5. Mojžíšova 4,1–2.6–8;
Jakubův 1,17–18.21–22.27;
Marek 7,1–8.14–15.21–23
LECTIO
K prvnímu čtení:
Dnešní čtení je vybráno z 5. knihy Mojžíšovy, sepsané levity, kteří bedlivě zkoumali dějiny a snažili se pečlivě uchovat náboženskou a kulturní tradici židovského národa. Levité měli mnoho společných rysů s proroky a uvědomovali si nebezpečí, které hrozilo lidu, trpícímu sociálními nerovnostmi a zapomínajícímu zachovávat požadavky smlouvy. Deuteronomium sestává ze tří dlouhých řečí, vložených do úst umírajícího Mojžíše, a z vyprávění o vstupu Izraele do zaslíbené země. Autoři se snaží připomenout svým současníkům vyvolení izraelského národa a dějiny smlouvy, kterou se s ním spojil Hospodin. Věrnost této smlouvě je zárukou života (srov. Dt 4,1), ale její porušování – k čemuž tehdy často docházelo – vede ke smrti.
Dnešní úryvek bezprostředně navazuje na připomínku hlavních událostí z putování pouští. První slovo: „Slyš“ je klíčovým slovem celého Deuteronomia a v jistém smyslu veškeré židovské zbožnosti. „Slyš, Izraeli...“ (Dt 6,4) – tak zní začátek vyznání víry, které den co den recitoval každý zbožný Izraelita. Izraele si Hospodin vyvolil, aby naslouchal zákonu, který mu dal, a věrně ho uváděl do svého života (v. 2). Zůstane-li izraelský národ poslušný, bude mít život a stane se velkým v očích okolních národů, které poznají, že Izrael je jiný než ony, což se stane základem jeho slávy. Budou jej nazývat „moudrým a rozumným národem“ (v. 6), který má spravedlivé zákony a nařízení (v. 8). Zůstane-li Izrael věrný smlouvě a bude-li věrně zachovávat Boží zákon, Bůh se ještě více přiblíží ke svému lidu (v. 7). K tomuto tajemství má přístup jen ten, kdo se nad ním zastaví s obdivem a vděčností, protože lidský rozum je nedokáže pochopit (srov. Žl 34[33],19; 46[45]; 145[144],18).
Ke druhému čtení:
Dnešní nedělí začíná polosouvislá četba z listu svatého Jakuba. Autorství tohoto inspirovaného listu je nejasné, ale většina exegetů se shoduje v tom, že tento list sepsal neznámý autor, a aby podpořil jeho hodnověrnost, zaštítil ho jménem Jakuba, „bratra Páně“ a prvního představeného jeruzalémského společenství křesťanů (srov. Sk 12,17; 15,13nn; Gal 1,19). Je ovšem možné, že jsou zde skutečně shromážděny výroky a myšlenky apoštola Jakuba.
Jádrem dnešního úryvku je „slovo pravdy“. Prostřednictvím svého Slova zrodil Bůh Otec křesťany (v. 18) – nejen při stvoření, ale též v okamžiku jejich křestního znovuzrození. To je největší dar Boha Otce, který zůstává neměnný sám v sobě i ve svém svobodném jednání (v. 17). On přijal křesťany za své děti, aby – jako prvotiny všeho stvoření – už nyní zakoušeli nový život (v. 18b), který se plně projeví, až se dovrší věčná blaženost.
Jakub ví, že Boží slovo, které nám přináší pravdu o Bohu i o člověku, disponuje svou vlastní silou, ale aby mohlo přinášet ovoce, je nezbytné, aby ten, kdo uvěřil, s tímto slovem spolupracoval. Pouze tehdy, když člověk připraví ve svém srdci pro Boží slovo místo, kde nevládne duch věčného polemizování, mu toto slovo může přinést spásu. Kdo Boží slovo slyší, ale nepřijímá je, jen se upevňuje ve falešné jistotě, že žije ve vztahu s Bohem, ale opak je pravdou (v. 21b-22). Svatopisec připomíná, že opravdovým projevem víry je ochota postarat se o ty, kdo jsou zanedbaní, bezbranní a utlačovaní, a snaha vzdát se světského smýšlení a jeho falešných hodnot. Pokušení oddělovat od sebe bohoslužbu a životní styl, které ohrožuje věřící všech dob (srov. Iz 1,11-15; Am 5,21-14), čelí list Jakubův praktickým a výstižným komentářem Pánova výroku: „Každý, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále (...). Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku“ (Mt 7,24.26).
K evangeliu:
Sedmá kapitola Markova evangelia nám přináší velmi důležité učení, které je samo o sobě jedním z vrcholů náboženských dějin všech dob. V úvodu dnešního úryvku figuruje otázka, kterou farizeové a zákoníci – kvalifikovaní odborníci na tehdejší náboženskou a kulturní situaci – vybízejí Ježíše, aby se vyjádřil k problematice židovského zvyku omývání nádob. K mojžíšskému zákonu o obřadní čistotě (srov. v. 3n; Lv 11 – 15; Dt 14,3-21) židé přidávali stále nové předpisy, předávané pouze ústní tradicí, a časem tyto normy začali považovat za stejně závazné jako psaný zákon a připisovali jim božský původ. Když je Ježíš dotázán, proč jeho učedníci tato nařízení nedodržují („podání předků“: v. 5), neodpovídá přímo, ale s použitím citace z proroka Izaiáše (Iz 29,13) ukazuje, jak falešné a povrchní je jednání farizeů. Jejich bohoslužba je pouze formální, protože vnější stránce obřadů a dodržování zákona neodpovídá správný vnitřní postoj a věrohodnost života. Končí to tím, že farizeové překrývají a zastiňují přikázání přijatá od Boha lidskými tradicemi (v. 8).
Ve čtrnáctém a patnáctém verši nám Ježíš dává kritérium, které je základem všeobecné morálky. Po úvodní výzvě „Slyšte mě, všichni,“ Ježíš podotýká, že všechno, co Bůh stvořil, je dobré a odpovídá záměrům Stvořitele (srov. Gn 1). Není proto samo o sobě nečisté a nemůže působit znečištění. To, co skutečně znečišťuje člověka a zneschopňuje ho žít ve vztahu s Bohem, je hřích, zakořeněný v lidském srdci. Právě na srdci člověka, které je sídlem života a svobodného rozhodování člověka, závisí morální kvalita našich skutků, slov a rozhodnutí. Podle Boží vůle nežije ten, kdo formálně zachovává jeho přikázání a skrupulózně kupí zákon na zákon, ale ten, kdo se snaží očišťovat své srdce a osvěcovat své svědomí, aby se jeho jednání shodovalo s přikázáními Boha, který je láska.
MEDITATIO
Dnešní Boží slovo nás zve, abychom se upřímně zadívali do svého srdce a položili si otázku: Čím se ve svém srdci zabývám? Co mě znepokojuje? Podobné otázky až příliš snadno odsouváme stranou, protože „máme moc práce“.
Boží slovo je však nutné poslouchat s otevřeným srdcem a je třeba mu věnovat trochu prostoru a času. To, co děláme, totiž není v prvé řadě záležitostí svalů nebo mozku, ale srdce. Ze srdce vychází to, co říkáme, co konáme a pro co se rozhodujeme. Srdce je kořenem obrácení – základního rozhodnutí k přijetí Božího slova a k tomu, abychom je uváděli ve skutek. A když v srdci přebývá Boží slovo, srdce se uzdravuje a osvobozuje od sobectví, rivality, nezájmu o druhé, protože všechny tyto neřesti člověku brání zakusit něco mnohem většího a významnějšího: Pán je blízko.
Vytvoříme-li ve svém srdci prostor pro Boží slovo, naučíme se vzývat Pána a brát ohled na svého bližního. Boží slovo nám dá poznat význam našeho křtu a naplní nás novou silou k věrohodnému životu. Ve světle Božího slova budeme moci pochopit, co to znamená věrně dodržovat Boží zákon – vrcholné přikázání lásky, kterou nás Ježíš miloval mnohem dřív, než jsme si my zamilovali jeho.
ORATIO
Přicházíme k tobě, Pane, a neseme ti své srdce, zahlcené všemi možnými pocity. Sami se v něm nedokážeme zorientovat a cítíme, že jen světlo tvého slova má moc je očistit. Nejsme žádní cizinci, ale tvé děti, které se ve křtu staly údy Kristova těla a patří do tvé církve. Svým srdcem se však od tebe často velmi vzdalujeme a vůbec si neuvědomujeme, že ty, po němž tak úpěnlivě toužíme, se od nás nikdy nevzdaluješ, nýbrž stále nám zůstáváš nablízku.
Znovu nám připomeň, že cestou k setkání s tebou není snaha zvyšovat počet svých zbožných úkonů, ale snaha otevřít své srdce tvému slovu, změna života, aby se ti mohlo zalíbit naše jednání, a ochota ujímat se našich bratří a sester. Dej nám pochopit, že jedině láska nás může dokonale očistit, abychom s obnovenou myslí a srdcem mohli v pravdě vyznat: „Ty jsi náš Pán.“
CONTEMPLATIO
Zdrojem dobrých i nedobrých myšlenek je srdce. Nedobré úmysly nevycházejí ze srdce vinou jeho přirozenosti, ale vinou vzpomínky na zlo, k němuž byl sveden prvotním oklamáním, vinou vzpomínky, která se proměnila v takřka stálou náchylnost ke zlu. Proto se zdá, že z lidského srdce vycházejí i takové myšlenky, které ve skutečnosti zasévá do duše člověka ďábel. My si tyto myšlenky přivlastňujeme tehdy, když v nich dobrovolně nacházíme zalíbení. A právě proti tomu je namířena Pánova výtka.
V těch, kdo přijali křest, se skrývá Boží milost a očekává, že jí člověk podřídí své vlastní touhy. Bůh chtěl, aby naše svobodná vůle nebyla odkázána jen na pouto Boží milosti, protože hřích je dokonale vykořeněn z lidského srdce pouze tehdy, když proti němu bojujeme, a protože člověk musí neustále pracovat na prohlubování své duchovní zkušenosti (Diadochos, Sto pojednání o víře, Řím 1978, 92-95, passim).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?“ (Dt 4,7).
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
