1. čtení Habakuk 1,2–3; 2,2–4
2. čtení 2. list Timotejovi 1,6–8.13–14
Evangelium Lukáš 17,5–10
Dnešní úryvek evangelia se otevírá prosbou, s níž se učedníci obracejí na Ježíše: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5). Učedníci vědí, že víra je Boží dar pro toho, kdo se bezvýhradně otevře jeho působení, kdo odpoví na své povolání a kdo se s důvěrou spolehne na Boží přislíbení. Nejsme vlastníky naší víry a nemůžeme ji ani druhým nijak vnucovat, víru můžeme jenom s vděkem přijímat. Zároveň je třeba, abychom měli stále na paměti to, co připomíná svatý Pavel: „Věřit není dáno všem“ (2 Sol 3,2)…
Co vlastně znamená mít víru, věřit? – V Bibli se tím nikdy nerozumí pouhé intelektuální poznání Boha nebo víra v nějaké abstraktní pravdy, je to spíše skutečnost, která spojuje člověka s Bohem vazbou smlouvy, jedná se o aktivní a pronikavé poznávání Boha. Víra je životní postoj pronikající celou osobou v její jedinečnosti. Víra znamená, že člověk přilne celou svou bytostí k Bohu, jenž nás miloval jako první. Dítě připoutané pásem látky k prsům své matky je plné důvěry (srov. Iz 66,12–13). Když ho matka drží na rukou, cítí se jisté (srov. Žl 131,2). Tak právě tohle je víra, tedy přilnutí k Bohu,který je věrnost sama (srov. Iz 65,16). Pro křesťana se toto nezbytné přilnutí k Bohu týká také Ježíšovy osoby, protože on je pravda života a také definitivní cesta, kudy lze dospět k Otci (srov. Jan 14,6).
Ježíš v evangeliu vícekrát propojuje víru s mocným působením Boha, jenž se skrze Něho odehrává v dějinách. Některým osobám výslovně říká: „Tvá víra tě spasila“ (Lk 7,50; srov. 8,48; 17,19; 18,42). Na druhé straně zase vícekrát konstatuje na účet těch, kdo jsou mu nejbližší, nedostatek víry, a proto je také napomíná: „Kdepak je vaše víra?“ (Lk 8,25). Jindy je zase nazývá lidmi malé víry (srov. Lk 12,28). Také my jako Ježíšovi učedníci máme často slabou víru a zároveň jsme neustále vystaveni pokušení, že do tohoto stavu opětně upadneme. Jedním ze základních znaků naší bytosti je záhadnost a nevyzpytatelnost, a proto se v našem nitru objevují propasti nevíry. V těchto vodách se můžeme utopit, pokud nebudeme prosit toho, kdo je schopen nás vlastní rukou zachytit a zachránit: „Pane, zachraň mne!“ (Mt 14,30). Ano, právě tohle všechno je v nás, a přece můžeme Pána vzývat a volat k němu: „Všechno je možné tomu, kdo věří!“ (Mk 9,23).
Tak můžeme dospět k pochopení, proč v našem úryvku evangelia Ježíš odpovídá apoštolům poněkud paradoxně: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko“ (Lk 17,6; Hořčičné zrno „je menší než všechna semena na zemi“ – Mk 4,31), mohli byste říci této moruši: „Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!“ (Lk 17,6). I když je víra slabá, redukovaná na rozměry zrnka hořčice, má v sobě pořád neslýchanou moc. Opravdu není třeba velkých věcí, na nic nejsou ani velká předsevzetí, když nejsme s to je dodržet. Jedná se pouze o to, abychom vytrvale naši víru vkládali do Ježíše Krista, který je původcem a naplněním naší víry (srov. Žid 12,2). On se modlí za to, aby naše víra nevyhasla (srov. Lk 22,32). On sám přivede k naplnění to, co my můžeme pouze začít.
Přilnout k Ježíšovi znamená žít tak, jako žil on, usilovat o to, abychom prožívali lásku až po nejzazší mez tak, jak to učinil on. Neexistuje totiž autentická víra, jež nemá jako plody konkrétní skutky lásky (srov. Jak 2,14–26). To je také důvod, proč Ježíš pokračuje v řeči tak, že své učedníky přirovnává ke služebníkům, kteří jsou povoláni k tomu, aby ve službě svému Pánu udělali všechno, co je v jejich silách. Na závěr pak Mistr praví: „Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‘Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat’“ (Lk 17,10). Je tomu vskutku přesně takto, protože čím více žijeme takovým způsobem, jakým žil Ježíš Kristus, tím více si uvědomujeme, že on je pravým smyslem našeho života. On je Pán, který se dobrovolně stal naším služebníkem (srov. Lk 22,26–27). To neznamená, že náš život by byl sám o sobě něčím neužitečným, ovšem právě v Něm a jedině v Něm naše existence nachází svůj nejhlubší smysl. Bez Něho nejsme schopni vykonat zhola nic a právě na společenství s Ním závisí veškerá naše láska.
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Vědomí právě tohoto tajemství by mělo vždy provázet naši víru, což je dar, jímž nás Otec obnovuje každého dne skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém. Podle slov Ignáce Antiochijského je právě Ježíš „dokonalostí víry“.
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
