Přijímání pod obojí způsobou

 

Především podávání svatého přijímání věřícím jen pod způsobou chleba. Neúmyslně k tomu přispělo i uctívání eucharistie mimo mši svatou. Výstav, adorace, eucharistické požehnání se konají jen s hostií. O svátku Božího Těla se nosí v procesí jen Kristovo tělo. Některé z nejtradičnějších eucharistických zpěvů (Ave verum, Panis angelicus) představují eucharistii podmanivě, ale jednostranně jako "pravé tělo narozené z Marie" a jako "chléb andělský", bez jakékoli zmínky o krvi. Kristova krev nakonec vypadá jako "chudá příbuzná" a jako jakýsi dodatek ke Kristovu tělu. Z toho plyne důsledek, že se zdá eucharistie přiměřenější jako znamení vtělení než jako znamení utrpení.

Křesťanská zbožnost se snažila napravit tuto nevhodnost a rozvinula vedle eucharistického tajemství velmi kvetoucí úctu ke Kristově krvi. Důkazem toho je ustanovení zvláštního svátku Nejdrahocennější krve (1. července), jako kdyby svátek Kristova těla nebyl také svátkem jeho krve. Později byl na koncilu tento svátek zrušen a současně s tím dostala takzvaná slavnost "Božího Těla" přesnější pojmenování "slavnost Těla a krve Páně" (latinsky: Sanctissimi Corporis et Sanguinis Christi). Avšak vraťme se k hlavní věci, k přijímání pod obojí způsobou. Je známo, že to byla obvyklá praxe i v latinské církvi až asi do 12. století. V 5. století papež Gelázius dokonce odsoudil některé, kteří se zdržovali od přijímání Kristovy krve. Prohlásil: "Ať přijímají celou svátost, nebo ať jsou celé zbaveni. Bez velké svatokrádeže se totiž nedá rozdělovat toto tajemství, které je přece jediné a totožné." Potom se z opatrnostních důvodů od této praxe postupně upouštělo ("vzrostl počet křesťanů, mezi nimi jsou lidé staří, mladí i děti, a není vždy možné zajistit náležitou obezřelost při přijímání této svátosti") a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno jen celebrantovi. Je poučné poznat, jak tuto novou liturgickou praxi zdůvodňovala teologie. Její důvody se zakládaly na jistotě, že "v každé z obou způsob je obsažen úplně celý Kristus". Svatý Tomáš Akvinský také uvádí tuto zásadu, ale ihned vykládá její smysl a meze: "Je pravda, že v každé z obou způsob je přítomen celý Kristus, ale podle různých hledisek. Ve znamení chleba je Kristovo tělo přítomno ,mocí svátosti', to je mocí Kristových slov, zatímco krev je v něm přítomna jen jako ,přirozený doprovod', protože v živém těle musí být nutně i jeho krev. Podobně ve znamení vína je přítomna Kristova krev ,mocí svátosti', kdežto Kristovo tělo je zde přítomno jen nepřímo, jako ,přirozený doprovod'". Dochází k nenáležitému výkladu, když fyzický nebo metafyzický princip "přirozeného doprovázení" převáží nad Kristovou vůlí, kterou vyjádřil, když ustanovoval eucharistii (nad "mocí svátosti"). To znamená, když soudobé filozofické kategorie nabudou vrch nad kategoriemi biblickými a mají rozhodovat o liturgické praxi. Vícekrát jsme připomněli, že pro Aristotela, jako ostatně i pro nás dnes, je krev normálně jen jednou částí lidského těla. Proto podle této logiky by se muselo vyvozovat, že jako "přirozený doprovod" není v Kristově těle přítomna jen krev, ale i nervy, kosti, srdce, ruce a všechny ostatní části těla. Ale ihned vidíme, jak je toto všechno hrubé a hmotné a jak nás to vzdaluje od pravého smyslu obřadu ustanoveného Kristem.

Krev je podle Písma svatého a podle Kristových slov použitých při ustanovení něco docela jiného než pouhá část lidského těla! Je významné, že proti závažnosti Písma a celé starověké tradice mohly být uvedeny jen dvě "autority" ve prospěch nové liturgické praxe, a to "obyčejná glosa" a "zvyk mnoha církví".

Také u svatého Tomáše zahlédneme jistou výhradu k uplatňování zásady věcného doprovázení. Především to vidíme podle námitek, které si sám klade. Píše: "Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se měli zdržet spíš přijímání těla než přijímání krve." Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena i krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou způsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. "Nuže," vykládá týž světec, "žádná způsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, zadruhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj."

Jak vidíme, v této fázi tkví přese všechno ve vědomí církve ještě velmi živě myšlenka, jak je důležité přijímat Kristovu krev. Co rozhodlo o tom, že se definitivně, teoreticky a prakticky upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnoha jiných případech reakce na stanoviska protestantských reformátorů. Tridentský koncil neodsoudil praxi přijímání pod obojí způsobou, nýbrž teologické zdůvodňování, kterým se oháněli její zastánci (takzvaní kališníci a utrakvisté) a podle kterého není Kristus přítomen pod každou způsobou. Koncil nechal dokonce otevřené dveře možným ústupkům na praktickém poli. Až později, roku 1621, byl obřad přijímání pod obojí definitivně zrušen.

To byl další smutný důsledek rozdělení křesťanů. Touto novou praxí zřejmě nebyla ohrožena podstata nebo platnost svátosti, ale dokonalost a úplnost znamení. Dále se totiž proměňovaly jak chléb, tak víno, a při každé mši alespoň celebrant přijímal i Kristovu krev.

V naší době Druhý vatikánský koncil znovu zavedl možnost přijímat pod obojí způsobou. Praví: "Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec ...Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem" (že totiž je v každé způsobě přítomen celý Kristus). Přijímání pod obojí je nejen dovoleno, ale doporučuje se. V jednom úředním textu čteme: "Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království."

Nový misál vypočítává dobrých čtrnáct případů, kdy je dovoleno podávat přijímání z kalicha přítomným. Mnoho biskupských konferencí k tomu přidalo další případy, a není zakázáno doufat, že brzy dospějeme k tomu, že budeme moci podávat Kristovu krev všem, kdo po ní touží. Jak dlouho máme pokračovat v praxi, která dělá rozdíly mezi mší a mší a mezi tou a onou kategorií osob při téže mši svaté, takže samo přijímání pod obojí způsobou je pak znamením diskriminace a nikoli společenství mezi věřícími? Musíme říci, že v tomto bodě praktické uskutečňování nepřekročilo normy stanovené církevní autoritou, ale že zůstalo hodně pod nimi.

Nicméně, málo by prospělo vrátit se k přijímání pod obojí způsobou i ve všeobecném měřítku, kdyby s tím nebyla spojena katecheze, která by jasně ukázala smysl Kristovy krve a vzbudila touhu po ní. V tomto případě bychom se vrátili k znamení (sacramentum), ale ne k jeho smyslu nebo skutečnosti (res sacramenti). ...Chceme se přičinit, aby se "nejdrahocennější Krev" vymanila z oblasti "pobožností", do které byla nakonec vykázána, a aby byla podle svého pravého smyslu znovu chápána jako kerygma a svátost. Kéž je pro nás opět tím, čím byla pro Pavla a pro ostatní apoštoly, kteří zahrnovali do slova "krev" celé vykoupení a celou Kristovu lásku k lidstvu!

 

Citováno z knihy: Raniero Cantalamessa: Eucharistie - naše posvěcení, KNA, Kostelní Vydří 2004