2. čtení Filipanům 3,8–14
Evangelium Jan 8,1–11
Podobně jako o předchozích nedělích také evangelní čtení připravené na dnešek představuje naléhavou výzvu k zamyšlení nad Božím milosrdenstvím, o němž nás zpravuje sám Ježíš. Toto milosrdenství je schopno obnovit člověka a otevřít před ním budoucnost, i kdyby dlel hluboko v beznaději. Uváděná zkušenost nás může pohnout k obrácení jak na rovině smýšlení, tak na rovině jednání. Rozhodně není bez zajímavosti, že dnešní text byl začleněn do Janova evangelia poté, co dlouho putoval z jednoho evangelia do druhého, protože jeho obsah považovali za pohoršlivý sami křesťané. Co k tomu dodat?
Brzy za svítání se Ježíš vypravuje do jeruzalémského Chrámu a lidé se k němu sbíhají, neboť chtějí naslouchat jeho učení. Najednou k němu přistupují farizeové a znalci Zákona. Tihle lidé nesnášejí to, že se Ježíš stýká s hříšníky, a dokonce s nimi i stoluje (srov. Lk 5,32). Bylo pro ně nesnesitelné, když jim říkal: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). Z uvedených důvodů k němu „přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: ‘Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?’“ (Jan 8,3–5). Jejich odvolání se na Zákon je formálně v pořádku (srov. Lv 20,10; Dt 22,22–24), ale v jejich srdci vládne nenávist a zlostné úmysly. „Pokoušejí“ Ježíše, vystavují ho těžké situaci, aby nalezli protimluv mezi jeho učením a Božím zákonem, aby ho pak mohli zostudit a odsoudit.
Čekají na jeho odpověď. Ježíš se však omezuje na to, že píše prstem v prachu země. Náhle zvolá: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ (Jan 8,7). Jenže, kdo z nás je vlastně bez hříchu? – V nejlepším případě je to tak, že dokážeme své hříchy velmi dobře skrývat, zároveň ale s velkým spěchem a falešnou horlivostí obviňujeme a odsuzujeme ty, o jejichž proviněních se veřejně ví. Právě proto nejsme ochotni vnímat, že veřejný hříšník je pouze zviditelněním reálného stavu každého z nás, všech hříšníků, kteří bez výjimky potřebují Boží milosrdenství stejně jako každodenní krajíc chleba… Jedině Ježíš, který je absolutně bez hříchu (srov. 2 Kor 5,21; Žid 4,15; 1 Jan 3,5), měl právo vzít kámen a hodit ho po té ženě, ale On to neučiní. Na to se žalobci zahanbeně vytrácejí, „jeden za druhým …, starší napřed“ (Jan 8,9). Ježíš zůstává s provinilou ženou sám. „Zůstali tam jenom oni dva, nešťastnice a milosrdenství,“ komentuje danou situaci s velkou pronikavostí intelektu svatý Augustin.
Nyní stojíme před zcela jedinečným vyústěním celého vyprávění: „Ježíš se vzpřímil a řekl jí: ‘Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?’ Odpověděla: ‘Nikdo, Pane.’ Ježíš řekl: ‘Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!’“ (Jan 8,10–11). Když Ježíš stojí před alternativou rozhodnout mezi Zákonem a milosrdenstvím, volí milosrdenství, aniž by se kvůli tomu dostal do rozporu s Mojžíšovým zákonem, protože jasně rozlišuje hřích a hříšníka. Zákon je zásadní, protože dokáže jasně ukázat na hřích. Jakmile je však Zákon překonán, pak musí tváří v tvář konkrétnímu hříšníkovi převládnout milosrdenství! Žádné odsouzení, jen milosrdenství. Tady se jasně projevuje Ježíšova jedinečnost vzhledem ke Starému zákonu. Zároveň se tu projevuje jeho jedinečnost i vůči postojům, které nacházíme v církvi prvních staletí. Vždyť kdykoli se Ježíš setkal s hříšníkem, vždy ho v jistém ohledu jeho hříchů zbavoval a nikdy vůči němu neuplatňoval to, co definujeme jako trestnou či odplatnou spravedlnost. Velmi silně povzbuzoval k obrácení, pronášel svá „běda“, platící jako výzva k obrácení ještě dříve, než nastane poslední soud, ale nikdy nikoho netrestal. Ježíš dokázal zcela jasně rozlišovat mezi odsouzením hříchu na jedné straně a milosrdenstvím vůči hříšníkovi na straně druhé.
Toto je převratné a v jistém ohledu pohoršlivé poselství o Božím milosrdenství, jež maže všechny hříchy, o Božím odpuštění, jež předchází naše obrácení. Právě zde se nachází pohoršlivá jedinečnost Ježíše Krista, kterou odmítají ti, kdo se považují za spravedlivé, a kterou s radostí v srdcí přijímají hříšníci. Ten, kdo sám sebe uzná za hříšníka, může zakoušet Boží milosrdenství, jež v Ježíši Kristu dává člověku novou šanci. A proto takový člověk nabývá schopnosti uplatňovat milosrdenství ve svém soudu nad druhými, neboť my všichni jsme hříšníky a žijeme jen díky neskonalému Božímu milosrdenství
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C, autor: Enzo Bianchi.
