedná se o měřítko spravedlnosti, na jehož vyjádření vinař odvětí: „Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit“ (Lk 13,8–9). Ježíš se neomezuje pouze na odložení rozsudku, ale mocně se přimlouvá, když Boha prosí, aby ustoupil od hrozby zla, jak to činili izraelští proroci od Mojžíše (srov. Ex 34,9) po Amose (srov. Am 7,2) i mnozí další. Když tohle koná, zároveň tvrdě pracuje a věnuje postiženému člověku ještě větší péči, aby bylo učiněno vše pro to, aby daný strom, tedy každý z nás, skutečně přinášel plody obrácení…
Každopádně platí, že Ježíš ponechává na Bohu nelehké rozhodnutí ohledně posledního soudu: „Jestliže ne, dáš ho pak porazit“, já nikoli. V tomto závěru můžeme vidět velikost milosrdenství a spravedlnosti toho Ježíše, jenž nám svým životem vyprávěl Boha, který je „milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6). Ježíš skutečně nikdy nikoho neodsoudil, ale vždy každému nabízel možnost obrácení a otvíral před ním prostor naděje. Tím méně přísluší nám, abychom si osobovali úlohu soudců ohledně plodnosti či neplodnosti těch druhých! To je také důvod, proč i toto podobenství stejně jako většina ostatních zůstává otevřené jako výzva pro každého z nás, aby přinášel plody obrácení.
Ježíš dobře věděl, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jak 2,13). Právě poznání tohoto milosrdenství Božího, které je mocnější než náš hřích, nás může účinně pobízet k obrácení. Ano, křesťan by měl každého dne s hlubokým přesvědčením říkat: „Dnes začnu, dnes mohu začít,“ aniž by při tom kladl nějaké hranice Božímu milosrdenství.
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C, autor: Enzo Bianchi.
