Kdo může být Ježíšovým učedníkem (23. neděle v mezidobí C)

„Cestou ho doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl …“ (Lk 14,25). Ježíš neváhá předložit všem, kdo k němu přicházejí, radikální požadavky následování, a to i za cenu, že vystraší ty, kteří chtějí být jeho učedníky a mají o tom zkreslené představy (srov. Lk 9,57–62). Mělo by nás oslovit to, že Ježíš má docela jiné obavy a starosti než my, kteří jsme stísněni především kvůli malému počtu křesťanů a kvůli tomu, že tak málo pokřtěných pravidelně navštěvuje bohoslužby. Avšak Ježíš v dnešním evangeliu hovoří třikrát o určité nemožnosti („nemůže být mým učedníkem“; Lk 14,33) a oznamuje nám, že člověk se musí některých věcí zříci, chce-li ho následovat, jinak ono následování pozbude smyslu a tím samým skončí. Musíme ale okamžitě dodat, že ona zřeknutí se něčeho dávají smysl jedině tehdy, když je člověk prožívá ve svobodě a z lásky k Ježíši Kristu, naopak smysl nedávají, když se člověk chce všeho zříci z donucení a v otrockém duchu, byť by to bylo zahaleno do obalu domnělé ctnosti.

Ježíš říká především následující: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry“ (Lk 14,26). Tato slova je třeba vnímat ve světle jiného Ježíšova výroku, který pronesl v okamžiku, kdy za ním přišli, aby mu sdělili, že jeho příbuzní, od nichž odešel, aby vedl život jako putující hlasatel Božího království, jsou tady a usilovně ho hledají: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21). Pro křesťana totiž vztah lásky s Ježíšem, se Slovem, které se učinilo tělem (srov. Jan 1,14), musí mít absolutní přednost před jakýmkoli jiným poutem, i kdyby šlo o příbuzenství. Učedník musí milovat Krista celou svou silou, celým svým srdcem a celou svou myslí (srov. Dt 6,5). Tady je ovšem třeba dávat bedlivý pozor, protože daný požadavek nemá totalitní povahu, nejedná se o to, že bychom měli milovat výlučně Ježíše, ale o to, že láska k němu má stát na prvním místě. Je třeba, abychom milovali druhé bez rozdílu tak, jako miloval On (srov. Jan 13,34; 15,12).

Následně Ježíš říká: „Když někdo přichází ke mně a neklade … sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). Jsme neustále vystaveni pokušení zachraňovat svůj život, a to za jakoukoli cenu, proto v nás převládá strašlivý sklon k egoismu vedoucímu nás k tomu, abychom si žili naprosto bez ohledu na ostatní, dokonce tak, jako kdyby ani Ježíš neexistoval. Zralý křesťan však musí dříve nebo později dospět k poznání, že jeho vlastní život nachází smysl jedině tehdy, když v sobě nechává žít Krista, jedině takový život stojí opravdu za to (srov. Gal 2,20). Ježíšova láska totiž má mnohem větší cenu než pozemský život (srov. Žl 63,4), pročež z lásky k němu musíme být odhodláni pro něj také svůj život položit… On také řekl: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,24). Právě s Ježíšem pak každý z nás může unést svůj osobní kříž každodenního života a tak naplňovat jeho přikázání: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,27).

Tomu, kdo žije tímto způsobem, pak připadá zcela běžné zříkat se i svého majetku a naplňovat další Ježíšovo napomenutí: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,33). Zkrátka a dobře jedná se o to, abychom uměli užívat svého majetku ve prospěch svých bližních, abychom se o něj dokázali s radostí dělit s jinými, aniž bychom podléhali otroctví lakoty a chamtivosti. Je-li Ježíš skutečně pokladem našeho života (srov. Lk 12,34), jak bychom mohli být ještě stále kořistí přihlouplého klamu vlastnění (srov. Mt 13,22), a to natolik, že bychom kvůli majetku ztratili či zamořili své srdce?

Ježíš doplňuje tato svá ponaučení dvěma krátkými podobenstvími. Stejně jako v případě záměru vybudovat věž nebo v případě hrozící války je třeba předem s rozvahou propočítat vlastní síly a prostředky, tak také před tím, než se člověk odhodlá Ježíše následovat, musí udělat podobnou rozvahu. Učedník je totiž povolán nejen k tomu, aby na tuto cestu vykročil, ale rovněž k tomu, aby ji s úspěchem dovršil. Křesťanský život opravdu není otázkou jednoho okamžiku nebo určitého období, protože se po nás požaduje vytrvalost až do konce – až do smrti. Tato vytrvalost je možná jedině za předpokladu velké lásky k Ježíši Kristu. Z této lásky se rodí odhodlání kráčet spolu s ním i tam, kam se nám opravdu nechce. S tím je pak spjata víra, že to bude sám Kristus, kdo svou lásku přivede k naplnění i v nás samotných (srov. Flp 1,6).

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA