List Kolosanům 3,12–21
Lukáš 2,22–40
Církev na tuto neděli, tedy do těsné blízkosti slavnosti Narození Páně, umístila slavení svátku Svaté rodiny, a tím pochopitelně měla v úmyslu vyzvednout její důstojnost a důležitost. Svatá rodina je dnes zachycena v tom nejintimnějším a nejšťastnějším okamžiku života, který prožívají také ostatní rodiny – radost z narození prvního dítěte. Náš obvyklý způsob přemýšlení o Ježíšovi jakožto Božím Synu, zrozeném z Otce přede všemi věky, by nás mohl odvést od plného zachycení hlubokého pouta spojujícího situace Svaté rodiny a našich rodin. Takový způsob uvažování by byl chybou, protože milost pochopitelně neruší přirozenost.
Maria s Josefem prožívali své rodinné události způsobem, jenž není odlišný od běžného života dvou chudých snoubenců, kteří se mají rádi, a to i přes atmosféru mysteria, v níž se odehrávalo narození jejich dítěte. Navíc je pravdou, že oni dva byli prvními, kteří se podivovali nad tím, co se odehrávalo kolem dítěte a jaká slova o něm byla pronesena (srov. Lk 2,33). Také oni žili životem víry a byli krok za krokem uváděni k odhalování Boží vůle a plánu, podobně jako každá lidská dvojice. V evangelijním vyprávění je všechno naprosto pravdivé a lidské; nic není odříkáváním pouze nějaké role, která by už byla dříve sepsána a dobře známa.
Touto slavností chce církev především vyzvednout a potvrdit důstojnost rodiny, z níž ona sama přijala Spasitele. Kromě toho nám chce také pomoci rozjímat nad touto skutečností z pozice křesťanů nacházejících se v samotném lůně života nás všech a navíc s vědomím, že jí musíme být ostatně my všichni za život vděční.
Najdou se lidé, kteří říkají, že my kněží vlastně vůbec nevíme, co to je život rodiny, a že bychom v těchto záležitostech měli raději mlčet a nechat na každém muži a ženě rozhodnout se svobodně ve svém svědomí o svém chování. Na tomto tvrzení je bezpochyby kousek pravdy. Studium, pozorování nebo občasné kontakty mohou jen stěží nahradit přímé zkušenosti celého života s jinou osobou v každodenním náročném běhu, společné sdílení každého okamžiku, každé věci nebo myšlenky. Přestože ale kněz nemá přímou osobní zkušenost s manželským a rodinným životem, ví, jak by to nemělo být, protože se k jeho srdci ve zpovědi, avšak i mimo ni, dostávají obvykle velmi hořké situace, nebo dokonce rodinná dramata toho nejtěžšího ražení. Ví však především, jak by to mělo být, protože se musí potýkat s výkladem slova toho, kdo dal vzniknout rodině, kdo ji vykoupil a posvětil svátostí.
Velmi rád bych chtěl společně s vámi hledat, jaká je vlastně tato Boží vůle vzhledem k rodině; vůle, kterou žádné referendum nemůže zrušit a žádný lidský zákon ji nedokáže změnit. Jinak řečeno, jaká je vůbec idea rodiny, kterou měl Bůh na mysli, když na počátku stvořil člověka jako muže a ženu a požehnal jim se slovy: „Ploďte a množte se… Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 1,28; 2,24).
Podle Božího plánu měla být rodina pokračováním stvoření. Určitým způsobem přebírá také svůj význam ze stvoření. Co to však je „stvoření“? – Jedná se o účast života na lásce. Bůh tvoří, daruje život svobodným bytostem, neboť je dobrý, poněvadž je láskou a láska tíhne svou vnitřní vahou k tomu, aby se dále šířila a sdělovala. V tomto světle se rodina jeví jako Bohem chtěná skutečnost, aby se mohl život skrze lásku šířit v čase.
Je vůbec v dnešní době možné věřit této tak vznešené ideji rodiny a dále ji rozvíjet, aniž by se na nás nepohlíželo jako na naprosté snílky, kteří žijí mimo čas? Je vůbec ještě možné v rodině spatřovat hnízdo života a kolébku lásky v době, kdy je tak často pod tlakem různých hrozeb nebo se stává dějištěm mnoha hrůzných skutků? – My křesťané musíme odpovědět ano, nejenže je to možné, ale dokonce nutné! Věřící lidé jsou dnes povoláni k vydávání právě takového optimistického svědectví, které dosvědčuje hodnoty stvoření plynoucí z Božího slova. K takovému svědectví nás ostatně vybízí a povzbuzuje celá dnešní oslava.
Skutečně je možné, aby se dva lidé poznali, pocítili a zakusili, že se mají rádi, a to jedinečným způsobem, odlišným od každého jiného citu, který dosud mohli zakusit. Opravdu je možné, aby jejich láska dozrávala až k okamžiku, kdy pohltí celou jejich existenci a úplně je promění, podobně jako stravující oheň, jenž rozpálí všechno, k čemu se dostane. Je skutečně možné, aby jednoho dne takto dospěli k oltáři a s důvěrou žádali Boha, aby požehnal jejich lásce a daroval jim také děti; a i přes křehkost a slabost svých těl budou usilovat o zachování této lásky čisté po celý jejich život. Skutečně je možné, že se kolem nich, či lépe z nich, rozvinou další životy, kdy i přes mnohé hluboké bolesti a dlouhé společné roky rodina vytrvá a jejich láska nijak nevyschne. To všechno je možné z jednoho prostého důvodu, totiž že láska skutečně existuje, a snad jsme se my všichni o tom mohli nějak konkrétně přesvědčit.
Jaká je cena takového způsobu života, mohl by se snad někdo ptát. Copak to není hrdinství nebo přímo svatost? – Jistým způsobem ano, protože každý autentický křesťanský způsob života je povoláním k hrdinství. To skutečné tajemství však spočívá v následujícím: nikdy neztratit kontakt a nevzdalovat se od kořene, z něhož se kdysi zrodila rodina; tím kořenem je pochopitelně láska. V současné době se hodně mluví o právu na rodinu. Ale běda nám, pokud očekáváme zrození nebo obnovu rodiny jednoduše od nového předpisu, který upravuje právní nebo dědické vztahy mezi manželem a manželkou nebo rodiči a dětmi. Bylo by to pochopitelně velkým zklamáním. Obnova sama o sobě nevyplyne z nového zákona, ale jen z nové lásky; láska je skutečností, jež nechává růst, nově se narodit a jež jediná může udržet rodinu při životě.
Zdá se to být nemožné, protože se hned začíná uvažovat, bohužel bezdůvodně, nad jistým druhem lásky, který je sám o sobě nestabilní, omezený a v konečném důsledku předurčený k zániku, stejně jako každá věc a každý lidský cit. Nemusí tomu však tak být, je-li tato citová láska postupně „pozvedána“ opravdovou láskou. Ano, skutečnou láskou k bližnímu, jež znamená „první a největší přikázání“ a měla by mít první a nejvýznamnější pole působnosti v rodině. Je poněkud zvláštní, když si za láskou k bližnímu představujeme hned lásku k chudým lidem třetího světa, k malomocným, nám vzdáleným, a obvykle v ní nevnímáme lásku k bližnímu, který nám stojí nejblíže a k němuž máme nejkratší cestu.
Pokud skutečná láska, kterou Písmo označuje řeckým pojmem agapé, začne doplňovat lidskou citovou lásku, kterou Řekové označovali jako eros, pak se setkáme s úchvatnými plody. Svatý Pavel je vyjmenovává v jednom ze svých listů: láska je trpělivá, velkorysá, dobrotivá, nezávidí, nehněvá se… (srov. 1 Kor 13,4n). Tyto plody v podobě rady připomíná i v dnešním čtení: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte.“
Jenom takový způsob lásky, jenž není postavený pouze na fyzické přitažlivosti ani na sentimentalitě, ale stává se pravdivým darem sebe sama druhému, je schopný překonat překážky a protiklady, které dnes narušují mnohé rodiny a rozdělují od sebe generace, tedy děti od rodičů. Rodiče soustavně hovoří jenom o poslušnosti; mladí zase nechtějí rozumět žádnému jinému slovu než svobodě. Tento protiklad často utváří zákopy nepochopení, hořkosti a zmařených nadějí, a tak ztrpčuje jedněm i druhým život v rodině, mladé často podněcuje k hledání úniku někde jinde, například v nebezpečných drogách.
Boží slovo nabízí východisko z tohoto napětí mezi svobodou a poslušností – je jím právě láska. Svatý Pavel o ní hovoří v dnešním čtení následovně: „Ženy, buďte svému muži podřízeny… Muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte… Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.“ Spatřujeme, že tu nejde o vztah mezi autoritou a poslušností, jak se dlouhou dobu v minulosti předkládalo; ale na jedné straně stojí poslušnost a na druhé láska, což je pochopitelně něco naprosto odlišného. V takovém pojetí si nikdo nemůže nárokovat sám pro sebe postoj velitele udílejícího rozkazy, ale všech se dotýká požadavek být darem sebe sama pro ostatní, být jim k dispozici.
Jak bychom mohli získat takovou dispozici, která dokáže odpouštět, darovat pokoj a rovněž zapomínat? – Není jenom pouhým plodem správné volby nebo štěstí, i ačkoli volba partnera je veledůležitou věcí. Jde především o velkodušnost; je to vítězství nad egoismem, oním neviditelným zhoubným nepřítelem lásky, a tudíž také rodiny.
Nesmíme zapomenout, že je také a především plodem milosti a Boží pomoci. Při podávání svatého přijímání často zpíváme hymnus Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Hluboce pravdivé je také obrácené pořadí: Kde je Bůh, tam přebývá láska. V rodině, v níž je Bůh přítomný skrze víru rodičů, skrze naslouchání jeho slovu, skrze společnou modlitbu a dodržování jeho přikázání, tam láska nechybí nebo se může po každé krizové situaci opětovně narodit.
A to je konečně tím pravým důvodem našeho optimistického postoje. Prosme proto dnes společně Svatou rodinu z Nazareta, aby byl Bůh přijímaný skutečně ve všech domácnostech, které se otvírají přijetí nových párů křesťanských manželů, a aby se Bůh opět mohl vrátit tam, kde jeho nepřítomnost činí život rodin bezútěšným a nesnesitelným.
Převzato z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu tohoto svátku.
