Matka Boží a Matka Církve (Slavnost Matky Boží, Panny Marie C)

Prvního ledna slavíme jednu z nejkrásnějších a nejhlubších slavností Panny Marie, i když nepatří k těm nejznámějším: svátek Mariina mateřství. Mateřství, které není pouze „božské“, ale je také lidské, protože Ježíš je Bůh a člověk současně; mateřství, které se dotýká Krista i církve, protože Kristus je neoddělitelnou Hlavou tohoto Těla a jeho údů.

Postava Marie se v Novém zákoně neobjevuje příliš často, když se však pozorně díváme, zjistíme, že nechybí u žádného ze tří rozhodujících okamžiků dějin spásy, kterými jsou: Vtělení, Velikonoce a Letnice; Maria stojí vedle jeslí v Betlémě, stojí u paty kříže na Kalvárii a nachází se také ve večeřadle v okamžiku příchodu Ducha Svatého. Při této příležitosti, v těsné souvislosti s Vánocemi, se pokusíme se synovskou úctou a zbožností nahlédnout celistvým pohledem právě na tyto tři události Mariina života se vším, co pro nás znamenají; pokusíme se tedy lépe poznat, kým je Maria pro nás.

Víme, že je poměrně snadné, když se hovoří o Marii, zahrnovat ji přirovnáními a emocemi příliš lidskými, vycházejícími z mimořádné důležitosti, kterou má přítomnost matky v naší lidské existenci. To by nám však nemělo bránit, abychom vzali velmi konkrétně a do důsledků její titul „Matka církve“, který postavil Druhý vatikánský koncil do centra mariánské teologie a kultu (srov. LG 53). Uchopit její titul „Matka církve“ konkrétně, znamená rovněž objevit a zhodnotit různé okamžiky a skutky, díky nimž se Maria stala Matkou církve. Označení matka není žádným abstraktním titulem, ale zahrnuje v sobě celou určitou historii; matkou není možné se stát zčista jasna, najednou a okamžitě, ale skrze mnohé po sobě jdoucí události; aby bylo možné hovořit o mateřství, musí dojít k početí života, nosit jej v lůně, cítit jak roste, postupně si všímat jeho přítomnosti a zvykat si na život s ním; potom ho přivést na svět, představit na veřejnosti a dát mu jméno a pro nás křesťany především pokřtít ho.

Jak se všechny tyto události postupně uskutečňovaly ve vztahu k Ježíšovi, víme: Maria ho počala z Ducha Svatého, porodila ho na svět a představila ho v Chrámě. Tyto pravdy bylo poměrně snadné nalézt v evangeliích a v podstatě stačilo definovat, že Ježíš je „pravý Bůh“ (Nicejský koncil v roce 325), na rozdíl od definice jednoho z následujících koncilů, kde se došlo k definici, že Maria je pravou „Boží Matkou“ (Efeský koncil v roce 431). Jak a kdy se však zrealizovalo Mariino mateřství vzhledem k církvi? Objasnit to bylo mnohem složitější, a v podstatě trvalo celá staletí než se podařilo se stejnou jasností prohlásit, že Maria je také Matkou církve. Došlo k tomu, jak jsme již řekli, na Druhém vatikánském koncilu, takže se nyní smíme přiblížit k těmto dvěma ekumenickým koncilům (Efeskému a Druhému vatikánskému) jako k milníkům na cestě objevování toho, kdo je Maria: jeden ji označil za Matku Boží, druhý za Matku církve.

Kdy a skrze které události se Maria stala Matkou církve, tedy Matkou Kristova Těla a jeho údů, jimiž jsme my? Byly to právě ony tři zmiňované okamžiky, díky nimž se Maria stala Ježíšovou matkou. Ve slovech anděla „počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš...“ je obsažena dvojí zvěst: zvěstování Ježíše a zvěstování církve; i církev byla počata, zrozena a přijala jméno, i když v poněkud delších časových úsecích: byla počata při Vtělení, zrodila se na Kalvárii a byla pokřtěna a pojmenována o Letnicích.

První fáze Mariina mateřství. Při Vtělení počala Maria také církev; italské sloveso počít (concepire) znamená „přijmout“ nebo také „společně obejmout“ a Maria nás skutečně přijala a společně objala; společně s Duchem Svatým (aktivní početí), protože i církev se jistým způsobem zrodila „skrze Ducha Svatého z Marie Panny“; společně s Ježíšem (pasivní početí), protože jsme byli mysticky přítomní v něm jako údy těla ve své Hlavě: „S láskou spolupracovala při zrození věřících církve, kteří jsou údy této Hlavy.“ (sv. Augustin, De virg. 6)

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení ukazuje na podstatu tohoto „početí církve“ v Marii: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy... Tak jsme byli přijati za syny.“ My, kteří jsme již od věků byli počati jako adoptivní děti v Otci (srov. Ef 1,4–5), jsme nyní počati také jako děti v matce v dějinách času. V této úvaze tedy není vůbec nic svévolného nebo smyšleného, poněvadž se nacházíme na pevném základu Božího slova.

Byli jsme tedy počati – církev byla počata – z Marie. To nám však nestačí; víme totiž, bohužel, že život může být počat i nevědomky, nechtěně, „omylem“, jak se často říkává s hroznou krutostí, která působí utrpení mnohým dětem. Tak tomu však nebylo u Marie! Svatý Augustin nám řekl, že Maria „s láskou spolupracovala při zrození věřících církve“, tedy počala nás s láskou a v lásce; přijala nás a chtěla nás. Jak k tomu přesně došlo, nevíme, ale v evangeliu nalezneme celou řadu dalších věcí, o kterých nedokážeme říci „jak“. Jak počala Maria Ježíše? V Duchu Svatém! Jak počala nás? Také v Duchu Svatém! Duch Svatý jí mohl postupně odhalovat smysl některých starozákonních slov, a pak slov Simeona, která představila Mesiáše v jisté tajemné a dramatické sounáležitosti s celým zbytkem Izraele, a co více, s celým národem.

Jsme tedy děti Mariiny lásky. Když říkala: „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“, myslela možná na biblická slova: „Její synové povstávají a blahořečí jí“ (Př 31,28). Ano, povstáváme a blahořečíme Marii jako naší matce, protože se pro nás stala „silnou ženou“ a nijak se nezalekla myšlenky mít tolik dětí, a to ještě z nekončících a obtížných pokolení, kterými jsme my.

První díky Marii vyslovím už teď: Děkujeme, že jsi nás počala s láskou a v lásce; skutečně se cítíme být plně tvými dětmi, vnímáme tě skutečně jako matku; s tebou nejsme ve smutné a ponižující situaci nechtěných dětí, ale v situaci velmi milovaných dětí; děkujeme za tvé „ano“ dané Bohu, skrze které se započala naše spása.

Druhá fáze Mariina mateřství. Poté, co nás počala a „všimla“ si naší přítomnosti v ní (díky svému růstu v chápání Božího plánu, jak je to patrné v evangeliu), porodila nás v bolesti pod Křížem. Tam jsme uzřeli světlo světa v symbolu krve a vody, které vyšly z Kristova boku; zrodila se tak církev jako nová Eva vytažená z boku nového Adama ve spánku jeho smrti. „Ženo, to je tvůj syn!“ (Jan 19,26): tak jako matce, kterou ještě svírají porodní bolesti, položí do náruče právě zrozené dítě, které způsobilo její bolest, a radost se pak v ní mísí s bolestí, a tak trpí, ale již netrpí, tak tomu bylo i v Mariině případě: Ženo, pohleď na své nové dítě! Nyní je i pro tebe „všechno dokonáno“. Odtud také zanedlouho zazní velikonoční zvěst: „Raduj se, Královno nebeská, aleluja, protože ten, kterého jsi nosila v lůně, vstal z mrtvých, aleluja, tak jak to přislíbil, aleluja.“ Nesmíš se rmoutit nad tím, že „jiné“ děti tě stály smrt prvorozeného: on vstal z mrtvých! Už není žádný důvod k pláči, ale je čas se radovat: život triumfoval nad smrtí! Zatímco Ježíš vystupuje z hrobu, jeho mladší bratři a sestry se rodí k novému životu (srov. Řím 6,4); plným právem se teď může nazývat „prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18), „první z mnoha bratří“ (Řím 8,29). To je také důvod, proč vysílá své posly k učedníkům se slovy: „Jděte a zvěstujte mým bratřím...“ (Mt 28,10). Maria nás přijala jako děti, vzkříšený Ježíš nás přijímá jako bratry. Bratry jsou ti, kdo mají společného otce a matku, a my s Ježíšem máme od toho okamžiku tajemným způsobem společného Otce i Matku!

Říkal jsem, že Maria nám dala spatřit světlo světa pod křížem. Není však Ježíš tím jediným původcem našeho duchovního znovuzrození? Co víc, není jím Otec, který nás „obnovil k živé naději skrze Ježíšovo vzkříšení“? Jistěže jsme zrozeni v Kristu a rodíme se k novému životu vírou a skrze Ducha Svatého, jsme zrozeni ve křtu: všechny tyto skutečnosti jsou pravdivé, je však pravdou také to, že jsme se zrodili z Marie. Druhý vatikánský koncil upřesnil v jakém smyslu: „Tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“ (LG 61). Maria nás nezrodila sama, ve své autonomii, ale v závislosti na Ježíši; byl to Bůh, kdo jí daroval toto privilegium být jeho spolupracovnicí při plození lidí k božskému životu. Všechny věci, které se dotýkají našeho duchovního života se rodí ze dvou sil a dvou vůlí, které se setkávají: Boží a lidská. Bůh nás stvořil sám, ale když už nás stvořil a daroval nám svobodu, nedělá nic bez ní. Odkud tedy pramení víra, která je počátkem každého znovuzrození? Z Božího slova a lidského naslouchání: rodí se ze dvou zjevně opačných věcí: ze slova a ticha! V dějinách spásy Maria „zosobňuje“ právě tuto část stvoření, utvářenou nasloucháním, tichem, ochotou, disponibilitou, sebevyprázdněním a vnímavostí nebo díkůvzdáním. Bylo velmi vhodné, aby to byla právě žena, kdo bude toto všechno zosobňovat, protože žena je mezi námi živým dokladem souhrnu těchto skutečností: i povahou svého těla je strukturovaná k přijetí. (Bylo by omylem označovat to všechno pouze za jistou pasivitu, pokud by se tímto pojmem nemyslel, jak zpřesňuje sv. Tomáš, ten nejobtížnější a nejvznešenější způsob jak být aktivní!).

Maria se spolupodílela na naší duchovní obnově. Neumenšuje Boha, ale vyzvedá ho, uznává jeho velkorysost a blahosklonnost, když volá své stvoření ke spolupráci; dělá to i v řádu fyzického života; dělá to tak především v církvi. Abychom pochopili roli Marie, musíme se dívat na církev a platí to i obráceně; tyto dvě skutečnosti stojí mezi sebou v tajuplném a nevyslovitelném vztahu: Maria je Matkou církve, ale současně je také její dcerou; k ní se osobně vztahuje to, co o církvi platí všeobecně: „Ó, podivuhodné tajemství: jeden je Otcem všech, jedno je Slovo všech, jeden a všude stejný je také Duch Svatý; jediná je Panna-Matka: rád v ní nahlížím církev; je Pannou a Matkou současně, volá své děti, aby je krmila mlékem, tedy slovem vhodným pro dětskou stravu.“ (Klement Alexandrijský, Paed. 1, 6). Mariino mystérium osvěcuje tajemství církve a tajemství církve zase Marii; církevní otcové vnímali v představě Ženy z Apokalypsy Marii i církev společně; jednu i druhou jako „Pannu a Matku“, protože panensky rodí Krista a jeho údy (srov. sv. Augustin, De symb. 4, 1).

Druhé, snad nejpohnutější poděkování patří Marii na tomto místě: Děkujeme ti, Maria, za to, co jsi pro nás vytrpěla; děkujeme, že jsi nás porodila v bolestech a lásce jako každá matka, ale více než kterákoli matka.

Třetí fáze Mariina mateřství. O Letnicích nás Maria přivedla ke křtu! Chtělo by se mi téměř říci, že potom, co se stala pod Křížem Matkou církve, šla jí o Letnicích za „kmotru“. Začněme naši úvahu u Skutků apoštolů, které dají našim myšlenkám pevný základ v Písmu: „A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli... Ti všichni (jedenáct apoštolů) jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,13–14). Apoštolové byli shromážděni ve večeřadle a zůstávali ještě trochu zaražení a nejistí tím, co se tam bude dít; Maria jako matka je sjednocuje; jsou „kolem Marie“ a ona je připravuje na křest Duchem Svatým, který sama přijala již v okamžiku Vtělení v Nazaretu; mezi Duchem Svatým a Marií už tedy existovala velká blízkost: její duše jím byla cele prostoupená, proto nemá žádný strach z toho, co se má stát. Zůstává v pokoji a jistotě s miminkem v náručí, jak se sluší na zkušenou kmotru. A toto je skutečně okamžik křtu církve, ne křtu vodou, ale ohněm; zde získává své jméno, tedy se stává „Církví“ a je představena světu. Toho dne, kdy Petr vyšel ven, aby vysvětlil, co se stalo, byly v Jeruzalémě skutečně lidé ze všech národů pod sluncem (srov. Sk 2,5).

Jaká byla tedy vlastně Mariina role v tomto okamžiku? Pro nás lidi je to těžko pochopitelné, protože šlo o skrytou roli, stejně jako ve všech ostatních událostech jejího života. S jistotou však můžeme říci, že Mariina přítomnost mezi Jedenácti nebyla žádnou náhodou; to, že Lukáš zdůrazňuje její přítomnost ve večeřadle při seslání Ducha Svatého na církev, chce zcela jistě poukázat na seslání Ducha Svatého na Marii při Vtělení. Byla to její láskyplná přítomnost, její duše připravená jako hnízdo, které přitahovalo mystickou Holubici (Ducha Svatého), i když je jisté, že prvotní aktivita je vždycky Ježíšova, který sesílá svůj Dar církvi. Na zemi tedy byla alespoň jedna čistá a svatá zápalná oběť, připravená k přijetí ohně z nebe, na které se vzňal plamen stejně jako za dnů Eliáše.

Mariina přítomnost mezi Jedenácti ve večeřadle v okamžiku zrození církve má hluboký význam a určuje stálou kvalitu církve. Všechny pravomoci – kněžské, soudní, pastorační – patří těm Jedenácti, tedy apoštolům; na nich je „založena“ církev (srov. Ef. 2,20); Petr je skála, která má nést a řídit ostatní; všichni jsou „sloupy“, které mají svazovat a rozvazovat; z nich budou vycházet v ideálním případě ti, kdo se stanou následně pastýři a učiteli církve.

Maria tam stojí bez jakékoli moci; ostatní, mužové, půjdou do světa hlásat, zakládat církve; Maria se vytrácí v naprosté tichosti. Její přítomnost vypovídá o tom, že duše apoštolského života a církve není spojená jenom s vládou, řízením, hlásáním a mluvením, cestováním až na konec světa, působením mocných činů a zázraků, ale je bytostně spojena se službou, ochotou a snahou být „podle Ježíšova evangelia“. A tou největší věcí podle Ježíšova evangelia není „vládnout“, ale „sloužit“, neznamená to „pracovat“ pro Boha, ale „nechat se opracovat“ Bohem. V jistém smyslu jde o stejnou roli, jakou má srdce v lidském organismu. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše si jednoho dne sepsala souhrn všech různých povolání a poslání v církvi: apoštolové, vyznavači, učitelé, misionáři, ..., ale žádné ji však samo o sobě neuspokojovalo a chtěla být ve všech; potom objevila jednu věc: církev má také srdce, které jí dává život a hýbe celým jejím tělem, a ona se chtěla stát tímto srdcem! Právě toto je skutečným povoláním Marie a všech, kdo ji napodobují.

V církvi všech dob byla tato evangelijní služba zosobňována zvláštním způsobem křesťanskou pannou, zasvěcenou duší a v obecném smyslu právě ženou. Je zjevné, že žena byla v církvi vždy poněkud odsouvána na okraj (existovaly sice ženy typu svaté Kateřiny Sienské, ale to je výjimka potvrzující pravidlo). Muži vždycky v církvi rozhodovali i za ně; ženy žily v tichosti modlitby nebo ve službě chudým a trpícím. V současnosti můžeme sledovat oprávněné snahy vyzískat pro ženu aktivnější roli v církvi; to můžeme jenom s důvěrou přivítat: ženská přítomnost může změkčit život a aktivitu „mužů církve“; žena může a má ukazovat mateřskou tvář Boží, protože Bůh je také matkou, jak píše Izaiáš. Žena může stále více vytvářet z „domu Božího“ „Boží rodinu“, a s odvoláním na hodnoty vlídnosti, citovosti a jednoty pak „obrušovat“ ostré hrany intelektualismu, který je velmi silně pozorovatelný ve společnosti ovládané mužskými prvky.

V této sociální proměně by se však neměla vytratit ona zásadní hodnota, kterou zosobňovala Maria uprostřed apoštolů ve večeřadle, a to právě poukazování na živoucí niternost církve a prvenství lásky, na evangelijní „jediné potřebné“, které Maria pochopila jako první a zvolila si je pro sebe. V nedávném církevním dokumentu věnovanému kněžství žen se nachází následující tvrzení: „Ti největší Božího království nejsou úřední služebníci, ale světci“; úřad – včetně kněžství – nevytváří různé stupně, žebříčky nebo pořadí velikosti; jenom svatost je tím, co skutečně odlišuje!

Došli jsme touto cestou k okamžiku, kdy vyslovíme Marii třetí díky: Děkujeme, že jsi se pro nás stala silnou a něžnou kmotrou, která nás držela při křtu ve večeřadle; děkujeme, že jsi nám blízko v tom očekávání, které prožíváme vzhledem k novým a mocným Letnicím církve. Děkujeme také za všechno, co pro nás budeš dělat v tomto novém roce milosti, který chceme zahájit dnes s tebou.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA