1. čtení Kazatel 1,2; 2,21-23
2. čtení list Kolosanům 3,1-5.9-11
Evangelium Lukáš 12,13-21
Dnešní první čtení bylo vybráno z Knihy Kazatel, která je pojmenována podle jména, či spíše podle titulu, kterým se autor označuje: Kazatel, tedy ten, kdo promlouvá ve shromáždění a káže. Biblisté říkají, že tato kniha představuje významný moment rozvoje biblického zjevení. Reflektuje okamžik krize, v němž se člověk ptá po jistotách, kterých už dosáhl, a vytváří tudíž předpoklad jejich dalšího prohloubení. Přiznávám, že nejsem přílišným milovníkem této biblické knihy. To, co mě u ní přivádí do rozpaků a znepokojuje, není ani tak její pesimistický pohled na život (všechno je iluzorní a klamné; existence ubíhá beze smyslu; nejenom bohatství, ale i poznání, všechno je zbytečné), jako spíše fakt, že se tím snaží utěšovat, a přitom vybízí k malým a krátkodobým prožitkům, které přesto všechno člověku život nabízí („Člověk nemá jinou radost pod sluncem než jíst, pít a být veselý...“, „ať na tvé hlavě nechybí voňavka“, „užívej si života se snoubenkou, kterou budeš milovat po všechny dny svého prchavého života“). Pokud čteme tyto rady Kazatele po knihách proroků a žalmů, pak mají skutečně zvláštní nádech. Ale i toto je Boží slovo: Bible vůbec není „jednostrannou“ knihou, která by rozjímala pouze nad Božím jednáním a zapomínala na jednání člověka, nebo která by u člověka chtěla vidět jenom dobro, a ne už zlo. Bible je skutečným pravým zrcadlem lidstva, které se bohužel skládá také z hříchů, pochybností a kritických situací. Důležité je, abychom z celku biblického zjevení dokázali odhalit i v těchto situacích Boží pohled a soud. Bůh nás bezesporu učí i skrze Kazatele.
Tu největší lekci celé knihy nám uštědřuje právě dnešní čtení, které je shrnuto ve větě: „Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.“ Marnost označuje prázdnou a nesmyslnou věc. Jsou jí obavy, práce, shromažďování pokladů, ale také věda a moudrost. Vzpomínám si na jednu, svého času velmi populární, náboženskou píseň, která říkala zhruba toto: „Marnost nad marnost, všechno je marnost, copak zbude po smrti? Celý svět je marnost!“ Jeden básník shrnul tuto myšlenku do často opakovaného verše: „Všechno kromě věčnosti na světě je marné.“ Dnes už bychom asi neměli odvahu zpívat tato slova, která kdysi zaznívala při každých lidových misiích. Ona však nicméně zachycují zlomek věčné moudrosti, který by se neměl ztratit. Kolik z nás, kteří jsme před malou chvílí slyšeli tato slova Kazatele, si v duchu řeklo: „Je to tak! Má pravdu!“ Jedná se o dokonalé zrcadlo toho, co se kolem nás v životě děje, jenom si už mnohdy této absurdity nevšímáme. Někdo se po celé dny naprosto vyčerpává námahou, ochuzuje se o spánek a léta života, čelí rizikům, zříká se mnoha věcí, aby mohl rozmnožit své bohatství, a potom, aniž by si to uvědomil, přijde okamžik, kdy bude muset opustit všechno, a kdo se bude těšit a užívat si celé jeho námahy? Někdo, kdo k ní nepřidal absolutně nic ze svého, někdo, kdo často ani není jeho dítětem, ale úplně cizím člověkem. V tomto případě se asi nejedná o nějaké mimořádné Boží zjevení, ale určitě se nám předkládá mimořádně užitečná a příhodná životní moudrost.
Ježíš v evangeliu navazuje na toto téma marnosti bohatství, ale činí tak naprosto z jiného úhlu pohledu. Příležitost se mu naskytla v případě jednoho člověka, který se ocitl ve sporu s vlastním bratrem, a tak se obrátil na Ježíše s žádostí o určitý soudní výrok. Pravděpodobně se jedná o mladšího bratra, který chce přesvědčit staršího bratra o tom, aby se s ním rozdělil o otcovské dědictví, namísto toho, aby je udržoval nerozdělené, čímž ho nutil, aby s ním i nadále zůstal žít ve stejné rodině. Ježíš nejenže odmítá takovou roli „soudce a prostředníka“, ale odkrývá kořen veškerých těchto nesvárů mezi bratry: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí.“ A tehdy také doplňuje podobenství o hloupém boháčovi, aby ještě lépe pomohl pochopit, jak je mylné vkládat veškeré své naděje do hmotných dober: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo...“ Známe velmi dobře toto podobenství, které je zakončeno nočním hlasem Božím či hlasem svědomí: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
Zdá se, jako by Ježíš uvažoval stejně jako Kazatel, ale je tu výrazný rozdíl. Pročpak je chtivý shromažďovatel majetku označen jako blázen u Kazatele? Protože si bohatství neužívá sám! A proč u Ježíše? Protože „si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem“! Víme, že pro Ježíše znamená „být bohatý před Bohem“ (Lukáš to popisuje hned v následujícím textu) dávat almužnu, střádat si svůj poklad v nebi, získávat si přátele z nespravedlivého mamonu (srov. Lk 12,33; 16,9). Protikladem vůči „být bohatý před Bohem“ je „shromažďovat poklady pro sebe“; nacházíme se v jistém smyslu u zcela protichůdného pohledu morálky Kazatele. Morálka evangelia není založená na egoismu a hédonismu, ale je postavená na lásce k bližnímu a bratrské solidaritě.
Co více, je to morálka založená na eschatologii. Onen noční hlas je velmi blízký hlasu ženicha, který taktéž přichází v noci: „Uprostřed noci se strhl křik: Ženich je tady, jděte mu naproti!“ (Mt 25,6). Každopádně je jasné, že podobenství má eschatologické pozadí. Všechno zde získává svůj smysl na základě toho, že se nacházíme s Ježíšem před rozhodující hodinou. Vést diskusi o dědictví, které se má rozdělit, nebo myslet pouze na zvětšování sýpek, když už je Království přede dveřmi, je skutečně vyjádřením velkého bláznovství a slepoty. Tím zásadním důvodem, na jehož základě se ukazuje jednání onoho lakomého boháče jako bláznovství, je existence „jiného“ světa a jeho brzký příchod. Starozákonní biblický mudrc neznal anebo nevěřil vážně myšlence odměny po smrti, proto také říkal: „Blázen, kdo se z toho zde netěší.“ U Ježíše je naprosto zřejmé nejen to, že počítá s určitou odměnou po smrti, ale navíc je jasné, že odměnou je Království. Tím nejdůležitějším na světě není obohacování se, stejně jako jím není ženění a vdávání, ale „být uznáni jako hodní budoucího světa“ (srov. Lk 20,35). Lakomcovo bláznovství se již neměří podle toho, co ztrácí v tomto životě, ale podle toho, o co přichází v „onom“ životě. Opět se nacházíme u pokračování blahoslavenství: chudý je blahoslavený, protože mu bude náležet Království; nad bohatým je vysloveno „běda“, poněvadž mu Království náležet nebude.
Druhé čtení nám nabízí příležitost shrnout a ucelit tuto Ježíšovu nauku: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici...“ Po Ježíšových Velikonocích se hovor o pozemských dobrech představuje jiným způsobem než dříve: namáhat se pro pozemské věci a postavit všechno pouze a jenom na nich se najednou jeví naprosto nesmyslné kvůli velmi silnému argumentu: nový svět už započal. Spolu s Ježíšovým vzkříšením se otevřela brána nebeského království; je možné tam již vstoupit, co víc, je to důvod pospíšit si, abychom nezůstali venku jako nerozumné panny, které dorazily příliš pozdě. Všechno se zatím odehrává „ve skrytosti“, stejně jako oné noci: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.“ Kandidatura na vstup do slávy je však postavena právě na víře.
V této nové situaci znamená zdržování se u hromadění majetků na sýpky, jako by se nic nestalo, skutečně marnost nad marnost, bláznovství nad bláznovství. Je to jako bychom se snažili udržet zapálený čmoudící knotek, a přitom si vůbec nevšimli, že venku září slunce.
Co pro nás znamená „hledat věci, co pochází shůry, a ne ty, co jsou na zemi“? Vůbec to neznamená snižovat a zanedbávat vlastní zájmy a povinnosti zde na zemi (práce, studium, rodina, poctivý výdělek). Znamená to hledat tyto věci jako ti, kdo jsou „vzkříšení s Kristem“; tedy v novém Duchu, s novým úmyslem a novým stylem. Co vlastně Pavel odsuzuje: práci nebo snad starostlivost o bratry? Jistěže ne! V dnešním úryvku odsuzuje „chamtivost, která je modloslužbou“. Ano, modloslužbou, protože je zřejmé, že peníze s posedlostí vyhledávané samy pro sebe se stávají pánem, absolutnem, modlou ulitou ze železa, o které hovoří Písmo, které se obětuje všechno: odpočinek, zdraví, city, přátelství, poctivost. A srdce ho následuje, protože kde je tvůj poklad, tam bude také tvé srdce (srov. Mt 6,21). Pokud náš zrak zůstane pevně utkvělý na věcech, „pocházejících shora“, na vzkříšeném Kristu, určitě poznáme, že nám to nijak nebude bránit v úsilí o vezdejší chléb a všechno ostatní. Právě naopak, pokud budeme pracovat s větším klidem, s nadějí na nesmrtelnost v srdci, s menším egoismem a neklidem, dojde k tomu, že budeme lépe zvládat i pozemské záležitosti. O tom jsme hovořili již před několika týdny a Boží slovo nám to dnes opět zdůrazňuje: tím nejlepším způsobem, jak být Martou, je často cesta stát se Marií!
Teď na nás čeká velké překvapení: slyšeli jsme, že náš život je v Kristu skrytý v Bohu, ale nyní v eucharistii nastane v jistém smyslu opak: Bůh přichází v Kristu, aby se skryl v našich životech!
Převzato z knihy: Slovo a život
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle
