2. čtení: Římanům 9,1-5
Evangelium: Matouš 14,22-33
Když Ježíš nasytil veliký zástup (srov. Mt 14,13–21), nařídil svým učedníkům, aby se přeplavili na druhý břeh Genezaretského jezera, zatímco on se ještě zdržel na místě, aby propustil ty, kdo za ním vyšli do opuštěných končin. Ježíš věnoval velkou pozornost mezilidským vztahům: všechna zázračná znamení, která vykonal, jsou vyjádřením jeho starostlivosti o lidi, s nimiž se setkával. Zároveň však zakotvoval svůj život v hlubokém a důvěryplném vztahu k nebeskému Otci. To je také důvod, proč tak rád vyhledával osamělá místa, kde by mohl být před Bohem v naprostém soustředění a otevřenosti jeho vůli ohledně svého dalšího pozemského života. I nyní slyšíme, že vystoupil na horu, aby se zde v ústraní modlil (srov. Mt 14,23).
Když se nachýlil večer, byl Ježíš ještě o samotě. Loďka s učedníky byla v tu chvíli na jezeře, kde se dostala do bouře a vlnobití: evangelista v tom vidí symbol plavby křehké bárky církve po hladině dějin, kde se bude muset potýkat s vlnobitími odporu a bouřemi vnitřních sporů… Ježíš ovšem církev nenechá bez pomoci: on se totiž nejenom modlí za své společenství, ale také se mezi svými učedníky milosrdně zpřítomňuje. Sám to přece jasně řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) Nuže tedy za svítání přicházel „Ježíš k nim a kráčel po moři“ (Mt 14,25). Ano, Ježíš je Emanuel, Bůh s námi, který je nám vždycky po boku, když se zdvihají vlny a obklopuje nás bouře (srov. Žl 46,4). On kráčí po moři, kde jeho šlépěje nejsou patrné, aby nás vedl (srov. Žl 77,20–21) a také dovedl k vytouženému přístavu (srov. Žl 107,23–30). Umíme ale rozpoznávat jeho přítomnost a vkládat do něho svou víru?
Učedníci byli s Ježíšem uprostřed moře oné noci, kdy dokázal utišit mohutnou bouři svým slovem (srov. Mt 8,23–27), a přece jsou nyní, když ho vidí kráčet po hladině, rozrušení a zmítá jimi strach, a proto křičí. Podlehli totiž dojmu, že je to přízrak. Ježíš je ale několika mimořádnými slovy uvádí do reality a zahání jejich obavy i vnitřní rozrušení, aby se v jejich srdcích mohla rozhostit důvěra: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (Mt 14,27) Přísně vzato Ježíš říká: „Já jsem,“ což znamená nepochybnou narážku na Boží jméno zjevené Mojžíšovi (srov. Ex 3,14). Je mnoho druhů strachu, které námi zmítají. Všechny ale nacházejí společného jmenovatele ve strachu ze smrti (srov. Job 18,14). Bůh však vždycky vybízí věřící k tomu, aby se nebáli, aby přebývali v pokoji a bezpečí, které přicházejí od něho, jak nám to dokládá Písmo svaté od knihy Genesis (srov. Gn 15,1) až po knihu Zjevení (srov. Zj 2,10). Tuto výzvu Ježíš sám svým posluchačům neobvykle často opakuje. Stejné poselství vyslovuje i jako vzkříšený, když mluví s ženami za svítání dne po sobotě (srov. Mt 28,10). Ježíšovo vzkříšení je událost, která je definitivním znamením vítězství lásky nad smrtí.
Naše odpověď na tuto výzvu by měla spočívat v pevné víře, v hluboké vnitřní jistotě ohledně Pánovy lásky k nám, aniž bychom potřebovali nějaké další důkazy. Navzdory tomu často podléháme pokušení žádat od Ježíše nějaký hmatatelný doklad, jak to v dnešním evangeliu dělá Petr: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě“ (Mt 14,28). Ježíš ve svém velikém milosrdenství říká: „Pojď!“ (Mt 14,29), a tak to, co je nemožné, se stává možným a díky jeho slovu můžeme pevně pohlížet na Ježíše, jenž je cílem našeho putování. Sotva si však Petr zase uvědomí sílu vichru, převládne v něm znovu starý strach, takže se začne topit. Nezbývá mu než volat: „Pane, zachraň mě!“ (Mt 14,30) Ježíš mu rychle podá ruku a potom Petra po právu pokárá: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,31) Tato otázka Petra přiměje, aby si uvědomil nevěru, která je v něm zakořeněna. Stejná otázka by však měla zaznívat i v našem srdci. Ostatně v nedávné minulosti Ježíš učedníkům položil podobnou otázku: „Proč se bojíte, malověrní?“ (Mt 8,26)
Když Ježíš konečně vstoupí do loďky, vichr se utiší. Učedníci se mu začnou klanět a toto gesto adorace provázejí slavnostním vyznáním víry: „Jsi opravdu Boží Syn“ (Mt 14,33). Ježíš mlčí. Později objasní, co znamená jeho identita Božího Syna (srov. Mt 16,16.21), nyní je jeho mlčení otázkou položenou i nám samotným: jsme s to přilnout k němu a přemoci svůj strach, jsme s to věřit v jeho lásku (srov. 1 Jan 4,16)? Pevná důvěra je známkou opravdovosti každého vyznání víry pronášeného našimi ústy…
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
Videoúvod k této neděli.
