Jak následovat Pána Ježíše (13. neděle v mezidobí C)

Jak následovat Pána Ježíše, jak kráčet v jeho stopách (srov. 1 Petr 2,21)? Právě na tuto otázku nám nabízí odpověď dnešní evangelium.

Evangelní úryvek začíná důležitou poznámkou: Ježíš se „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Na tomto místě také začíná ústřední část Lukášova evangelia, v níž Ježíš s největší možnou rozhodností putuje ke Svatému městu a sbírá všechny své síly k tomu, aby dokázal čelit obtížím, jež na něho čekají. On ví velmi dobře, že „není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (Lk 13,33). Navzdory jeho úsilí o to, aby ukázal Jeruzalému cestu pokoje, před jeho utrpením mu nezbude nic jiného, než aby nad tímto tolik milovaným městem hořce zaplakal, protože nebylo schopno rozpoznat toho, kdo ho navštívil, aby mu přinesl pokoj (srov. Lk 19,41–44).

Ježíš posílá před sebou vyslance, kteří mají zvěstovat, kudy bude Mistr procházet. Když však tihle poslové dospěli k jednomu samařskému městu, byli odmítnuti. V pozadí stála náboženská nesnášenlivost mezi židy a Samařany (srov. Jan 4,9). Ježíš není vždy přijímán vlídně. Na první pohled je však zřejmá jeho vůle nemstít se, nereagovat násilně na urážku, kterou byl počastován. Tohle však není vlastní smýšlení jeho učedníků, jejichž reprezentanti, tedy Jan a Jakub jakožto bouřliví „Synové hromu“ (Mk 3,17), by chtěli nechat sestoupit oheň z nebe na ty, kdo je odmítli. Mohou se přitom odvolávat na dávného slavného proroka Eliáše, který právě tímto způsobem jednal se svými odpůrci (srov. 2 Král 1,10.12). Takhle ale Ježíš nejedná, on nechce odplácet tvrdost tvrdostí. On žije lásku k nepřátelům, učí jí své následovníky (srov. Lk 6,27–35), a tak ukazuje těm, kdo ho následují, že člověk nesmí podlehnout strašlivé logice odplaty… Ježíšův učedník je vždy povolán k tomu, aby konal jen a jen dobro, a to i tváří v tvář tomu, kdo mu působí zlo!

V průběhu tohoto putování k Jeruzalému před Ježíše předstupují dva aspiranti na to, aby se stali jeho učedníky. Jiný, jehož zase povolává sám Ježíš, mu klade předběžné podmínky. To ovšem není postoj slučitelný s následováním, které vyžaduje především naslouchání Ježíšovu povolání, jeho přijetí a poslušnost vůči němu. Musíme být ochotní jít s ním i tam, kam se nám právě nechce, a nesmíme se vzpírat na nás kladeným požadavkům. Tak tomu bylo s těmi, kdo následovali Ježíše po cestách Galileje a Judska, byť se nevyhnuli pádům a projevům slabosti jejich víry.

První adept se postavil před Ježíše a plný horlivosti prohlašoval: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš“ (Lk 9,57). Zdá se však, že Ježíš mu hned bere odvahu, když popisuje své podmínky stavu poutníka, který se vyznačuje naprostou nezajištěností stran příbytku, jak je tomu u člověka, jenž jako základní měřítko své existence a svého jednání klade samo Boží království: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“ (Lk 9,58). Ten, kdo chce následovat Ježíše, nesmí klást požadavky a stavět na odiv své vlastní já. Jiného člověka zase povolává sám Ježíš, ten mu ale odvětí: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce“ (Lk 9,59). Ježíš však nepřipouští žádné odklady a odpovídá paradoxním výrokem: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ (Lk 9,60). Když se člověku dostane povolání, není čas ani na vyplnění povinností, jež před nás klade úcta k členům vlastní rodiny (srov. Ex 20,12; Tob 4,3). Člověk odpovídá tím, že tady a teď postaví ve svém srdci na první místo Ježíše. Objeví se ještě třetí adept, který Ježíšovi říká: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou“ (Lk 9,61). Eliáš právě tohle dovolil Elizeovi (srov. 1 Král 19,19–21), jenže Ježíš říká něco jiného: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království“ (Lk 9,62).

Křesťanský život stojí na rozhodnosti a vytrvalosti. Rozhodnost představuje nezbytnou mobilizaci energie pro rozhodnutí se vzhledem k vytčenému cíli, vytrvalost je pak každodenní věrnost až do smrti. Každodenně musíme zapomínat na to, co je za námi, a usilovat o to, co je před námi (srov. Flp 3,13), tedy o Ježíše Krista, který je neustále před námi na cestě k Božímu království.

Ježíš upřímně a bez obalu vyjádřil požadavky kladené na ty, kdo jej chtějí následovat, požadavky platné pro všechny křesťany. Jak tedy máme odpovědět na povolání, které se rodí z jeho lásky k nám? – Jedině láskou, musíme milovat Ježíše nade všechno, více než kohokoli jiného a cokoli jiné (srov. Mt 10,37). Skrze něho pak máme milovat všechny ostatní, včetně našich protivníků a nepřátel. Máme-li si počínat tímto způsobem, pak je třeba vnímat Pána Ježíše jako nejcennější poklad našeho života (srov. Mt 13,44). Musíme přijmout jako zásadu, že žít naplno tak, jak žil On, opravdu stojí za to. Ostatně On sám to říká zcela jasně: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,24).

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Fotografie se svolením Maciej Jaszczolt