K obrazu Pastýře (4. neděle velikonoční C)

Prožíváme velikonoční dobu a meditujeme nad Ježíšovým vzkříšením z mrtvých. On je Beránek, který byl obětován na kříži (srov. Zj 5,6.9.12; 13,8), ovšem svým vzkříšením se stal Pastýřem a jako takový vede stále komunitu věřících, živí ovce prostřednictvím nových pastýřů, jež si sám přál mít u svého stádce, a proto je komunitě sám daroval. Ano, Ježíš je živoucí Pán, který jako Pastýř pastýřů (srov. 1 Petr 5,4) stojí mezi Otcem, jehož Synem je, a těmi, kdo v něho věří a představují malé stádce (srov. Lk 12,32).

Ježíš zjevuje tyto věci v jeruzalémském Chrámě ve dnech, kdy se slaví svátek Chanuka, tedy slavnost posvěcení Chrámu, kdy si židé připomínají opětné vysvěcení Chrámu znesvěceného Antiochem IV. Epifanem. V Chrámě už předtím Ježíš vykonal význačné gesto. Jednalo se o vyčištění Chrámu, kdy z něho vyhnal prodejce zvířat určených k obětním obřadům (srov. Jan 2,13–22). Tehdy byla vyslovena otázka: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ (Jan 2,18). Nyní obdobně představení židů kladou Ježíšovi otázku: „Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ (Jan 10,24). Ježíš odpovídá tak, že jim ukazuje obtížnost odhalení své vlastní identity těm, kdo v něho nevěří, těm, kdo nechtějí vidět jeho skutky jako skutky Boží, tedy těm, kdo nejsou jeho ovcemi (srov. Jan 10,25–26).

A tak před námi vyvstává postava Ježíše jako Pastýře a také obraz věřících, kteří byli přirovnáváni k ovcím. Jaký je vztah mezi Ježíšem a věřícími? Jaké mezi nimi existuje pouto? – On sám to říká zcela jasně: Ovce naslouchají jeho slovům a rozpoznávají tak jeho hlas, tudíž k němu projevují důvěru a následují ho s věrností a jistotou všude, kam je vede. Naslouchání a následování jsou tím podstatným, co z nás činí křesťany, tedy věřící v Ježíše, a tak vstupujeme do jeho života a stává se z nás společenství. Jedině prostřednictvím poslušného naslouchání a vytrvalého následování můžeme být s Ježíšem v hlubokém a trvalém společenství života. Ovšem tato vazba ovcí na Ježíše se protíná s tím, jak Ježíš sám zná své ovce, on zná každou z nich a volá je jejich vlastními jmény (srov. Jan 10,3). On kráčí před nimi a otevírá pro ně tak cestu k bohaté pastvě (srov. Jan 10,9). A nejenom to, tento Pastýř, jímž je sám Ježíš, dává svůj život za ovce (srov. Jan 10,11.15.17), a právě proto ovce mohou mít život věčný. Nikdo nemůže Ježíšovi vyrvat jeho ovce, které nikdy nebudou ztraceny.

Tento výkon pastýřské služby, a to je třeba podtrhnout, se odehrává jako vztah Pastýře s celým stádem i s každou jednotlivou ovcí. Na tohle by měli pamatovat pastýři církve. Jestliže svou službu neprožívají jako každodenní vztah s tím, kdo stojí „uprostřed“ (srov. Lk 22,27) komunity, pak se z nich nakonec stávají obyčejní funkcionáři… Bohužel právě tohle se v církvi stále opakuje, a tak ovce – tedy věřící – se cítí stále více jako organizované stádo, které naplňuje různé služby a se kterým se jedná jako s „vojáky“, a ve skutečnosti trpí nedostatečností vztahu opravdové komunikace s pastýřem. Každý opravdový vztah se sytí především přítomností, následně nasloucháním, komunikací, láskou, péčí a vzájemnou oddaností, a to až po darování vlastního života. Právě takhle máme prožívat pastorační nasazení, pokud to vše nemá upadnout v pouhou byrokracii a ve funkcionářství.

Má-li pastýř s ovcemi takový vztah, jak tomu učí „veliký pastýř ovcí“ (Žid 13,20), pak bude ovce uvádět také do vztahu s Bohem, tedy s tím, kdo ho chtěl jako pastýře k obrazu Ježíše Krista. Ježíš přijal ovce do svých rukou, a ovce mohou volat: „Kdo nás odtrhne od Kristovy lásky?“ (srov. Řím 8,35). Ovce mají přitom jistotu, že do pastýřových rukou je svěřil sám Otec. Právě tomuhle mají vposled sloužit pastýři církve, tedy biskupové a kněží: mají nám pomáhat, abychom si jasně uvědomovali, že jsme střeženi v rukou samotného Ježíše Krista, jenž nás zase chce vkládat do ruky Boží, z níž nás nemůže nikdo vyrvat.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA