Z duchovního deníku Gabriely Bossis (1874–1950)
„Jsem zde, čekal jsem tě. Dnes ráno jste byli u svatého přijímání a já potom čekám na malý projev vděčnosti. Uvědomte si, co to znamená být u svatého přijímání, a nepoděkovat! Tobě by to nepřipadalo jako projev tvrdosti srdce? Já jsem se zcela daroval svým dětem - kdo chce, může si vzít. A kdo si bere, bere si celé nebe, protože nebe, to jsem já. Ať ti tato milost nezevšední, ať je to vždy tvoje první svaté přijímání.
Trpíš tím, jak jsi ubohá. Představ si chudou dívku, která ukázala bohatému pánu paláce veškerou ošklivost svého šatu a dostala od něho nové šaty. Pán by jí je jistě nenabídl, kdyby se neponížila a neukázala mu svou bídu. On je plný soucitu -jeho srdce čeká jen na to, aby byla vyslovena prosba o pomoc. V tom je celá jeho taktnost. Kolikrát jsem ti to dal poznat! Jen si vzpomeň. Hned jak jsi udělala první krok ... všechno ti vyšlo natolik vstříc, že sis říkala: "To je On!'
Mysli na mou všudypřítomnou lásku. Já jsem stále zde. Polož svou hlavu na mé srdce, protože to mi dělá radost. A co ty, nejsi šťastnější? Nuže tedy? 'Kdybys znala Boží dar a kdo je ten, se kterým mluvíš!' ... Přijď ke mně a přiveď s sebou ostatní. Nemohu snad léčit na dálku? Stačí, když mi řekneš jejich jména. Víš přece, že někteří lékaři nepotřebují ani vidět nemocného. Když mi říkáš o těch, za které prosíš, já je vidím, a cožpak já nejsem ten nejlepší Lékař? Ano, také tebe chci vyléčit z tvé slabé víry, z tvého života, který je spíš po mém boku než ve mně, z toho, jak málokdy a slabě vnímáš mou přítomnost. Mysli na tohle: můj velký Přítel, můj Snoubenec není nepřítomen. Je jenom neviditelný a nehmatatelný, ale je tady, v bláznovství lásky. A vezmeš z mé lásky a obětuješ mi ji, jako by byla tvá. Chceš? Tuto noc... hned... navždy..."
(23. července 1942)
Převzato z knihy On a já (KNA 2015)
